Ptáme se

Jan Tůma, Jindřich Ráftl: Pěstujeme umělý český les, pomáhají nám k tomu frézy a počítače

Seděli jsme v pasáži Lucerna a kluci neuvěřitelně poutavě vyprávěli. Hovořili o tom, jak se rodí nová expozice pro světovou výstavu Expo v Miláně, jak oni sami vnímají nové vlivy v architektuře, ale i o tom, jak vypadá jejich vlastní bydlení. Ani ne třicetiletí mladí experimentální architekti Jan Tůma a Jindřich Ráftl, kteří vystupují pod značkou R/FRM, brázdí světy na pomezí scénografie, vizuálního umění a architektury. Oba nyní pracují na vývoji umělého lesa. Doslova ve mně znovu probudili tvůrčího ducha. Jestli právě nechytáte vlastní inspiraci v českých hájích, čtěte.

Jan Tůma, Jindřich Ráftl: Pěstujeme umělý český les, pomáhají nám k tomu frézy a počítače
Jan Tůma, Jindřich Ráftl: Pěstujeme umělý český les, pomáhají nám k tomu frézy a počítače
"Pěstování biosystému v izolaci, který je jinak totálně venkovní a spontánní, není zrovna snadné."
"Pěstování biosystému v izolaci, který je jinak totálně venkovní a spontánní, není zrovna snadné."
"Směr navrhování a výroby, který razíme, v České republice moc nefunguje. Mezi architekty to není příliš přijímaný přístup."
"Směr navrhování a výroby, který razíme, v České republice moc nefunguje. Mezi architekty to není příliš přijímaný přístup."
Laboratorium silenci, návrh interaktivní instalace na Expo.
Laboratorium silenci, návrh interaktivní instalace na Expo.
Vizuál generovaný z laserových skenů tanečníků baletního představení Škrtič uváděného v Národním divadle. Výsledek spolupráce s Natašou Novotnou.
Vizuál generovaný z laserových skenů tanečníků baletního představení Škrtič uváděného v Národním divadle. Výsledek spolupráce s Natašou Novotnou.
Jingle klip pro kanál České televize ČT Art vznikl ve spolupráci se studiem OFICINA.
Jingle klip pro kanál České televize ČT Art vznikl ve spolupráci se studiem OFICINA.

Jak jste se dostali do týmu, který pracuje na expozici interaktivního umělého lesa pro světovou výstavu v Miláně 2015?
JT: Poprvé v historii k této práci přizvali studenty vysokých škol formou soutěže. Na tu se přihlásilo i ČVUT a později zvítězilo. Z interního výběru mezi studenty z ateliérů Vladimíra Soukenky a Mariana Karla vzešel vítězný návrh Davida Sivého, se kterým jsme začali spolupracovat. Nejprve já v rámci doktorátu a později i Jindra, čímž se dostal projekt k nám do studia. Dalo by se říct, že původní projekt ČVUT vyústil v projekt spřátelených subjektů a ty se na sebe neustále synergicky nabalují.

Zmínili jste Davida Sivého a jeho koncept umělého lesa, v čem spočívá?
JT: Pracuje hlavně s významem lesa pro naše životní prostředí a s tím, jak se člověk v lese chová. Když se zastaví a ztiší, uvidí více. Sivý pracuje s přechodem z makro- do mikrosvěta. Návštěvník umělého lesa může díky moderním technologiím dohlédnout až k buněčné struktuře rostlin lesního biotopu, kterou normálně neuvidí.

Co jste do projektu přinesli vy?
JT: Přišel jsem s tím, že by bylo dobré původní schéma, založené pouze na projekci, obohatit o fyzickou rovinu – mít tam skutečný les a živou interakci probíhající v reálném čase. Tímhle nápadem jsme si následně dost zkomplikovali život…

Instalace Laboratorium silencii neboli Laboratoř ticha, která bude součástí českého pavilonu na milánském Expu 2015. Systém bude navozovat atmosféru českého lesa a současně za pomocí interaktivních technologií odkrývat tajemství světa rostlin. Spolupráce s Davidem Sivým, Andrejem Boleslavským a Fullcapacity.

