Téma týdne

Držitel Pritzkerovy ceny Alejandro Aravena ví, co je sociální bydlení

„Sociální bydlení jsme nezačali dělat z důvodu morální nadřazenosti či sociálního cítění, ale proto, že je to zkrátka to, co by architekt měl dělat,“ říká Alejandro Aravena. Fenoménem sociálního bydlení se v současnosti zabývají architekti po celém světě.

Držitel Pritzkerovy ceny Alejandro Aravena ví, co je sociální bydlení
Držitel Pritzkerovy ceny Alejandro Aravena ví, co je sociální bydlení

V podstatě nemají na výběr, 21. století je mezníkem – poprvé v historii žije větší část populace ve městech než na vesnicích. Fungování města je z velké části ovlivněno právě způsobem života obyvatel z různých společenských vrstev a jejich vzájemnou interakcí. Proto je nutné zohledňovat všechny. Práce architekta se už netýká pouze vyšších tříd společnosti.

Chilský architekt Alejandro Aravena je po Shigeru Banovi, který byl oceněn v roce 2014 dalším držitelem nejprestižnější Pritzkerovy ceny za architekturu. Při jejím vyhlášení architekti zavzpomínali na další držitelku ceny architektku Zahu Hadid, jenž nedávno nečekaně zemřela ve věku pětašedesáti let. Podobně tomu bylo i loni, kdy legendární architekt Frei Otto zemřel náhle po získání ceny. Doufejme, že podobný příběh se už nebude opakovat.

Alejandro Aravena se narodil 22. června 1967 v Santiagu de Chile. Vystudoval architekturu na Universidad Católica de Chile. V roce 1991 se ještě jako student podílel na 5. mezinárodní výstavě architektury La Biennale di Venezia. V roce 1994 založil vlastní praxi, Alejandro Aravena Architects. Od roku 2000 do roku 2005 byl profesorem na Harvard University, kde spolu s inženýrem Andreasem Iacobellim založil společnost Elemental. (foto: Centro de Políticas Públicas UC, Premio Abdón Cifuentes 2015, CC BY 3.0)

Urbanisté současnosti se snaží o autonomnost města, tak zvaný bottom–up systém, ve kterém je podoba a fungování urbanizované prostředí řízena zespoda za účasti obyvatel. Je třeba říci, že takto chápaná města tu již byla, ba i dokonce daleko dříve, než nastoupila postmoderna. Nehovoříme o ničem novém, naopak jde o systém, ve kterém se dlouhé roky lidé přirozeně pohybovali.

Mluvíme-li ovšem o moderní architektuře, je takových to principů pomálu, pokud nebudeme počítat sídla třetího světa. Za zmínku jistě stojí například umělecká kolonie Drop City v americkém Coloradu, vybudovaná v šedesátých letech skupinou umělců. Město je typické obydlími ve tvaru tak zvaných zonohedronů poskládaných z automobilových karosérií. Město bylo velice oblíbené mezi komunitou hippies, žilo se zde svobodně, k čemuž patřilo i požívání drog. Neshody mezi obyvateli a odchod zakládajících členů způsobily, že roku 1977 bylo město opuštěno.

Drop City v Coloradu bylo inspirováno architektonickými myšlenkami Buckminstera Fullera a Steve Baera, obyvatelé vlastnoručně postavili kopule a zonohedrony pomocí geometrických panelů vyrobených z plechových automobilových střech a dalších levných materiálů. (foto: Public Domain, Richertc, Wikipedia)

Mnohem většího měřítka dosáhlo honkongské Kowloon Valed City. Čtvrť osídlovaná zpočátku válečnými uprchlíky se postupně zahušťovala novými stavbami a vznikaly zde autonomně školy, působili zde doktoři, obchodovalo se a podobně. V rozhovorech s bývalými obyvateli, kteří žili v chudobě a tmě vzhledem k hustotě zástavby, je ovšem patrné, že byli ve městě poměrně spokojeni, a to i přesto, že zde působily drogové gangy, bujela prostituce a různé epidemie.

Asi nejlépe fungujícím autonomním územím je dánská Christiánie, jež byla vybudovaná na místě bývalých kasáren komunitou hippies, kteří založili město lásky a míru. Platila zde ovšem jistá pravidla, a tím se Christiánie dochovala až dodnes, a to i přes problémy s drogami a kriminalitou. Na těchto příkladech můžeme vidět, že autonomní města – tak zvaná heteropolis – mohou fungovat. Ovšem je lepší v nich nastavit jistá pravidla.

