Jak to vidí

Jan Petrš: Naši architekti v rozvojových zemích

Zúčastnil jsem se prvního setkání rozvojové kávy tohoto roku. Tak zvaná Development Coffee se neslo ve znamení rozvojové architektury. Po prvním kontaktu s místem setkání, naplno puštěnou klimatizací a automaticky se zavírajícími dveřmi, mě okamžitě napadá otázka, zda jsme ti praví, kteří mají jiné učit, jak vytvářet udržitelnou architekturu. Později jsem o tom začal opravdu pochybovat.

(ilustrace: Barbora Togel)

(ilustrace: Barbora Togel)
(ilustrace: Barbora Togel)

Rozvojová káva je nalita a hosté začínají hovořit. Prvním příspěvkem nás oblažují dvě upravené architektky Klára Makovcová a Pavlína Macháčková, které prezentují stavbu školy v Angole. Dosti mě zaskočilo, že těmto dámám nepřišlo potřebné místo navštívit a celou stavbu řídí pouze přes Skype. Tato skutečnost se zajisté odrazila ve výsledku. Ale i přesto se dámy se stavbou vypořádaly v rámci možností slušně. A za svůj projekt byly následně několikrát oceněny.

Dámy nás utvrzují v tom, že navrhování staveb v Africe je dosti odlišné od architektury euroamerické. Jako zadání zde často slouží pouze fotografie parcely a požadavkem je, aby stavba byla hezká. Na druhou stranu termíny na zhotovení dokumentace jsou šibeniční. Velkou výhodou je absence složitých byrokratických povolení posudků… Což je do jisté míry způsobeno i rozbujelou korupcí v afrických zemích. Na stavbě často pracují studenti, stavbyvedoucím je člověk bez stavebních znalostí, morálka je nízká, vzhled stavby je závislý na místních materiálech a možnostech. K dispozici jsou většinou pouze betonové tvárnice, výztuž, vlnitý plech a nosník o jednom rozměru.

Zemědělské učiliště Angola od architektonického dua MMM. (foto: mmm-architekti.cz)

Karel Böhm, zkušený architekt, který zvítězil v soutěži stavba roku 2010 s projektem pasivního domu v Tuchoměřicích, k diskuzi přispívá projektem střední školy ve Středoafrické republice. Postavená škola je jedinou školou poskytující druhý stupeň vzdělání v oblasti, která přibližně odpovídá území Moravy. Nejspíš i proto se položení základního kamene zúčastnil i sám prezident SAR stylově oblečen v saku s vlastními podobiznami. Na druhou stranu je třeba dodat, že po jeho návštěvě všechno vyřizování začalo probíhat podezřele hladce.

Na místě stavby nejsou kvalifikovaní pracovníci. A v celé zemi je jediným průmyslem pivovar v hlavním městě Bangui. Dělníky na stavbě jsou opět studenti, kteří jsou ovšem velmi ochotní se učit novým postupům, snad vyjma bezpečnosti práce. K tomu přispívá i přítomnost architekta na stavbě. Na mnoho věcí je totiž nutné v místních podmínkách reagovat okamžitě, což zde neznamená dva dny, ale spíše dvě hodiny.

Stavba školy ve středoafrickém městě Bozoum. Ludmila Böhmová a Karol Böhm ze SIRIRI, misionář Aurelio Gazzera a prezident Středoafrické republiky Francois Bozizé v únoru 2011. (foto: SIRIRI)

I architekt Jakub Cigler se nedávno začal zabývat rozvojovou architekturou. Jeho firma už ovšem léta přispívá rozvojovým zemím osmdesáti tisíci ročně. Nicméně na mě jeho aktivita působí spíše jako ospravedlnění projektů, kterými jeho studio zaplavuje naši vlast. Což vlastně i sám přiznává. On sám do Afriky nejezdí, na projektech tam pracuje Michaela Solnická, kterou práce naplňuje. Její článek si můžete přečíst i v Material Times. Na otázku, zda se tato činnost odráží v projektech ateliéru Cigler Marani, jen stroze odpoví, že ne, neboť se tímto typem architektury zabývají krátce. Což se mi pochvíli potvrzuje, když jdu domů kolem nově stavící se budovy Quadrio na Národní třídě....

Mám ze stavění v rozvojových zemích smíšené pocity. Je výborné, že západní architekti učí lidi v těchto zemích novému pochopení architektury. Pojí se s tím i zlepšení sociálně kulturního prostředí. Na druhou stranu cítím, že tak vzniká hybridní architektura, ve které architekti kombinují tradiční lokální postupy s těmi evropskými. Namísto zavedení moderních technologií a postupů se někteří architekti snaží současné stavební postupy přetvářet podle místní stavební tradice. Přeci jen i Afričané, Indové a mnozí další se vyvíjejí, používají mobil, auto, Skype,…. Tak proč by neměli stavět a obývat architekturu odpovídající 21. století. Nebo se snad tady v Evropě bojíme, že nás rozvojové země předeženou?

Jan Petrš je studentem architektury v ateliéru Miloše Floriána na ČVUT v Praze. Ve své diplomové práci se zabývá kinetickou architekturou vytvářenou pomocí multiagentních systémů. Je členem skupiny Archistroj, která se věnuje především urbanistickým konceptům.