Jak to vidí

Luboš Svoboda: Bydlení v Bočanově diplomatické čtvrti v Troji

Po několika týdnech bydlení v Troji jsem si začal všímat detailů, které jsem při první návštěvě jenom tušil. Když se setmělo, v rozích se rozsvítily lampy, které předtím nebyly vidět a jež osvětlovaly hrany budovy. Našel jsem podhledy u garáží a to, jak mistrně do nich vniká světlo z postranních ulic a horních průduchů kolem můstku, anebo jak areál vypadá, když se jde od řeky, jak je tam zasazený, jak vyrůstá na horizontu. Ale nejlepší pohled se naskytl, když člověk šel zkratkou v noci přes les od noční tramvaje kolem převlékárny místního fotbalového družstva, po podivné cestě z betonových panelů určené jen pro stavební stroje. Cestu jsme překřtili na Zaječí stezku, protože tam žijí desítky zajíců a taky nějací bažanti.

Luboš Svoboda: Bydlení v Bočanově diplomatické čtvrti v Troji
Luboš Svoboda: Bydlení v Bočanově diplomatické čtvrti v Troji
Od řeky.
Od řeky.
Pohled z terasy.
Pohled z terasy.
Uvnitř.
Uvnitř.
Diplomatický dvůr.
Diplomatický dvůr.
Vzduch.
Vzduch.
Diplomatická čtvrť bez diplomatů.
Diplomatická čtvrť bez diplomatů.
Příjezdová cesta.
Příjezdová cesta.
Prostranství, kde mělo stát sousoší Zapomenuté nástroje.
Prostranství, kde mělo stát sousoší Zapomenuté nástroje.
Z terasy.
Z terasy.
Povodeň.
Povodeň.
Na valu.
Na valu.
Za protipovodňovým valem.
Za protipovodňovým valem.
Pohled ze střechy na terasu.
Pohled ze střechy na terasu.
Na první části střechy.
Na první části střechy.
Na druhé části střechy.
Na druhé části střechy.
Ze Zaječí stezky.
Ze Zaječí stezky.
Jedna ze soukromých zahrad s bazénem.
Jedna ze soukromých zahrad s bazénem.
Prostor před domy.
Prostor před domy.
Spojení se světem, nový trojský most.
Spojení se světem, nový trojský most.

Na začátku se musí prolézt mezi kovovými tyčemi v bráně a na konci dírou v plotě. Potom se z křovisek průhledem mezi stromy vyloupne diplomatická čtvrť v celé své jemnosti, bělosti a s nasvícenými rohy. Celá z profilu, takže je vidět ten řez, tu pečlivou strukturu stěn otočených k řece, kde se táhne dlouhý protipovodňový travou porostlý val, po němž vede cesta až k mostu do Stromovky. Po tom valu, když se setmělo, se dá procházet a nahlížet do velkých prosklených stěn bytů a pozorovat, jak si tam kdo žije, co zrovna dělá a s kým, pokud zrovna nemá záclony nebo žaluzie. A také se dá pozorovat byt vlastní, dá se podívat, jak kdo tráví svůj večer, a samozřejmě se dá dívat na svůj prázdný pokoj a představovat si, jaké to asi musí být, když se někdo takto dívá na mě.

Život v takovém domě, kde v jedné části jsou tři patra a tři byty, byl přes veškerou prostornost a vzdušnost poměrně stísněný. Veškeré gesto prostoru, jež na návštěvníka dýchá při procházení areálu, se najednou ztratí někde mezi stěnami uvnitř bytu, kde zřejmě proběhly nějaké stavební úpravy, poněvadž ani jeden diplomat již v areálu není, a tak se původní vyprojektovaný záměr na diplomatické bydlení někam ztratil. Zkoušel jsem fantazírovat, jak by tady takový diplomat bydlel, kde by mohly být odposlechy a vůbec jak by ho asi používal.

