Ptáme se

S Milošem Lešikarem o tom, že sběr papíru vše nezachrání

V oboru papírenského a obalového průmyslu se Miloš Lešikar pohybuje celý život. Vyrostl v papírenské rodině ve východočeském Lanškrouně a později vystudoval obor Technické a výtvarné zpracování papírů a lepenek na SPŠG Hellichova v Praze. V sedmdesátých letech pracoval ve Středisku obalového inženýrství a poté deset let působil na Generálním ředitelství průmyslu papíru. V devadesátých letech vedl Evangelické nakladatelství, pracoval jako vedoucí grafik v hudebním vydavatelství Rosa a také jako manažer tiskárny Reproservis.

S Milošem Lešikarem o tom, že sběr papíru vše nezachrání
S Milošem Lešikarem o tom, že sběr papíru vše nezachrání

Od roku 1995 je šéfredaktorem časopisu Papír a celulóza, působí v Asociaci českého papírenského průmyslu a věnuje se popularizaci papírenských technologií formou odborných i populárně-naučných přednášek. V pragmatickém a zároveň značně zapáleném přístupu Miloše Lešikara k papíru, jeho třídění a recyklaci se odráží mnohaletá praxe v průmyslových odvětvích i celoživotní zájem o historii a tradici českého papírenství.

Jakou má český papírenský průmysl pozici ve světě?
Co se týče objemu, tak České republice neprospělo, že papírenský průmysl byl vždy koncipován pro celé Československo. V sedmdesátých a osmdesátých letech se mnohem více stavěly nové podniky na Slovensku – v Ružomberku, v Harmanci nebo v Žilině. Když se v roce 1993 Česko a Slovensko rozdělily, tak najednou muselo Česko téměř veškerý hygienický papír dovážet ze zahraničí – z Harmance nebo ze Žiliny. Totéž nastalo v oblasti tiskových papírů; ty se v Čechách nevyrábějí prakticky vůbec a valná část sem jde z Ružomberku. Ale ono to je i naopak, protože zase pytlový papír nebo suroviny na vlnité lepenky dovážejí Slováci od nás. Česká republika je tedy výrazným dovozcem papíru, zatímco třeba Slovensko je výrazným vývozcem.

A jak si stojíme technologicky?
Nové moderní závody jako třeba Mondi ve Štětí jsou na naprosté evropské špičce. Ale jinak je v Česku několik malých papíren, které sice mají staré technologické zařízení, ale umějí na něm dělat v malých množstvích takové speciality, jaké na těch moderních rychloběžných strojích nejdou. Přirovnal bych to k tomu, že když si někdo koupí mercedes, který jezdí krásně a rychle po silnici, tak si k němu přece nepřipne přívěsný vozík a nepřiveze si z lesa hromadu písku, protože by po té polní cestě neprojel. Zatímco se starým žigulíkem tam projedete.

Spotřeba papíru na obyvatele je velice ceněný a sledovaný údaj, který monitoruje i OSN. Co lze z těchto statistik vyčíst? Co nám toto číslo může sdělit například o kultuře a obyvatelích dané země?
Toto číslo se dá rozdělit do tří skupin: grafické, hygienické a obalové papíry. Obalové a balicí papíry tvoří tak padesát procent, hygienické jenom pět, šest procent a asi čtyřicet pět procent jsou grafické a tiskové papíry. Tiskové a psací papíry vypovídají o kulturní úrovni národa, to znamená, jestli se tam čte, jestli se tam tiskne a jestli ti lidé vůbec umí psát. Hygienické papíry – to není jenom toaletní papír, to jsou i ubrousky, utěrky, jednorázová prostěradla do nemocnic, plenky pro děti, čili celá hygiena. To vypovídá zase o zdravotním a sociálním vývoji té země. A obalové a balicí papíry mají rovněž velikou vypovídací schopnost, protože vlastně veškeré výrobky, jak zemědělské, tak průmyslové, jsou zabalené.

Jaký je podle vás postoj české veřejnosti k papírenskému průmyslu?
U nás, podobně jako třeba ve Francii nebo v Rakousku, je takový zvláštní odpor k tomu, aby se budovaly průmyslové podniky, a v případě papírenského průmyslu to platí obzvlášť. Členové Konfederace evropských papírenských průmyslů, CEPI, se chtěli dohodnout na strategii, jak to změnit, ale na ničem se nedohodli – zástupci Norska, Švédska, Finska totiž říkají, vždyť u nás děti od školky vědí, že zpracovávat dřevo a vyrábět z něj něco od papíru až k nábytku je to nejekologičtější, co lidstvo může dělat.

