Jak to vidí

Kateřina Mašková: Většina z nás se snaží, aby náš život nestál úplně za prd

Dnešní společnost na nás pohlíží jako na odpad. Neříkám, že všichni, ale většina ano. To neznamená, že když vám někdo řekne, že je bezdomovec, a není oblečený tak, aby mu člověk uvěřil, že tomu tak není. Všichni mladí jsou podle většiny feťáci a ti ostatní jen alkoholici bez zájmu o práci a povaleči. Většina z nás se snaží, aby náš život nestál úplně za prd, a také je to vidět, jen to pro společnost není asi až tak důležité. Z pozice ženy bez domova bych se s vámi chtěla podělit o svůj pohled na dnešní společnost a na problém, který vlastně ani není problémem, ale součástí našich životů.

Kateřina Mašková: Většina z nás se snaží, aby náš život nestál úplně za prd
Kateřina Mašková: Většina z nás se snaží, aby náš život nestál úplně za prd

Jsou dva typy lidí nebo bezdomovců, které dnes můžete potkat na ulici nebo ve svém okolí. Samozřejmě že nejsou jen dva, je jich podstatně víc nebo spíš mnoho. Ale následující dva jsou nejčastější a nejklasičtější. Začneme tím, pro nás bezdomovce, horším.

Do první skupiny můžeme zařadit lidi, kteří spí venku, pijí alkohol nebo berou drogy. Kde na to berou peníze, po tom se nikdo nepídí. Někteří chodí žebrat, někteří kradou. Ano, jsou tu i lidé, kteří pobírají sociální dávky nebo důchody, ale i tak ty peníze skončí v žíle nebo v játrech. Každý z vás se už někdy určitě setkal s takovým typickým bezdomovcem. Otrhané špinavé oblečení, neupravenost a hlavně silný zápach. Igelitku nebo batoh a v ruce krabici nebo plastovou lahev vína. Těmto lidem je jedno, jak bude jejich život pokračovat. Většinou doufají, že už žádné pokračování nebude. Je vlastně jedno, kolik je jim let, protože tahle situace s věkem vůbec nesouvisí. Z každodenních průzkumů nebo možná ze života se mi zdá, že je to spíš spojené s mentalitou. S tím, jak člověk přemýšlí, nebo se dá i říct, nepřemýšlí.

Pak je tu typ číslo dva.
V tomto případě je tu ještě rozdělení do dvou skupin.
Lidé od 18 do 26 let.
Navštěvují nízkoprahová denní centra, setkávají se se svými vrstevníky, mají volnočasové aktivity a spolupracují se sociálními pracovníky. Jsou to lidé, které někdy ani nerozeznáte od fungující společnosti dnešního systému. Většina z nich se sebere hned ze začátku, některým to trvá déle. Tito lidé většinou přespávají v noclehárnách, squatech, azylech nebo ubytovnách. Někteří mají to štěstí a bydlí v bytech. Dostávají důchody, většinou invalidní, nebo sociální dávky. Přivydělávají si příležitostnou brigádou či prací.

Lidé od 26 do (?) let.
Už moc nenavštěvují nízkoprahová denní centra, občas se setkávají se svými vrstevníky. Většinou, netvrdím, že je to pravidlem, mají své volnočasové aktivity, když potřebují, tak spolupracují se sociálními pracovníky. Jsou to lidé, kteří si – jako všichni – zažili své. Měli toho plné zuby, ale měli ještě tu vůli s tím něco dělat. Na první pohled také nepoznáte, jestli jsou nebo byli někdy na ulici. Jako u první skupiny, i tito lidé dostávají důchody i invalidní nebo sociální dávky. Přivydělávají si příležitostnou brigádou či prací. Přespávají v noclehárnách, squatech, azylech, ubytovnách nebo bydlí v bytech.

Když se vrátíme o pár let nebo spíše o pár století zpátky, tak už i v té době existovali bezdomovci. Bylo jich sice málo, ale nedali se tak snadno přehlédnout. Byli opravdu špinaví, silně čpící a většinou opilí. Jenže to byli převážně muži. Pokud se stalo, že jste potkali ženu – bezdomovkyni, tak to bylo jen tehdy, když u sebe měla dítě nebo ji zatím nevtáhli do některého z místních nevěstinců, kde bohužel končila většina žen bez domova.

Dnes je situace o poznání horší. Sice je na ulici stále víc mužů než žen, ale čísla se pomalu zvyšují. V Praze jsou registrovány zhruba tři tisíce lidí bez domova, kteří jsou zapsáni v denních centrech nebo noclehárnách či na úřadech. Dalších asi tisíc pět set lidí bez domova registrováno není. Jen na Prahu je to v reálném součtu přibližně čtyři tisíce pět set lidí. Kolik jich je v celé České republice? To je takové veřejné tajemství. Všichni o tom vědí, ale nikdo o tom nemluví. Jsem jedna z těch, co si prožili život na ulici. Také nemám úplně vyhráno. Doufám a modlím se, aby to spělo jen k lepšímu pro všechny lidi, nezávisle na barvě kůže, víře či stavu, v jakém se nyní nacházejí.

Kateřina Mašková spolupracuje s organizací Jako doma. „Co by tak chtěli o mně lidi vědět? Sama se ptám. Možná snad jen, že jsem upřímná, někdy až příliš. Nesnáším focení, miluji kreslení v jakékoli formě. No a ještě – život na ulici jsem si nevybrala dobrovolně. Každý den s tím bojuji a snažím se, aby to bylo jinak.