Jak?
JT: Podle mě je největší komplikací provázanost jednotlivých částí celé instalace. Živá příroda se tu kombinuje s projekcemi a technologiemi, což s sebou přináší často naprosto protichůdné požadavky, například na teplotu, vlhkost či světlo. Docent Soukenka s nadsázkou říká, že Expo je jedna velká Matějská. Tudíž o instalaci nemůžeme uvažovat jen jako o pěstební laboratoři plné prototypů a atypů, musí to zároveň být i show pro návštěvníky.
JR: Pěstování biosystému v izolaci, který je jinak totálně venkovní a spontánní, není zrovna snadné. Zároveň řešíme otázku vytváření forem, kterými celou věc ukázat očím diváka. Dalo by se říct, že pracujeme na pionýrském projektu, český les v podstatě dosud nikdo v takovémto kontextu uměle nepěstoval.

Výsledek je tedy nejistý?
JR: Tak to je asi vždy podobné, jako když jde člověk uličkou, kde předtím nikdo nebyl. Buď se dojde nakonec, nebo se člověk musí otočit a zkusit to jinou cestou. Je to neustálé hledání.
Máte nějaký záložní plán, kdyby les začal usychat?
JR: To se prostě nestane, jsme dobře připraveni. Na místě bude monitorovací systém a senzory, které případně odhalí, když „květiny nebo celý biosystém“ bude nějakým způsobem strádat. Navíc v listopadu začíná zkušební provoz v Česku, kde se budou ladit detaily instalace, a od března do května pak přímo v Miláně, kde už systém poběží naplno.

Ladíte a experimentujete nejspíše už i teď.
JT: Momentálně máme postavenou provizorní pěstírnu, kde sledujeme osvětlení, reakce na teplotu či vlhkost. Nově se teď snažíme obrátit denní cyklus rostlin. Rostliny totiž mají opačný denní rytmus než návštěvníci výstav. Teď intenzivně pracujeme na zkušebním provozu, který by měl ukázat funkčnost jednotlivých systémů i instalace jako celku.

Lidé ve virtuálním lese. (foto: Maria Judová)

Malá ochutnávka vaší práce se objevila i v rámci letošního Designbloku.
JT: Ano, říjnový Virtual Forest byl pouze ochutnávkou. Zatím nemůžeme finální podobu instalace pro Miláno ukázat. Spojení Virtual Forest a Laboratorium Silencii je spíše ideové. Během Designbloku mohli návštěvníci díky speciálním brýlím vkročit do virtuálního lesa, který byl vytvořen 3D skenováním. Virtuální les a člověk na sebe mohli reagovat. Ale nebyly u toho žádné živé rostliny, technologie ani „květníky.“

Květníky?
JT: To je takový náš pracovní název pro bílé organické prvky vinoucí se celou expozicí. V těch pěstujeme rostliny.

Jindřich Ráftl a Jan Tůma

Ty mi přijdou právě unikátní, z čeho jsou?
JT: Vyrábějí se z tvrzeného polystyrenu, který na základě počítačového 3D modelu obrábí CNC fréza. Výsledný tvar čeká laminace a vyztužení dřevěnými prvky; ty také vyřezáváme na CNC strojích (pozn. red.: obráběcí stroje řízené počítačem). Nejzajímavějším na celé výrobě je převod virtuálního modelu do reality ve velkém měřítku.

Používá se laminování vyztuženého polystyrenu běžně?
JT: V praxi se častěji používá metoda ručního obrábění, protože nemá tak velké nároky na exaktní výstupy. Metoda přesného 3D frézování se uplatňuje pouze v průmyslovém designu, kde je kladen důraz na přesnost výstupů. V umění a scénografii přetrvávají sochařské metody a postupy tvarování založené na manuálním opracování materiálu pomocí řezání a broušení podle zmenšených fyzických modelů. V Česku se ručně vytvářejí i větší exaktní tvary, které lze obrábět za použití forem a příložníků – touto cestou vznikají například lodě.

Jednodušší tvary jsou typické pro českou architekturu, nebylo by snazší vydat se touto cestou?
JT: Je to pravda. Směr navrhování a výroby, který razíme, v České republice moc nefunguje. Mezi architekty to není příliš přijímaný přístup. Dokládá to i fakt, že na českých univerzitách existují jen dvě studia, která se tímto způsobem navrhování zabývají. Jedním je studio Miloše Floriána na FA ČVUT a druhým je ateliér Imra Vaška na UMPRUM. Vedle toho tu nejsou firmy ochotné financovat výzkum a následně jej uplatnit i komerčně. Většina projektů tak končí na akademické úrovni.

Jindřich Ráftl studoval architekturu na Fakultě umění a architektury Technické university v Liberci, Jan Tůma je z Fakulty architektury na ČVUT v Praze.

