Ptáme se

Jaké jsou současné formy společného bydlení? Prozkoumal je ekonom a sociální geograf Jan Blažek

Dokáže komunitní bydlení řešit naši bytovou krizi ve městech? V západních zemích již delší dobu existují vyvinuté a osvědčené postupy jak společně bydlet, potažmo jak se komunitní svépomocí dopracovat k nemovitosti. Jan Blažek téma zkoumal ve své doktorské práci na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Povídali jsme si o fenoménech, jako je baugruppe, cohousing, družstevní bydlení a autonomní kolektivy. Řeč byla i o tom, jaké legislativní a ekonomické bariéry brání zavedení těchto postupů u nás. Je třeba změnit i přístup, protože „bydlení je základní lidská potřeba, nikoli komodita,“ míní Blažek.

Jaké jsou současné formy společného bydlení? Prozkoumal je ekonom a sociální geograf Jan Blažek
Jaké jsou současné formy společného bydlení? Prozkoumal je ekonom a sociální geograf Jan Blažek

Připravila: Kateřina Přidalová • Úvodní foto: LILAC Andy Lord

Pod pojmem kolektivní bydlení si můžeme vybavit historické fenomény, jako jsou koldomy (kolektivní domy), a ideu levicových avantgardních hnutí modernismu. Ruští konstruktivisté, československá meziválečná avantgarda, německá škola Bauhaus a řada dalších vizionářů pracovala na reformě společenského života. Nová doba si žádala nové přístupy, kde potřeby společného vysoko převyšovaly potřeby soukromého – a do boje za lepší svět byli povoláni umělci, designéři a architekti.

Na tyto historické předobrazy společného bydlení je dnes často nahlíženo jako na zvláštní utopické projekty. Z Blažkova výzkumu ale vyplývá, že idea společného bydlení je stále živá a že v současnosti nabývá mnoha rozmanitých podob. Pokud jsou potřeby iniciovány zdola, lidmi, a pokud za nimi stojí jasná vize a strategie, nemusí být společné bydlení utopií. Tím spíš, pokud je podporováno státem či obcemi.

(foto: Archiv Jana Blažka)

Na jaké časové období jste se ve svém výzkumu zaměřil?
Fenomén institucionalizovaného společného bydlení se objevuje v různých vlnách od konce 19. století, kdy je spojen s velkým rozvojem družstevnictví v Evropě, později s meziválečnou avantgardou v architektuře. Velký boom nastal na Západě v 60. a 70. letech, a to ve spojení s alternativními životními styly. Často to byly idealistické koncepty a komunitám jako hippies a dalším šlo o dekonstrukci hierarchických sociálních struktur.

Jak to vypadalo?
Mělo to různé polohy, pro které bylo typické hledání nových forem společného bydlení mimo standardní rodinu a také hledání alternativních ekonomických modelů. V Německu třeba vznikaly experimentální komunity, takzvané komuny, které sdílely veškeré příjmy i majetek. V jižní Evropě se šlo spíše cestou squattingu a komunitní bydlení bylo spíše realizováno v anarchistických, antikapitalistických kruzích. Také najdeme řadu spirituálních a sociálních projektů, křesťanských, židovských i buddhistických.

Třetí vlna se odehrává od začátku 90. let, kdy se do tématu dostala rovina ekologická. Souvisí to s rozvojem ekovesnic, odchodem lidí z měst zpět k zemědělské půdě, hledáním nových forem spolupráce a rozvojem komunitní ekonomiky. Jde v zásadě o rozvoj dalších funkcí nad rámec bydlení. Tento směr se hodně rozvíjí ve skandinávských zemích nebo ve Velké Británii.