Architekt Aravena s těmito principy pracuje. Navrhuje domy pro sociálně slabé. Jeho studio Elemental se řídí heslem „polovina dobrého domu není malý dům“. Domy jsou převážně řadové – jde o jedno z nejekonomičtějších řešení. Vtip je v tom, že Aravena dává prostor jeho obyvatelům k dokončení samotnými vlastníky. Dům je ve většině případů investice, tak tomu ovšem není u sociálního bydlení. Domy od Elemental mohou obyvatelé výrazně zhodnotit tím, že je vylepšují. Zároveň bydlí v obydlích, která vyhovují jejich potřebám.

93 INCREMENTAL HOUSES COMPLEX

Po roce užívání a vylepšování hodnota jednoho domu stoupla z 7 500 dolarů na 20 000 dolarů, přesto žádná z rodin nechtěla nemovitost prodat. (zdroj foto: www.elementalchile.cl)

V Latinské Americe jsou charakteristickou součástí měst takzvané slumy, místa bez regulace s neřízeným rozvojem a fungováním. Jinak tomu není ani v Santiago se Chille, kde Aravena většinu svých domů často za pomoci veřejných zdrojů realizuje. A tak dává lidem z těchto lokalit šanci na lepší život, avšak bez většího zásahu do jejich zvyklostí. „Jednou z největších chyb, kterých se architekti dopouštějí, je, že mají tendence řešit problémy zajímající pouze ostatní architekty. Největším výzvou je, aby se zapojila důležitá ne-architektonická témata – chudoba, znečištění, dopravní zácpy, segregace – a v nich uplatnili své specifické znalosti. Nestačí zvýšit povědomí. Chci, aby lidé odešli s více nástroji,“ říká Aravena.

„Dává ekonomickou příležitost slabším, zmírňuje následky živelních pohrom, snižuje spotřebu energie a poskytuje příjemný veřejný prostor … a ukazuje, jak architektura v celé své kráse může zlepšit životy lidí,“ komentoval jeho práci Tom Pritzker, jehož otec v roce 1979 založil tradici slavné ceny pro architekty.

Nejsou to jen aktivity v oblastech sociálního bydlení, Aravena je též autorem několika veřejných staveb. Za zmínku stojí například jeho první projekt z roku 1998, budova pro Matematickou fakultu na Universidad Católica de Chile Santiago, kterou sám vystudoval, či Siamese Tower pracující s optimální výměnou vzduchu.

Aravena je důkazem, že chilská architektura je i přes zhoršené ekonomické podmínky schopna produkovat výbornou architekturu, kterou bychom jim mohli závidět. Svědčí o tom i pavilón Chile od Cristiana Undurragy, který se objevil na poslední světové výstavě v roce 2015 v Miláně a byl vyhodnocen jako druhý nejlepší z více než padesáti dalších pavilónů.

V Itálii se chilská architektura znovu předvede již brzy, jelikož právě Aravena je kurátorem nadcházejícího prestižního benátského bienále, které se bude věnovat architektuře, která je schopna aktivně narušit status quo. „Chtěli bychom ukázat, že v neustálé diskuzi o kvalitě zastavěného prostředí je zapotřebí také prostor pro akci,“ říká Aravena, jenž do Benátek zve ty nejlepší architekty. Nebudou chybět Herzog & de Meuron, Eduardo Souto de Moura, Norman Foster, Renzo Piano, Rem Koolhaas, Richard Rogers, Shigeru Ban či Kengo Kuma.

Aravena ukazuje, že není zapotřebí pracovat v zemi s vysokou ekonomickou stabilitou či vystudovat nejprestižnější architektonické školy, zásadní je vůle opravdu něco dělat, a nejen o tom mluvit. Architekt Aravena nastavuje pravidla, kterými se obyvatelé sídel následně řídí, reflektuje trend v navrhování sídel jako autonomních systémů. To, zda budou autonomně vystavěna hejnem dronů, modulárními roboty či samotnými obyvateli může brzy být pouze otázkou volby nástroje směřujícímu k realizaci.