Čím si tento rozdíl v přístupu vysvětlujete?
Severské země dřevo nechrání jako my, ale rozumně ho využívají. Ve Finsku tvoří papírenský průmysl skoro dvacet procent národního hospodářství, zatímco u nás je to asi 1,4 procenta. Paradoxně jsme tak dospěli do stadia, kdy se tu těží patnáct milionů metrů kubických smrkového dřeva; z toho ale papírenský průmysl spotřebuje jen třináct procent, a přesto je považován za škůdce lesů. Přitom nábytkářský průmysl a stavaři spotřebují mnohem více a až padesát procent vytěženého dřeva se spálí, což je absolutní likvidace. Je to takový zvláštní stereotyp pohledu na papírenský obor, který by bylo zapotřebí změnit. Když to velmi zobecním, tak to je to, co já dělám posledních dvacet let.

Papírenský sortiment se u nás neustále zmenšuje – které jeho oblasti aktuálně nejvíce zvoní hrana a která naopak nikdy nezmizí?
Oblast, která hmotnostně nejvíce klesá posledních pět let, je novinový papír, který nejvíce ohrozila elektronická média. Nemyslím si, že zanikne úplně, ale rozhodně bude jeho spotřeba ještě nějaký čas klesat. Je to papír pro krátkodobou spotřebu, který nemá parametry ani na dlouhé uchovávání – dneska si ty noviny přečtete a kromě nepatrného množství, které se archivuje, jde hned druhý den většina do sběru. A navíc je tam oproti elektronickým médiím to informační časové zpoždění. Mnohem méně se to už týká časopisů, týdeník či měsíčník si můžete většinou číst i za půl roku. To není zboží každodenní spotřeby a tam už se to tak markantně neprojevuje. Druhou ohroženou skupinou jsou takzvané magazínové papíry, strojně hlazené, ze kterých se vyrábějí třeba i letáky. Tam se očekával taky výrazný pokles, ten se už projevil, i když to není tak markantní – ve schránce to skoro nepoznáte. Kupodivu se docela drží knižní papíry, kde opravdu výrazně klesly tiskové náklady vydávaných titulů. Dříve býval knižní náklad padesát tisíc, teď je třeba dva, tři tisíce, ale zase vycházejí desetitisíce titulů ročně. Nárůst se očekává u hygienických papírů, a to zejména v rozvojových zemích. Obalové a balicí papíry se drží nebo začínají jít znovu nahoru. Vidíte, že se v obchodech objevují opět papírové sáčky na balení pečiva a kromě plastových tašek se už zase používají i papírové. Ne že by ten mikroten zmizel, ale je ho méně. A v přepravním balení dominují vlnité lepenky.

Jak se stavíte k problematice recyklace papíru?
O nutnosti používání sběrových papírů nemusí papírenské odborníky nikdo přesvědčovat, protože sběrový papír se používal jako surovina vždycky. Do roku 1850, než se začalo používat dřevo, se vlastně papír jinak než recyklací starých hadrů a starého papíru nevyráběl. Používaly se hadry z látek na rostlinné bázi – bavlna, len, konopí, ale ne živočišné vlákno jako vlna, s tou by byl problém. Ale protože ta surovina nepostačovala, tak se začala hledat jiná surovina – dřevo. Nicméně i dnes stále větší množství při výrobě papíru pochází z recyklátu než ze dřeva.

Říká se, že osmdesát procent papíru je možné papírensky recyklovat. Jaké typy papíru recyklovat nelze?
Když vidím nějakého kuřáka, tak říkám: „A teď si představ, jak bys chtěl zrecyklovat ten cigaretový papír, cos právě vykouřil?“ To prostě nejde. Nemluvě o hygienických papírech, což je ale relativně malý objem. Recyklovat se nedá ani smirkový papír anebo střešní lepenka, což je vlastně papírová lepenka napuštěná asfaltem – to už nikdy nemůžete vrátit do papírenského oběhu. Není pravda, že se kvůli typu papíru nedají zrecyklovat proložky na vajíčka – například v papírně Huhtamaki jich mají celé hromady. Jediný problém je v tom, že by se kvůli možné kontaminaci neměly do tříděného odpadu házet ty, které jsou biologicky znečištěné, třeba od rozbitého vajíčka.

Jaké má kupříkladu sběrový papír využití?
Z bílého nepotištěného papíru můžete po rozvláknění znovu vyrábět bílý papír. Ale jakmile je ten papír barevný, tak z něj už bílý papír nikdy nevyrobíte, vyrobíte jenom takové ty přírodní papíry do šeda. Sběrový papír je zapotřebí třídit, aby se pak optimálně využil.