Jak vypadají současné trendy?
Koncepty se nejen vyvíjejí a reagují na současnou situaci, ale také vycházejí z těch již objevených. Stále tak vznikají nové komuny a ekovesnice. V poslední dekádě pak lze sledovat čtvrtou vlnu společného bydlení, která je spojena s potřebou definování dostupného a kvalitního bydlení ve městech. Jde například o města jako Vídeň, Amsterdam, Kodaň a další, která se z pozice městské samosprávy rozhodla podporovat komunitní bydlení ve formách, jako jsou takzvané baugruppe a cohousingy, po nichž je mezi obyvateli velká poptávka. Jsou typické důrazem na komunitní spolupráci při výstavbě (baugruppe) nebo i v následném životě v domě (cohousing), důrazem na společné prostory a sdílení, a zároveň na zachování individuálního vlastnictví a dostatečného soukromí. Ve Vídni vzniklo už řádově třicet baugruppe domů, které iniciovaly a ve spolupráci s architekty postavily skupiny lidí (odtud baugruppe), které nyní jsou majiteli a uživateli nemovitostí. Já se ve svém výzkumu zaměřuji hlavně na třetí a čtvrtou vlnu.

Wohnprojekt Wien stál u zrodu nové vlny baugruppe projektů ve Vídni. Úspěšná spolupráce s developerem i architektem, zajištění úvěru od etické banky, vysoká participace ve skupině a skvělý design. Z těchto důvodů je dodnes na „čekací listině“ Wohnprojektu několik set zájemců o případný volný byt (foto: Jan Blažek)

V jednom článku popisujete komunitní bydlení v podobě commons, kde nejde jen o ekonomickou spoluúčast, ale také o participaci a demokracii v rozhodování. Jak si stojí v rámci této definice družstva, která u nás mají dlouholetou tradici?

Záleží na historickém období. Ve 20. a 30 letech bylo u nás družstevnictví běžné v různých sektorech ekonomiky a mělo důležitou roli v rozvoji občanské společnosti. Družstevní bydlení bylo také financováno prostřednictvím kampeliček, tedy družstevních finančních ústavů. Po roce 1948 se družstva stala důležitou součástí tehdejší mocenské struktury a dobře souzněla se socialistickým uvažováním a ideou centrálního plánování. Došlo ke koncentraci vlastnictví a rozhodování v nich bylo ovlivňováno shora. O demokratické struktuře tak nemůže být řeč. Po revoluci v roce 1989 došlo k další korupci pojmu a družstevní bydlení je v dnešní době vnímáno buď jako staromódní postsocialistický přežitek, nebo prostě jako další forma osobního vlastnictví nemovitostí, jako alternativa ke společnému vlastnictví jednotek. Česká společnost velmi preferuje bydlení v osobním vlastnictví před družstevním nebo nájemním, jak ukazují sociologické výzkumy. V jiných zemích nejsou rozdíly mezi preferencemi obyvatel tak velké.

To bezpochyby souvisí s porevolučním antikomunismem a obavou z čehokoliv, co jen trochu zavání socialismem.
Určitě ano, ale já raději než antikomunismus volím pojmy jako vítězství neoliberalismu a rozvoj kapitalismu v Česku. Z mnoha důvodů se proto nedivím, že lidé mají potřebu rozvíjet osobní vlastnictví. Zatímco u nás po revoluci docházelo k návratům majetku, k privatizaci bytového fondu a spekulacím s nemovitostmi, v západní Evropě probíhal od 70. let boj o právo na město a lidé se organizovali a aktivně požadovali dostupné bydlení. My jsme v té době tento problém neměli, až do roku 1989 bylo bydlení dostupné.

Což nelze říct dnes, kdy se s problémem dostupného bydlení naše společnost potýká.
Ano, nacházíme se v krizi bydlení. Hledání jiných strategií, než je nájemní bydlení nebo zadlužení hypotékou, je u nás otázkou posledních několika pár let. Ještě před deseti lety jsme se o komunitním, dostupném bydlení vůbec nebavili. Toto téma bylo vnímáno spíše jako utopický, idealistický, ekologický nebo spirituální koncept. Když se podíváte na dokumenty o komunitním bydlení v Česku, jsou většinou o hodně idealistických pokusech života na okrajích civilizace, někde na venkově, v přírodě. Na druhé straně jsou zde konzervativní bytová družstva, která by s těmi utopickými projekty jen málokdo spojoval. Rétorika českých bytových družstev se nijak neliší od rétoriky dalších aktérů trhu s bydlením. Přitom v Evropě se od Vídně po Sheffield a od Barcelony po Kodaň rozvíjí komunitní bydlení v široké škále. Jen družstevnictví má několik různých variant.

