Všímáme si

Kutění v nadbytku

Kutění dnes kvete tam, kde mají lidé víc volného času, kde mohou investovat peníze a čas do svých zálib. Co zajímavého ale může toto dnes nazývané „maker“ hnutí přinést i těm, kteří nejsou bohatí a bydlí jinde, než v Praze?

Kutění v nadbytku
Kutění v nadbytku

Text: Barbora Pešek • Úvodní foto: Jan Hromádko, Maker Faire

Petra přišla vytvořit do dílny židli, kterou si sama navrhla, sama ji vyrobí i natře. Je architektka, žije v Praze a ve volném čase navštěvuje cirkulární dílnu Hyb4. Podobné dílny spolu s DIY (Do It Yourself) přístupem k vytváření věcí jsou alespoň ve větších městech už poměrně rozšířené záležitosti. Jen v Praze jich poskytla své prostory na květnovou akci Otevřených dílen více než desítka.

Na DIY přístupu Petru láká to, že je spojen s udržitelností, jde o alternativu k průmyslovým řešením, propojuje aktivní přístup k životu s možností tvořit prostředí, ve kterém žije. Není kutilka, její aktivity se dnes nazývají fancy slovem „maker”. Kutilství, makerství a také DIY hnutí však není možné jednoduše rozlišit, zároveň také nelze říct, že by tato slova představovala to samé.

Židle vyrobená v Cirkulární dílně Hybernská. Foto: Facebook (Cirkulární dílna HYB4)

Nové slovo – nový obsah?

Makerství a DIY hnutí přišlo do Čech ze „západu” a jde o odlišný způsob přemýšlení o věcech než při vytváření z nedostatku. Součástí DIY přístupu k dělání věcí je přesvědčení, že je třeba vyrábět věci svépomocí, protože to je ekologičtější, než když se kupují. Roli hraje také trochu alternativní přístup a také to, že člověk nechce být závislý na trhu a státu. Další rozdíl spočívá v tom, že někteří makeři dělají vše, stejně jako Petra, neziskově. Jiní se ale své kutění a bastlení přetvářejí ve start-upové firmy.

„Makerství v kontextu Maker Fairů (setkání tvůrců, experimentátorů, vynálezců a vědců, které se k nám rozšířilo z USA, pozn. red.) je exemplární příklad. Zde je představa kutila úplně jiná. Když tam přijedete, jsou tam hlavně 3D tiskárny a ty jsou tam právě proto, že je na trhu několik hráčů, kteří ty tiskárny dělají a propagují,“ popisuje Petr Gibas v rozhovoru pro Material Times.

Celkově je kutilství stejně jako makerství daleko více obsahově založené na tom, že když se něco vyrábí nebo opravuje, není to za účelem zisku. I na Maker Fairech je prodejců 3D tiskáren jen pár, většina komunity chce sdílet své nadšení z objevování a učení se, ať už jde o dřevěné židle, svařená kola nebo robotechnické vychytávky.

Kutilství jen pro bohaté

Když se sociologové v čele se zmíněným Petrem Gibasem vydali hledat novodobé kutilství do regionů, kde předpokládali, že by se mohli lidé kutilství věnovat z nedostatku financí i dnes, příliš nepochodili.

Ve velkých městech, kde se makerství daří, jsou lidé bohatší. Na zahraničních Maker Fairech, hlavně v západnějších zemích od nás, lze rozdíl od kutilství z nedostatku rozpoznat ještě mnohem lépe. Obrovské elektrotechnické instalace a projekty, které zde vznikají, vyžadují velké množství volného času a samozřejmě také financí.

Co ale může tohle hnutí přinést do krajů jako je Karlovarský, Ústecký nebo Moravskoslezský, kde hodně lidí spíš než svůj volný čas musí řešit témata o dost víc existenční?

Na dnešním makerství je zajímavé, že přímým vytvářením věcí si člověk odnese daleko víc, pochopí princip a víc se naučí. To také na svém webu popisuje produktový designér Eda Hermann, který se DIY tématu věnuje na UMPRUM. „Důraz je kladen na činnost tvorby (dělání) a vztah, který se v jejím průběhu tvoří. Konečný výrobek je jakousi zhmotněnou dokumentací tohoto procesu, dokumentací nově nabyté vědomosti – zcela jiné než té, kterou nabýváme pouhým pozorováním a používáním věci. Vědomosti nabyté tvořením".

Ne nadarmo si tento základní princip vzdělávání „Learning by doing” daly za cíl prestižní vysoké školy, ať už massachusettská univerzita MIT, Stanford nebo Alvar Aalto ve Finsku.

Steambike na Maker Fairu. Foto: Jan Hromádko

Kde naučit děti to, co si dnes ani nedovedeme představit

Kreativita je zaklínadlo dneška. Současný svět se neustále mění a přináší nové příležitosti a výzvy, které jsou často spojené s rychlým rozvojem digitálních technologií. Vzdělávání má před sebou zásadní úkol: pomoci nastupujícím generacím umět se zorientovat ve světě technologií, naučit je aktivně s nimi pracovat a kriticky vyhodnocovat jejich rizika. Tento úkol vyžaduje hledání nových metod a přístupů.

To, co přináší komunita kutilů a makerů (ať už jim budeme říkat jakkoliv), je téma dílen v prostorách škol. Jde o Fab Laby, neboli sdílené dílny, propojující hardwarové nástroje, myšlenku komunitního sdílení, tvoření a inovací. První Fab Lab vznikl na zmíněné univerzitě MIT už v roce 2001. Jde o výrobní laboratoř a sdílenou dílnu, která je vybavená počítačem řízenými nástroji – od CNC frézy přes řezací plottery až po 3D tiskárny.

Před našimi školami dnes není jen úkol dílny otevřít. Důležité je také zařídit, aby nešlo o zbytečnou dílnu, o podivný předmět výuky, který jen promarní velký vzdělávací potenciál. Vojtěch Kolařík, který o tématu psal svou diplomku, se ve výzkumné části věnoval tomu, jestli a jakým způsobem je možné dílny do českých středních škol dostat. Z analýzy jeho dat vyplývá, že Fab Laby je u nás možné rozšířit, překážkou je však především nedostatečná kapacita a motivace pedagogů, a také chybějící finance. Jako zásadní se pak v celém procesu ukazuje role ředitele. Kolařík ve své práci zdůraznil, že „ve Fab Labech ve školách vzniká tzv. třetí prostor, v němž se prolínají prvky formálního a neformálního prostředí a formuje se komunita. Ta má rozhodující dopad na to, do jaké míry se jinak velký vzdělávací potenciál Fab Labů podaří naplnit".

Právě komunita a společné tvoření věcí je motivací nejen pro děti ve školách, ale například i pro Petru a další makery „Nejvíce mě bavila právě setkání s různými lidmi v dílně. Mohli jsme spolu řešit témata, se kterými jsem při tvoření zápasila,” vysvětluje Petra.

Oproti jiným zemím nejsou Fab Laby v českém prostředí příliš rozšířené, tím spíše ne ve spojení se vzdělávacími institucemi. Budou se také čeští studenti z univerzit a středních i základních škol někdy potkávat ve společných dílnách?