Jak to vidí

Zuzana Košková: Čínské hladomory a nový trend šetrnosti

Číňani jídlo milují, jejich život se točí hlavně kolem jídla, což se odráží ve všech aspektech jejich života (v jazyce, způsobu života, urbanizaci, práci, trávení volného času, turistice…). Zdálo by se, že není nic horšího, než mít hlad. Například místo anglického „How are you?“, nebo českého „Jak se máš?“ se vás Číňan zeptá: „Už jsi jedl?“ (吃了吗？ Chīle ma？).

Zuzana Košková: Čínské hladomory a nový trend šetrnosti
Zuzana Košková: Čínské hladomory a nový trend šetrnosti

Ulice jsou plné malých restaurací a stánků s rychlým občerstvením. Dálkové autobusy dělají pravidelně zastávky na jídlo a ve vlacích neustále projíždí vozík s občerstvením. Čínský turista necestuje ani tak za památkami jako za místními specialitami. Při pohledu na běžné čínské město by se mohlo zdát, že je čínských restaurací, bufetů a stánků tolik, kolik je v Číně domácností, a rozhodně nezejí prázdnotou. A ve výčtu příkladů by se dalo pokračovat dál.

Čínská lidová republika má podle posledního sčítání lidu z loňského července 1,35 miliardy obyvatel. Jedná se tedy o nejpočetnější národ světa a nakrmit ho dá zabrat. I proto snad Čína patří mezi země s největší produkcí a spotřebou geneticky modifikovaných plodin.

Hladomory nejsou v čínské historii ničím neobvyklým, a to ani v minulosti celkem nedávné. Připomenu snad jen hladomor v provincii Henan roku 1942 způsobený hlavně suchem, při kterém zahynul jeden milion lidí, či hladomor v letech 1958 až 1962, způsobený Mao Zedongovou politikou Velkého skoku, při které docházelo v některých oblastech dokonce i ke kanibalismu a pojídání jedovatého bahna.

Odhady ohledně počtu obětí tohoto hladomoru se výrazně liší, ale všechny se pohybují v hodnotách desítek milionů lidí (17 až 45 milionu obětí). Starší generace, která má tyto události v paměti nebo zprostředkovaně z první ruky, se snaží z potravin využít vše a nemá sklony k plýtvání, jak ho známe ze dnešní západní společnosti. Podobně jako naše babičky, které pamatují doby válečné, či rodiče, kteří pamatují časy nedostatku za bolševika. Taky vás doma nutili dojídat zbytky od oběda k večeři?

Navštívíte-li Čínu, můžete odjíždět s pocitem: „Proboha, jaké plýtvání?! Vždyť oni tu snědí naprosto všechno!“ V dlouhých regálech supermarketů (a často i z talíře) na vás koukají věci, které byste doma pravděpodobně vůbec nezpracovali. Pařátky, prasečí ocásky či čumáky, kůžičky i kůže či kopýtka a všechny druhy vnitřností na nejrůznější způsoby, jsou považovány za lahůdku. Nedávno jsem byla upozorněna, že je v misce s výborným pálivým tofu (obyčejně se jedná o vegetariánské jídlo) na dně vepřový mozek, o němž se prý říká, že kdo ho sní, bude chytrý. I přesto jsem si ho pro tentokrát odpustila.

Za posledních třicet let se životní úroveň běžných Číňanů rapidně zvýšila. Dospěla generace rozmazlených jedináčků, tak zvaných „malých císařů“, a pomalu dospívá i generace jejich dětí „sněhových vloček“. Střední třída chce také poznat, co je to luxus, který znala doposud jen ze zahraničních filmů. Teď už si to může dovolit, a to se odráží kromě vozového parku, bydlení, trávení volného času i ve způsobu stravování. Večer praskají vyhlášené restaurace ve švech. Někde se dokonce čekají fronty, až se uvolní místo. V televizi běží hned několik nových programů o jídle a jíst dobře se stává součástí moderního životního stylu.

Všechny společenské události jsou v Číně neodmyslitelně spojeny se společným jídlem. Jak jinak si nejlépe naklonit svého partnera, uctít přítele, poznat nepřítele, či strávit společný čas s rodinou, než při dobrém jídle? Hostitel pak – aby před hosty neztratil tvář – objednává nejdražší a nejvyhlášenější pokrmy a v množství vždy (mnohem) větším, než je počet lidí sedících kolem stolu. Když mu připadá, že jídla z talířů ubývá, rychle objedná další. Takže se vám jen zřídka může stát, že dojíte opravdu všechno, co leží před vámi na stole.

A plýtvá se také v čínských menzách, jak upozorňuje Wangqing Zhou (2013), podle kterého pekingští studenti průměrně vyhodí celou třetinu ze svého jídla. Zhou dále uvádí, že množství potravin vyhozených z čínských restaurací odpovídá deseti procentům celkové úrody v zemi a dokázalo by nakrmit dvě stě milionů lidí. To jsou obrovská čísla a Čína si začala uvědomovat, že plýtvání je problém, kterému se musí postavit.

Osvěta v jídelnách. (foto: autorka)

Nedávno byla například vyhlášena kampaň „čistý talíř“ (光盘guāngpán), která skrze hesla vyzývá obyvatele k šetrnosti. Například „Važme si šetrnosti, plýtvat je zahanbující“ (节约光荣，浪费可耻 Jiéyuē guāngróng làngfèi kěchǐ) nebo „Dnes nenechám žádné zbytky, začnu u sebe, já mám čistý talíř.“ (今天不剩饭、从我做起、我，是 “光盘” Jīntiān bù shèng fàn, cóng wǒ zuò qǐ, wǒ, shì “guāngpán”). Kromě hesel vyzývajících k šetrnosti, možnosti objednat si menší porci, nebo si jídlo odnést s sebou, vás také nově mohou některé restaurace pokutovat, pokud ponecháte na stole více než sto gramů objednaného a netknutého jídla, ale do praxe se tato novinka zatím moc nedostala.

Rozhodně to chce ještě čas, aby se šetrnost dostala Číňanům hrdým na svou kuchyni a tolik dbajícím o svou „tvář“ pod kůži. Zvláště, když vidí příklad v bohatých vrstvách společnosti a u vlastních vládních činitelů, kteří si se šetrností zrovna nezadají. Nedávno čínskými médii proletěla skandální informace o sumách, které jsou ochotni vládní činitelé utratit za jeden banket. Já v jedné čínské menze při obědě četla na ceduli: „Najíst se dobře a dosyta je uspokojivé, nenechávat zbytky a nevyhazovat je morální.“ Možná se příště někdo zeptá: „Už jsi dnes jedl? Morálně a dočista?“

Zuzana Košková, absolventka Fakulty humanitních studií a studentka Sinologie na FF UK. Strávila několik semestrů na zahraničních univerzitách (z toho rok a půl v Číně). Kromě studia se věnuje cestování, sportu a amatérskému divadlu.