Jak se liší naše pojetí družstev od těch zahraničních?
Družstevní bydlení u nás tvoří asi 10 % bytového fondu a opět začíná být populární pro obce i developery. Problém je v tom, že tato družstva jsou většinou hierarchické organizace, které nemají nic společného s konceptem komunitního participativního bydlení. Oproti například společenství vlastníků jednotek však taková družstva mají lepší rozhodovací schopnosti, mohou si třeba legálně vymoci konkrétní rozhodnutí. Co přetrvává, je chybějící aktivita obyvatel, rozvíjení sousedských vztahů a dalších hodnot, služeb a obecně možností, které společné bydlení nabízí. V konceptu, který známe ze zahraničí, může člen družstva určovat například sociální a ekologické standardy bydlení. Je to o aktivním nasazení každého z členů.

Pokud společenství ví, jaký má cíl – třeba se rozhodne, že jeden byt v domě vyčlení pro uprchlíky nebo pro sociální bydlení –, tak členové aktivně hledají strategie, jak toho docílit. Klasická česká družstva jsou nastavena na jiné uvažování. Je to hierarchická, nikoli participativní struktura. Zvolí se představenstvo, lidé platí příspěvek do společného fondu a jednou, dvakrát za rok se možná sejdou na schůzi.

Komunitní bydlení je typické využíváním společných prostor. Někde provozují vlastní komunitní centrum, jinde mají společnou kuchyň na každém patře (foto: LILAC Andy Lord)

Takže nové pojetí družstva, potažmo společného vlastnictví není jen o tom, že se skupina lidí složí na střechu nad hlavou. Má to i výrazný sociální rozměr.
Komunitní bydlení může mít více funkcí a může být přínosem i pro místní ekonomiku. Například díky tomu, že do místa přinese nové služby jako obchod či školku. Nebo se komunita podílí na kulturním dění v místě a posiluje tak občanské aktivity ve veřejném prostoru. Jeden projekt komunitního bydlení v místech, kde chybí sousedský veřejný život, může mít pro lokalitu velký význam. Sociální význam lze sledovat v solidaritě členů při financování, ale také třeba ve sdílení péče o děti, o starší lidi, o hendikepované, v podpoře sociálního bydlení nebo uprchlíků. Výjimkou nejsou ani spolupracující sousedství, která jsou aktivní ve veřejném prostoru, organizují například místní systémy sdílení aut, jízdních kol, nebo třeba potravinová družstva.

Jak se řeší financování komunitních projektů?
Legislativně je v Česku družstevní bydlení uzákoněno dlouhodobě. Družstvo vystupuje jako právnická osoba a může získat půjčku od banky. V Německu, Rakousku nebo Dánsku jsou pro komunitní bydlení obvyklé také různé asociace a spolky, které mohou být právnickými osobami. V Česku může být komunita také spolek, ústav nebo jiný typ subjektu, ale pak je mnohem těžší zažádat o úvěr na bydlení.

Z mého výzkumu vyplývá, že jednou ze základních bariér pro rozvoj komunitního bydlení je nedostatek finančních institucí, které by o to projevily zájem. Takto to bylo i v zahraničí, ale tím, že projekty začaly vznikat odzdola, tak lidé tlačili na banky, aby jim nastavily nové podmínky.

Jedna věc je půjčit si pět milionů na rodinný domek a jiná věc je půjčit si třeba v osmdesáti lidech tři sta milionů na bytový dům. Pokud nejste developer, tak vám u nás nikdo nepůjčí. Klasické banky do takového rizika jít nechtějí. Z hlediska zisku to nepovažují za zajímavý prostor pro podnikání.

Co by mohlo pomoct ke změně?
Jednou z cest jsou takzvané etické banky, které se na sociální a ekologické projekty zaměřují. Existují po světě, ale v Česku zatím není žádná. Jednu z variant by mohla představovat německá banka GLS. Ta půjčuje i do Rakouska, tak by mohla půjčovat i do Česka.