Kolikrát lze papír vlastně recyklovat?
Ten podíl se špatně vykládá. Není to tak, že by někdo stanovil, tohle už bylo pětkrát recyklované, tak se to už nesmí recyklovat. Může být druh papíru, který zrecyklujete klidně desetkrát. Sama technologie si totiž vybere, co použije a co už ne – když se přiblíží délka vlákna jeho šířce, tak vám to prostě proteče skrz papírenské síto a tím se stanoví, že už to dál nejde.

Kolik papíru v Česku vytřídíme a kolik ho dokážeme zpracovat?
Sběrového papíru se u nás sebere hodně – ze spotřeby 1 300 000 tun papíru se téměř 900 000 tun sebere, takže jsme na dobré úrovni, ale to není recyklace. Na to vždy upozorňuji: to je sběr, z toho se v Čechách recykluje jenom necelých 200 000 tun, protože na víc nejsou výrobní kapacity. Velké množství sběrového papíru se vyváží, velkým spotřebitelem je i Čína, protože nemá dostatek surovin. Takže sbírat papír je sice záslužná činnost, ale žádné lesy tím u nás neochráníte, protože ten sběrový papír se z osmdesáti procent vyveze. A jestli ho sebereme méně nebo více, tak v tuzemsku se zpracuje pořád stejné množství.

Jak se díváte na různé alternativy klasického papíru, jako je papír z pivního mláta nebo ze sloního trusu?
Z uměleckého pohledu to význam asi jistě má, ale řekl bych, že spíše ve speciálních designových kategoriích než v masové výrobě. U nás totiž není žádná surovina rostlinného původu, která by vám nahradila smrkové dřevo, a ani nemůže být, protože se prostě v takovém objemu nevyskytuje. Navíc si musíme uvědomit, že u nás se sice papíry dělají ze smrkového dřeva nebo z borovice, ale už na Slovensku to neplatí, tam je nejpoužívanější surovinou dub a buk, protože tam nemají tolik jehličnatých lesů. A když se přesuneme ještě dál, tak třeba Indie dělá papír z úplně jiných rostlin a Japonsko také – používají zcela jiná rostlinná vlákna. V některých státech používají i kokosovou vlákninu, ale v každém případě to může být jen maloobjemová výroba. Papír se samozřejmě dá dělat i z jednoletých rostlin, ze slámoviny nebo i z cukrové řepy.

Jaké jsou vaše oblíbené typy papíru? Kdy si třeba řeknete „to je ale pěkný papír“?
Já mám rád ruční papíry, které jsou na bázi hadroviny. Obecně se mi více líbí přírodní papíry z jednoletých rostlin, v barvě chamois. Jednak na nich není vidět stárnutí a jednak to přispívá ke čtivosti textu – oči mají radši, když je při čtení menší barevný kontrast. Mám rád i skládačkové lepenky nebo kartony, ze kterých se dělají obaly.

Když jste zmínil ty obaly – 4. listopadu proběhlo slavnostní předání cen v soutěži Obal roku, kde jste již dvacet let členem poroty. Jaká jsou kritéria hodnocení? Co musí z vašeho pohledu splňovat kvalitní obal?
Musí plnit funkci manipulační, ochrannou a samozřejmě musí splňovat i vizuální kritéria. V zásadě by měla být důležitá taková věc, kterou nás kdysi učil profesor Josef Macháň: není dobré, když někdo dělá papír a snaží se, aby to vypadalo jako dřevo, když někdo dělá dřevo a potáhne to tak, aby to vypadalo jako kov, když někdo dělá plast a snaží se, aby to vypadalo jako dřevo nebo jako papír. Protože proč rovnou nepoužít to, co takové je. V obalové soutěži jsou ještě důležitá dílčí kritéria jako otevíratelnost nebo třeba čitelnost čárového kódu. To tam s námi v porotě sedí člověk, který má čtečku a když čárový kód nejde přečíst, tak se rovnou ten obal dává stranou, i kdyby byl sebekrásnější, protože dneska v obchodě nemůže fungovat.

Který obal vás letos zaujal? Máte nějakého favorita?
Letos dobře uspěl obal z nasávané kartonáže na balení vajíček. Jeho autoři vysloveně najeli na ekologickou strunu tím, že polovina té vlákniny, ze které je obal vyroben, není sběrový papír, ale seno. Plno lidí by řeklo: ale když už je tam seno, tak to je nerecyklovatelné a nemůže to do sběru. A oni na to odpovídají ano, ale někdy je ekologičtější hodit to do kompostu. Tak tento obal mi třeba přišel vtipný.