Vaše projekty na ní ovšem nekončí, čím to?
JR: Člověk si musí najít to svoje, věřit tomu a naplno na tom pracovat. A ne přijmout cokoliv, co se nabízí – což se může zdát jako nejlehčí věc přímo po ukončení školy. Dalo by se říct, že až teď, po zhruba pěti letech, co jsme dělali projekty takzvaně do šuplíku a dotovali je z navrhování klasických staveb, se pomalu dostáváme k tomu, že už jsou naše experimenty schopné vlastního života a nemusíme je dotovat.

Takže experimenty se lze uživit?
JR: V této fázi ještě bohužel nejsme a asi nikdy nebudeme. Experiment může znamenat i to, že se vstoupí do slepé uličky, výsledek není vždy pozitivní, o tom ale experimenty jsou. Je tam určitý druh rizika. Uživit se dá až díky funkčnímu produktu, který vznikne na bázi experimentu. Samozřejmě, abychom úplně nezblbli z digitálního světa, pracujeme i jinak, například zaměřujeme objekty, hrajeme si s materiály, a když najdeme společnou linku se zajímavým klientem, děláme i „klasickou“ architekturu.

„Klasickou“ architekturu tedy nezavrhujete?
JR: Rozhodně ne. Neopovrhujeme současným stavem architektury. Naopak si vážíme kolegů, kteří to umí dělat dobře, „správně“, hranatě. Experimentální přístup není o tom, že člověk hledá ve všem a za každou cenu opak. Jakmile se začneš striktně uzavírat v jednom směru, budeš brzy ztracený. Nevytváří se pak prostor pro příjem jiných věci a bez odstupu se nedá ani uvažovat v rámci složitějšího celku.

Oba architekti si založili společné studio R/FRM v roce 2011.

Jak to funguje na druhou stranu, přijímá veřejnost vaše věci?
JR: Když to porovnáme s tím, jak je u nás těžké, aby se tradiční produktový design dokázal prodat a dostat k širší české veřejnosti. Kolik energie je zapotřebí, aby jej vůbec většinová společnost začala přijímat a nebrala ho jako něco nového a moderního, ale jako aktuální stav. Když si budeme přát, aby židle nevypadaly, jak vypadají, a neobjevovaly se lososový fasády. Tak si musíme přiznat, že jsme teprve na počátku populační edukace, která doplní informace o tom, v čem bychom chtěli žít. Naše tvorba je až za těmito věcmi, které dosud nebyly přijaty. Je možné, že právě Expo může nenásilnou formou pomoct dostat informace do širšího povědomí lidí.

Nebylo by pro vás tedy lepší pracovat v zahraničí?
JT: Ani ne, nám vlastně ten český trolling přijde fajn. Navíc tady máme postupem času vytvořenou síť šikovných lidí, se kterými rádi spolupracujeme. To, že pracujeme v Česku, navíc neznamená, že nemůžeme dělat projekty do zahraničí.

Můžeme se těšit na nějaký další zajímavý projekt?
JR: Vzhledem k tomu, že jsme teď měli dost práce se Signal festivalem, kterého jsme se zúčastnili, a přípravou zkušebního provozu pro Expo, trpěly tím naše rodiny a přátelé, takže se budeme zas chvíli věnovat spíše jim. Ale v hlavě už pracuji na výrobě digitální biotiskárny.
JT: Uvažujeme o biodigitální kolekci módy, kterou bychom tvořili společně s mladými a úspěšnými návrhářkami Denisou Dovalovou a Beatou Kurajovou. Mělo by jít o první kolekci, která vznikne díky ovlivněnému růstu. Další vývoj dost záleží na financích a zázemí.

Promítá se váš profesní zájem do vašeho osobního života? Jak vypadá vaše bydlení?
JT: Pro mě je domov hlavně prostředím k odpočinku, kde jsem prostý od práce. Inspiraci hledám víc na internetu či v knihách, než abych se něčím přímo obklopoval.
JR: Já žiju s inspiracemi celý den, doma se spíš dobíjím. Bydlím na Smíchově, mám okna ven s výhledem na stromy a balkon, na který chodí straky jíst zrní. Z lesa si nosíme s kamarádem různé samorosty a mechy či třeba vosí hnízda. Doma si tak „culíčkařím“ vlastní sbírku přírodnin, na které se koukám, šahám na ně a otáčím si je každý den, abych je viděl vždy trochu jinak.

připravil: Jan Petrš, foto: Michaela Heřmanová, archiv R/FRM