Další možností je půjčit si od banky jenom část peněz a zbytek od lidí. Anebo lze banku obejít úplně. Zajistíte si financování přímo od občanů a půjčku tak diverzifikujete. Půjčíte si malé množství peněz od více lidí a na různé doby splatnosti. Pokud některý z věřitelů chce zpět své peníze dříve, nahradíte ho někým jiným. Je to způsob aktivní práce s dluhem, kdy zadlužení nevnímáte v negativním smyslu, ale berete ho jako možnost, jak něco realizovat. Psychologicky je to strašně důležité, protože nemáte obrovskou hypotéku na třicet let.

Narazil jste v zahraničí ještě na nějaký zajímavý model?
V Rakousku je novou legální možností, že komunitní a neziskové projekty mohou vydávat dluhopisy, které jsou vázané na majetek. Projekty získávají dlouhodobé půjčky, věřitelé možnost pozitivně ovlivnit dění ve svém okolí sociálním a ekologickým směrem. Je to forma etického investování. Opět je důležitá diverzifikace – mít větší počet věřitelů v malých částkách.

Sousedství bez aut, péče o zeleň a společný dům jako centrum komunitních aktivit, ať už se jedná o dětský klub, společné večeře či oslavy, lekce jógy či přednášky a kulturní akce pro veřejnost – Springhill Cohousing (foto: Jan Blažek)

Jaký význam mohou mít pro komunitní bydlení developeři?

Zajímavý je vídeňský projekt Wohnprojekt Wien. Developer postavil dva stejné domy, jeden prodal již fungující baugruppe hned po dokončení, zatímco u druhého trvalo několik let, než byty prodal, a nakonec se rozhodl u části bytů pro pronájem. Baugruppe komunita s developerem od začátku spolupracovala, například na designu budovy, bytů a společných prostor. Mnoho věcí si zařídili sami včetně zajištění hlavního architekta a pak to pro ně bylo levnější.

Takže spolupráce s baugruppe může být ekonomicky výhodná i pro developery.
Z dlouhodobé perspektivy určitě ano. Přestože tohle byl speciální případ, protože skupina lidí v této vídeňské baugruppe byla homogenní, liberální, relativně zajištěná městská třída s dostupným kapitálem. Projekt byl poměrně drahý a developer do toho šel s vidinou zisku. U nás je problém, že se staví především pro vyšší střední třídu a pro developery není lukrativní stavět pro nižší třídu. Tento formát spolupráce je však výhodný jak pro developera, tak pro baugruppe a na příkladu Wohnprojekt Wien vzniklo ve Vídni mnoho dalších projektů, které navíc prokázaly, že lze úspěšně postavit i dostupnější bydlení pro širší spektrum obyvatel. Developer má prostě jistotu, že nebude muset několik let prodávat byty. Baugruppe skupina pak využije zkušeností developera s výstavbou a také finančního zajištění samotné stavby. Typicky v prvních fázích, dokud je projekt na papíře, může být pro skupinu obtížné získat zdroje. Rozvoj sektoru baugruppe bydlení v Rakousku měl za následek, že se někteří developeři, architekti či stavitelé na takové projekty specializují. Existuje tam dokonce termín sociální developer.

Jaké jsou tedy příklady komunitního, avšak dostupného bydlení?
Vznikají platformy jako Mietshäuser Syndikat, který původně vznikl v Lipsku a pak se rozšířil po celém Německu. Jde o syndikát, který sdružuje síť domů, které vznikly komunitním, participativním způsobem. Cílem syndikátu je podporovat vznik dostupného a zároveň ekologického bydlení. Tato síť je založená na solidaritě, kdy část nájmu obyvatelé domů platí ke splacení úvěru a část je solidárním příspěvkem do sítě k podpoře nových domů. U konkrétního domu postupně dochází ke splácení dluhu a navyšování solidárního příspěvku. Nájem přitom zůstává stejný. Dnes je v Německu do této sítě zapojeno cca 150 domů, hodně v Lipsku a v Berlíně.