Nejvíc mě upoutaly chodby – jsou v takovém bytě široké, zřejmě plánované na diplomatické rauty a mezistátní setkávání, pro které je důležité držet rodinu trochu stranou, a přesto vypadat pohostinně. Koberce ve všech místnostech se chlubí vysokým bílým nepraktickým chlupem, v koupelně je obří prosklená stěna, před níž se člověk až trochu stydí. Stísněnost na mě dolehla ve chvíli, kdy se zjistilo, že dole pod námi je všechno slyšet. Sousedské vztahy nakonec dospěly do fáze, že jsme se nemohli sprchovat v noci, a pokaždé když si člověk myl ruce po setmění, cítil pocit viny, že někomu škodí, že si někdo dole rve vlasy. Taky je třeba dodat, že ti pod námi byli trochu blázni.

A vůbec by to, kdo všechno bydlel v diplomatické čtvrti, stálo za širší průzkum. V garážích stála luxusní auta a lidi byli vidět jenom při venčení psů, a to hodně malých psů. V téhle čtvrti byl snad největší výskyt všemožných gaučových ras, které je možné na planetě nalézt. Ale nejvíc mě provokoval obří bílý hummer s lesklými koly a flitrovou metalízou, který stál každé ráno zaparkovaný přesně uprostřed cesty na autobus, a tak ho všichni museli obcházet.

A tak se postupně ten Bočanův krásný vzdušný prostor začal plnit luxusními auty. Zajímalo by mě, jestli na to myslel, že se ten jeho prostor jednoho dne začne plnit, že se to neudrží, že se z něj stane parkoviště, kde bude tolik místa, že auta budou moct parkovat úplně volně, jak se jim zachce. Že se z té prázdné prostorné pompy, zenové betonové planiny s domy, které z vrtulníku vypadají jako X, stane volné prostranství, které každý bude chtít nějak naplnit, a nikdy se mu to vlastně nepodaří. Že se z něj stane území památkově chráněných kilometrů krychlových vzduchu, díky kterým si tento areál vybral k rekonstrukci současný majitel, jemuž jistě ta plocha připadala jako něco, co se vždycky hodí, že velkorysá prázdnota by mohla vést k luxusu, kdyby se samozřejmě ještě něco zadařilo ubourat a přistavět.

Také jsem ve čtvrti zažil loňské povodně. Byl jsem doma zrovna úplně sám. A když začalo fotbalové hřiště TJ Sokol před domem mizet pod vodou, chytila mě panika a začal jsem stěhovat kola ze sklepa. Na chodbě jsem ucítil vůni luxusní kávy, která mi ostatně k apokalypse docela seděla, protože soused měl podobné tušení jako já a začal vynášet ze sklepa urny s brazilskou kávou. Naštěstí se hladina zastavila pod úrovní povodňového valu a k vytopení nedošlo.

Také jsem tam zažil stěhování palestinské ambasády, pokud si to někdo pamatuje z novin. Palestinská ambasáda se na přelomu roku měla přestěhovat do nově postavené budovy do Suchdola a den po tom, co se přestěhovali, nějaký palestinský velvyslanec trouba otevřel nedopatřením trezor s bombou a zemřel, tak alespoň zněla oficiální verze. Ten trezor celou dobu odpočíval pár desítek metrů vedle našeho bytu. A tak jsme ani nevybouchli ani nás nevytopila Vltava.

A nejvíc se mi líbilo, když jsem se dočetl o tom, že v původním plánu areálu bylo vyprojektované sousoší s názvem „Zapomenuté nástroje“, které mělo být umístěno uprostřed volného prostranství v centrální části objektu. Měla tam stát velká bronzová socha hromady nástrojů. Zapomenutá hromada hudebnin snad celého orchestru. Ta představa prostoru jako zapomenuté hudby se mi hrozně líbila a považuju to za strašnou škodu, že tam ta socha není. Jako by tam měla orchestrální hudba znít, ale nějakým nedopatřením k tomu nedošlo.

Luboš Svoboda absolvoval Vyšší odbornou školu publicistiky a Literární akademii Josefa Škvoreckého. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studoval Nová média. Stál u zrodu projektu HotKarot a novomediální skupiny Cancel. Na podzim tohoto roku mu vyšla v nakladatelství Fra sbírka básní Vypadáme, že máváme. Zvuky, texty a fotky shromažďuje na stránce zlodejpapiru.cz.