Ptáme se

Jaké problémy a tendence odkryje letošní quadriennale scénografie a divadelního prostoru?

Scénografie a divadelní tvorba se v posledních letech objevují i mimo jeviště a divadelní budovy – ve veřejném prostoru. Světová výstava scénografie, Pražské Quadriennale 2015, na tento trend poukazuje aktuálním tématem Sdílený prostor, který dále rozvíjejí podtémata Hudba, Počasí a Politika. Dává tímto PQ scénografům prostor pro vyjádření vlastního sdělení a názoru směrem k návštěvníkům? Jaké tendence můžeme v oboru scénografie pozorovat?

Jaké problémy a tendence odkryje letošní quadriennale scénografie a divadelního prostoru?
Jaké problémy a tendence odkryje letošní quadriennale scénografie a divadelního prostoru?

Sodja Zupanc Lotker, umělecká ředitelka PQ
Tendence opouštět divadelní budovy a vyhledávat jeviště v různých soukromých i veřejných prostorech je velmi aktuální. Ve spojení s dalším trendem – současným tancem a performancemi, které mnoho kulis nevyžadují –, se scénograf stává spíše organizátorem prostoru a prostorových vztahů nežli výtvarníkem, kterým býval dříve. Já tomu někdy říkám neviditelná scénografie.

Výběrem zmíněných tří témat jsem hlavně chtěla inspirovat kurátory výběrů jednotlivých zemí k zamyšlení nad tím, „proč děláme věci“, a ne jen „co děláme“. Tedy ne představit další scénu k dalšímu Ibsenovi nebo Shakespearovi, ale tlumočit význam toho, co scénografie „dělá“, jak ovlivňuje představení a diváka – stejně jako naše životy výrazně a každodenně ovlivňuje hudba, počasí a politika (umění, etika a příroda). To, jak se na práci scénografa odrazí jeho světonázor, konkrétní kulturní prostředí či témata, s nimiž se střetává, je podle mě nejdůležitější.

Natáčení spotu PQ 2015 v prostoru. (zdroj: fb page PQ)

Ivo Kristián Kubák, režisér a umělecký šéf souboru Tygr v tísni
Scénografie se již od šedesátých let etabluje ve zcela jiné podobě, než si laická veřejnost představuje. Její výuka na vysokých uměleckých školách a realizace se postupně vymaňují ze sevření divadelních portálů a kulisového vnímání. Směřují spíše k pojímání a vnímání prostoru jako takového, scénicky, dramaticky a performativně. Proto se řada scénografických realizací pohybuje na samostatném uměleckém poli hraničícím na jedné straně s performancí a na druhé s instalací.

Scénografky a scénografové tak získávají možnost vlastní tvůrčí výpovědi a PQ je jedinečnou platformou, která umožní setkání mnoha praktikujících i teoretizujících oborníků na jednom místě. Přesun do veřejného prostoru je logický, potenciál veřejného vyjádření, vystoupení z uzavřených sálů a oslovení širokého publika rozechvívá umělce všech oborů odjakživa – jde tedy spíše o návrat k prvopočátku než o nenadálý přesun.

Imerzní představení Golem v podání souboru Tygr v tísni na ostrovní scéně VILA Štvanice. (zdroj: fbTygr v tísni)

Nina Vangeli, publicistka, režisérka, choreografka a překladatelka
Scénografie je složkou uměleckého díla – divadelní inscenace. Vyňata z této souvislosti a posuzována izolovaně může figurovat jako výtvarné dílo na škále od obrazu po instalaci, a být také jako výtvarné dílo oceňována; pak už ovšem není scénografií. Pokud pocítí scénograf potřebu vyjádřit se individuálně nad rámec inscenace, jejíž je součástí, pak už tak nutně bude činit mimo divadelní obor.

Kvalitu scénografie nemůžeme proto posoudit na žádné výstavě, jakkoli světové, jakkoli hravé a imaginativní, nýbrž výlučně v průběhu živého provedení celku inscenace před diváky. (Když někdo řekne, že představení bylo špatné, ale scénografie výborná, znamená to, že byla ve skutečnosti špatná.)

Pražské Quadriennale se dávno rozešlo s dobou. Trvá na starém paradigmatu. Scénografie dnes nehraje roli lídra změny divadelního paradigmatu, jako tomu bylo v šedesátých letech, když PQ vzniklo a bylo výkladní skříní socialistického Československa. Ve srovnání s šedesátými léty žijeme v jiném estetickém paradigmatu a také v jiné konstelaci politické a mravní – v konstelaci potěmkinovských vesnic. (V 60. letech u nás jevištní výtvarníci vskutku pomáhali režisérům propracovat se k modernějšímu divadelnímu výrazu, jistě i proto, že neměli tak svázané ruce jako ideologicky napadnutelnější režiséři, autoři.)

Někteří z mladších se v nynějším týmu PQ snaží Quadriennale různě rozpohybovat a rozskotačit. Jejich úmysly jsou chvályhodné, ale je to pouhé flikování něčeho, co mělo být už dávno opuštěno, případně nahrazeno srovnatelnou událostí, která by odpovídala současnému vývoji moderní scény v západní civilizaci. Znamenalo by to také změnu pořadatelského (kurátorského, ideového) týmu, neboť starou instituci novým kouskům nenaučíš.