Ještě máte nějaký příklad?
Dalším je rakouský projekt LiSA (Leben in Seestadt Aspern) – komunitní bydlení se snahou o sociální inkluzi. Tenhle projekt je postaven na multikulturní diverzitě a lidé, co mají více peněz, vložili do projektu větší základní kapitál ze solidarity k těm, co jej na začátku neměli. Projekt je důkazem, že kvalitní participativní komunitní bydlení může být dostupné i pro lidi bez úspor. Je to ovšem velmi heterogenní struktura lidí, snad 12 národností, a proto je úspěch takového projektu hodně závislý na komunikaci. Známý je také projekt LILAC – Low Impact Living Affordable Community v Leedsu, který úspěšně vytvořil ekologické a zároveň dostupné komunitní bydlení. Funguje zjednodušeně řečeno na základě modelu plovoucího nájmu, který je závislý na příjmu daného jedince/rodiny. Každý platí nájem ve výši 35 % svého příjmu. Bydlení je navíc dostupné i pro lidi bez úspor.

Jak se takto rozmanitým skupinám daří najít společnou řeč? Nemusí to být vždy snadné zvláště v takto nehierarchických komunitních strukturách.
Najdete projekty, které moc nefungují, ale najdete mnohem více těch, co fungují skvěle. Formát komunitního bydlení je objeven, rozvíjejí se různé platformy, roste podpora od městských samospráv. U nás není komunitní bydlení systémové, na rozdíl od Rakouska a dalších zemí, kde se to snaží nastavit udržitelně. Zahraniční města i země pochopily, že je třeba projektům komunitního bydlení pomoci. Podporují je právnicky, manažersky, iniciují vznik facilitátorských mezioborových skupin zahrnující architekty, sociology a další odborníky, kteří pomáhají nastavit finanční a organizační modely a komunikaci v komunitě.

Takže záleží hodně na metodách komunikace.
Ano, pokud znáte facilitační a komunikační metody, pak je to snazší. Pokud jde třeba o cohousing, komunikace na začátku je to nejdůležitější. Jinak se může stát, že se z projektu postupně stane standardní sousedství, kde se lidé znají, zdraví, ale nemusí spolu víc spolupracovat. Pokud chce spolu komunita rozvíjet i další vztahy nad rámec bydlení, jako je třeba založení školky, komunitní zahrady, sdílení aut a vybavení dílny, sdílení péče, nebo se chce zabývat mikropodnikáním, je třeba tomu přizpůsobit i komunikaci. Využívá se třeba metod emocionální komunikace.

Projekty komunitního bydlení jsou zajímavé také z urbanistického pohledu. V komunitní správě je rozvíjen prostor, v němž se mísí hranice mezi soukromým a veřejným. Důležitá je také otevřenost a prostupnost pro ostatní obyvatele města (foto: archiv webu LILAC)

O co jde konkrétně?
Jde o nástroje, jak řešit konflikt ve skupině. Kupříkladu, když mají dva sousedi konflikt, tak jej neřeší oni, ale jejich nezaujatí zástupci. Také je důležité rozvíjet skupinovou emocionální inteligenci, což se může dít třeba tak, že se jednou za měsíc pořádají setkání, kde se řeší vztahy mezi lidmi, rozpoložení lidí i konkrétní situace. Z mého výzkumu vyplývá, že tohle se často vnímá jako něco navíc, na co už není čas. Nicméně projekty, které se věnují i těmto komunikačním strategiím, se ukazují jako úspěšnější a udržitelnější.

Je to tedy hodně založeno i na pozitivní motivaci.
Ano, minimálně je v komunitě lepší atmosféra a lidé pak mají chuť nadále participovat a rozvíjet další aktivity. Říkám tomu komunitní inteligence a myslím, že tohle v Česku úplně není. Když přihlédneme ke zmíněnému antikomunismu, pojmy jako komunitní, společenství nebo družstvo jsou u nás mnohdy vnímány nepatřičně. Pokud ale u nás chceme naplnit tyto pojmy obsahem, musíme je nově definovat.

Vidíte nějakou střední cestu?
Komunitní bydlení může být klidně standardní bydlení, které navíc řeší sociální a ekologickou stránku. Na to náš současný trh neumí reagovat. Bydlení je nedostupné, a pokud je navíc nějak ekologické, je o to dražší. Tuhle rovnici je zřejmě možné vyřešit buď podporou státu, například podporou etického finančnictví, pobídkami sociálním developerům, úlevami pro ekologickou výstavbu a podporou participativního bydlení, anebo svépomocí obyvatel, včetně svépomoci komunitní.

