Téma týdne

Shigeru Ban • -- • „P“ jako papírníci

Papír seženete téměř všude a v jakékoliv formě – toaletní, pivní tácek, krabička od cigaret, bankovka… Shigeru Ban z něj navrhuje architekturu. Na první pohled se to může zdát jako absurdní nápad, ale japonský architekt ho dovedl k dokonalosti. Výsledkem jsou realizované stavby z papírových trubek a zisk nejprestižnější Pritzkerovy ceny za architekturu, která mu byla tento rok udělena.

Stavba prozatímní základní školy v Chendu, Čína, 2009 (foto: Voluntary Architects' Network)

Stavba prozatímní základní školy v Chendu, Čína, 2009 (foto: Voluntary Architects' Network)
Stavba prozatímní základní školy v Chendu, Čína, 2009 (foto: Voluntary Architects' Network)

Shigeru Ban se narodil roku 1957 v Japonském Tokiu. Architekturu následně vystudoval na Southern California Institute of Architecture a newyorské Cooper Union School of Architecture, kde získal bakalářský titul. Roku 1985 si založil vlastní ateliér. Později prošel několik prestižních univerzit jako pedagog. Studenti ho doslova milovali.

V roce 1986 se začal věnovat udržitelné architektuře, což bylo dávno před „ekologickým boomem“ na přelomu milénia. Jako konstrukční materiál si vybral papírové trubky, které slouží k balení koberců. Řada lidí ho kvůli tomu považovala za blázna. Ban se nenechal odradit a pokračoval ve svém úsilí, které roku 1990 vyústilo v první realizaci. Dům v japonském městě Odawara je složený z 330 papírových tub.

V devadesátých letech se architekt začíná zaobírat problematikou staveb pro oběti živelných katastrof. A vytváří laciné příbytky, které nabízí i architektonickou kvalitu. Když v roce 1994 postihla Rwandu občanská válka, bylo nutné vybudovat přístřeší v uprchlických táborech. Uprchlíci často využívali ke stavbám dřevo, což pro ně bylo často nákladné a nedostupné, proto Ban přichází se svými stavbami z papírových tub od koberců. Tuby se dají velice rychle a levně postavit na základy, které jsou sestaveny z pivních přepravek. Skleslost po vypití zlatavého moku, střídá nadšení z účelnosti a založení nového bydlení.

Po Rwandě následuje řada podobných projektů pomáhajících lidem po přírodních katastrofách v Turecku, Japonsku, či na Haiti, Novém Zélandu a Srí Lance. Při jejichž realizaci je Shigeru Ban vždy sám přítomen a přikládá vlastní ruce k dílu. „U Shigeru Bana mě fascinují především jeho konstrukce z ohýbaného dřeva a to, jak nově používá staré techniky,“ říká o jeho práci architektka Marie Davidová z ateliéru COLL COLL. „Jeho konstrukce připomínají výplety starých tonetek, které jsou posunuty do třech dimenzí a jiného měřítka,“ dodává.

Není to, ale pouze architektura nouzového a sociálního bydlení, která Banovi vynesla Pritzkerovu či Pereovu cenu. Mezi jeho významné realizace patří i pobočka Centre Pompidou ve francouzských Métách, která je inspirovaná francouzským kloboukem. Ten byl mistrně pojat s použitím lepených dřevěných nosníků, které organicky vytvářejí odlehčený prostor. I když ve Francii nepoužil své oblíbené papírové trubky, přeci jen tu přímé spojení s nimi je. Pro účely projektování si Ban postavil přímo v pařížském Centre Pompidou tunelovitý ateliér právě ze svého oblíbeného materiálu.

Centre Pompidou (foto: Jean-Pierre Dalbéra, 2010, CC BY 2.0)

Mohli bychom si myslet, že z papírových tub nelze v evropských podmínkách vytvořit velkorozměrovou stavbu, ale i tento mýtus Ban boří. A to výstavbou japonského pavilonu na Expu 2000 v Hannoveru, na jehož tvorbě spolupracoval s konstruktérskou legendou jménem Otto Frei. Jejich společným cílem bylo udělat recyklovatelnou stavbu, která se po skončení co nejrychleji rozebere. Díky tomuto dílu se Ban zařadil mezi inovátory typu Buckminstera Fullera, který se do historie architektury zapsal například sférickou stavbou amerického pavilonu na Expu 1967 v Montrealu.

V Hannoveru vytváří konstrukci halové stavby síť, která je na vnitřní straně složena z papírových tub. Dřevěné obloukové nosníky, které slouží jako primární nosný systém, jsou na straně vnější. Oba architekti při návrhu stavby řešili otázku provázání tubusů s dřevěnými nosníky. Stavba musela odolávat silám působícím ve třech směrech, nebylo tedy vhodné použít pevné spoje, jako jsou hřeby či vruty. Bylo třeba najít pružnější materiál. Proto Ban a Otto volí látkovou pásku, která splňuje požadavky na recyklaci i láci.

Ze spodní strany je konstrukce potažena speciálním papírem vyztuženým skleněnými vlákny opatřeným ohnivzdorným filmem. Na vnější stranu aplikovali voděodolnou membránu z papíru, ke které byla později, z důvodu možného teroristického útoku, přidána transparentní PVC membrána. Základovou desku tvoří ocelové 3D pole vyplněné pytli s pískem.

Pavilon na Expu 2000 v Hannoveru je technický unikát zrealizovaný už před čtrnácti lety. (zdroj: Hiroyuki Hirai)

V českém prostředí se experimentální architekturou z přírodních materiálů zabývá například Marie Davidová, která působí na Liberecké univerzitě jako vedoucí ateliéru Environmental Summer Pavilion. Davidová se specializuje na výzkum dřeva jako stavebního materiálu a staví z něj experimentální pavilony. K práci s papírem říká: „Já sama jsem použití papírových tub nezvažovala. Jednak proto, že se můj výzkum zaměřuje na masivní dřevo, ale také proto, že jsem předloni byla na UMPRUM na přednášce Vladimíra Kočího o LCA analýzách, pořádané knihovnou materiálů. Kde vysvětloval, kolik energie a vody spotřebuje výroba papíru. Nejedná se zrovna o nejekologičtější materiál,“ dodává.

I když se na vlastnosti a potenciál papíru můžeme dívat z různých stran, o Banových stavbách a jeho specifickému přístupu k němu by se dalo psát dlouze. Co se však jeví jako to nejpodstatnější, je jeho neutichající entuziasmus a hrdinství. Právě jeho osobní odhodlanost ve spojení s profesionalitou vynesly Banovým stavbám oblibu po celém světě. Zdá se, že tvořit se dá téměř ze všeho, díky jeho příkladu se nemusíme bát experimentů. Možná příště nebudeme ruličky od toaletního papíru automaticky vyhazovat, ale vytvoříme si z nich vlastní prostor.