O ekologické rovině opakovaně mluvíte. Jaký je požadavek na ekologické bydlení ve městě?
Existuje škála názorů na to, co je ekologické, a záleží na tom, kde na ose radikální – mainstreamový se váš názor pohybuje. I ekologicky orientované projekty, na které se ve výzkumu zaměřuji, se ve svých představách a strategiích, jak cílů dosáhnout, značně liší. Osobně zastávám názor, že nová výstavba by měla mít mnohem přísnější ekologické standardy, nikoli však na úkor dostupnosti bydlení. Stát a města musí být v roli předvídatelných hráčů, kteří mají ekologickou výstavbu jako prioritu a podporují ji. Jde o to, že cokoli dnes postavíte, má zaprvé okamžitý ekologický dopad a zadruhé energetický vliv po dlouhá desetiletí.

Druhá část mé odpovědi bývá často opomenuta. Podstatné není pouze, z jakého materiálu dům postavíte, ale jakými aktivitami a hodnotami prostor naplníte. Tak například nákupní centrum může být vystavěno v ekologickém standardu, ale s ekologií nemá tato aktivita nic společného. A naopak leckterý komunitní projekt může být vystavěn s mnoha ekologickými kompromisy, ale následný dopad úsporného životního stylu členů, sdílení věcí i prostoru má velký vliv na výsledek.

Baugruppe se u nás nedávno představilo formou výstavy. Dodnes v Česku podle všeho zatím žádný větší projekt nevznikl, jakkoli si třeba Praha uvědomuje, že by to mohl být účinný nástroj při řešení bytové krize. Slyšela jsem o projektu sdíleného bydlení Vlaštovka v Praze. Jak se vyvíjejí aktivity u nás?
Vznikla organizace Sdílené domy – síť solidárního bydlení, která připravuje pilotní projekt Vlaštovka v Praze. Sdílené domy jsou zapojeny do mezinárodní sítě MOBA.COOP, která sdružuje subjekty ze střední a východní Evropy. Tato síť zároveň spolupracuje s rakouskými a německými sítěmi. Je to zajímavá iniciativa, která může postkomunistickým zemím přinést spoustu věcí.

Ale osobně si myslím, že pro nás nyní není nejdůležitější, aby vznikl konkrétní projekt, ale aby se hledaly a definovaly cesty, jak na to. V tom jsou aktivity Sdílených domů velmi důležité. Je tu několik facebookových skupin zaměřených na komunitní bydlení. Roste zájem lidí, kteří by takhle rádi bydleli a přes sociální sítě hledají parťáky, na venkově, i ve městě. Takže potřeba tu je. Otázka je, jak se to realizuje. V Česku je komunitní bydlení spíše spojováno s utopickými představami. Většinou jsou to idealistické scénáře, méně jsou to reálná řešení s jasným projektovým vedením, strategiemi a vizemi.

Projekt LILAC v Leedsu dokázal, že lze vytvořit komunitní bydlení ve městě, které je dostupné a zároveň má vysoký ekologický standard (foto: LILAC Andy Lord)

Vidíte i další překážky?
Velkou bariéru pro rozvoj komunitního bydlení tvoří stát a města. Nedávno město Brno spustilo projekt družstevního bydlení pro mladé rodiny. Projekt má několik problematických rovin. Na to, že projekt iniciovalo město, vznikne značně homogenní struktura obyvatel, a to jak věkově (rodiny musí mít do 36 let), tak příjmově (rodiny musí prokázat minimální příjem 35 tisíc čistého měsíčně). Navíc se jedná o periferní lokality kdesi na konci města. Tohle není to, co může pomoci redefinovat komunitní participativní bydlení v Česku. Třeba Vídeň má definováno, že v určitých oblastech musí být třetina zastavěné plochy pro bydlení určena pro společné participativní bydlení. Podobně to má Kodaň. V těchto městech se komunitní projekty staví naopak v oblastech centrálních, například v městských brownfieldech. Města mají také poměrně striktní požadavky na sociální a ekologický rozměr. Dům musí například obsahovat několik sociálních bytů či mít pasivní standard a podobně.

Nejdříve tedy podle vás potřebujeme definovat pojmy a strategie.
Ano. Média nekomunikují téma komunitního bydlení dostatečně. Pojmy jsou zmatené a pak se může jednoduše stát, že se Brno hlásí k tomu, že podporuje družstevní bydlení zmíněným projektem a tím má v očích veřejnosti jakoby splněno. To nestačí. Na evropské úrovni jsou pojmy komunitního bydlení definovány jinak. Pokud bych teď přišel na vedení města, že chci iniciovat komunitní bydlení, tak to nikdo nepochopí. Když jste navíc součástí skupiny typu Sdílené domy, vnímají vás úředníci jako nějakou alternativu.

Komunitní bydlení by tedy podle vás mělo být ve veřejném mínění vnímáno spíše jako něco normálního než jako alternativní způsob života?
Určitě. Zároveň tu vždycky vzniká prostor pro odlišnost a vznik radikálních projektů a autonomních kolektivů. I v Dánsku jsou projekty, které jsou v opozici k obecně přijímané formě komunitního bydlení. Družstevní bydlení, které zajišťuje dostupnost pro nejširší vrstvy, tam má mnoho ekologických problémů. A řeší se i to, že ekologické bydlení je příliš drahé. Proto pak vznikají alternativy, které na to upozorňují, dokážou si spoustu věcí udělat svépomocí a otevírají politická témata. Vždy jde o to definovat, co je norma, a od toho se pak může něco záměrně odchylovat.

Je třeba vnímat, že forem bydlení je vícero a každá má svá specifika. Podstatné je vyjít z představy, že bydlení je základní lidská potřeba, nikoli komodita. Brněnský projekt Housing First, jehož osud je bohužel ohrožen, prokázal, že pokud lidé mají jistou střechu nad hlavou, pak mnohem lépe fungují i v jiných oblastech. U nás se s bydlením bohužel od revoluce ekonomicky spekuluje. Na to nemůžeme přistupovat. Potřebujeme regulovat spekulace v sektoru bydlení. Zajímavé je to, co vzniklo nedávno v Berlíně.

Myslíte ty zmražené nájmy, maximální výši nájemného, prostřednictvím nichž chce vedení města řešit krizi bydlení?
Ano, jde o zastavení růstu cen. Pokud takový názor vyjádříte v Česku, jste buď komunista, nebo radikální levičák. Samozřejmě, že bydlení je politické téma. O to více je nutné vnášet do veřejného prostoru povědomí o tom, že bydlení není komodita, že nelze hazardovat s lidskými životy, jak ukazuje třeba zvyšující se počet lidí bez domova. Ve zmíněném Lipsku funguje například asociace Haus- und WagenRat. Snaží se přenést zkušenosti s participativním bydlením od autonomních komunitních projektů směrem k obyvatelům běžných bytových domů, mezi nájemníky i majitele nemovitostí. Klade si za cíl informovat majitele o tom, že není dobré zbavovat se nemovitosti ve chvíli, kdy se dostanete do finanční krize, a prodávat byt prvnímu spekulantovi, který přijde. Nájemníky pak vzdělává o jejich právech a možnostech. Lipsko je příkladem atraktivního postsocialistického města, kdy korporace postupně vše skoupily, a jedná se o nový status quo, z nějž dnes těžko mohou vzniknout nové projekty participativního bydlení zdola. Cena je jednoduše příliš vysoká. Právě zde je nutné za právo na město a za dostupné bydlení bojovat v široké alianci s aktéry sociálního bydlení, s obyvateli i s městskou samosprávou.

Hodláte výsledky výzkumu nějak prakticky využít?
Můj výzkum přináší zkušenost s participativním komunitním bydlením čtyřiceti projektů v šesti evropských zemích. Plánuji vytvořit webovou aplikaci, která napomůže redefinovat pojmy, a to jak pro veřejný sektor, developery i veřejnost, a zpřístupní praktické informace pro zájemce o komunitní bydlení včetně toho, jak nastavit cíle, strategii a vize.