Jak to vidí

Anna Kuchařová: Cítím se dobře ve společnosti cihel i nad propastí

Materiály vyzařují cosi neměřitelného a někdy i nepopsatelného. Ale přesto to vnímáme a necháváme se tím ovlivňovat. Při studiu architektury na ČVUT jsem získala o materiálech celkem přehled. Něco jsem v něm ale stále postrádala. Něco, co existuje, ale co je těžké popsat.

Anna Kuchařová: Cítím se dobře ve společnosti cihel i nad propastí
Anna Kuchařová: Cítím se dobře ve společnosti cihel i nad propastí

Na architektonických školách se věnuje studiu materiálů docela dost času. Kromě konstrukčních vlastností se učí i o vizuálním působení, o mechanické odolnosti, o údržbě, o životnosti či o akustických vlastnostech. Je to logické, protože i když se na celkovém působení interiéru podílí řada různých faktorů, je pro něj materiálové řešení naprosto určující.

Mechanická odolnost, údržba, životnost a akustické vlastnosti jsou dobře popsatelné a měřitelné charakteristiky. U vizuálního působení začíná problém. Jak uchopit téma vizuálního vnímání? Je tolik rozdílných názorů na to, co je pěkné, příjemné, přiměřené, přehnané, rušivé či podněcující. A tyto názory se často liší, nejen člověk od člověka, ale mohou se navíc u každého i měnit v čase. Nezabředávejme ale do diskuse o tom, zda existuje něco univerzálně krásného, a pojďme odvážně dál.

Člověk je vybaven pěti smysly. Architektonicky použité materiály především vidíme. Někdy je i slyšíme (to třeba tehdy, když kvůli akustice místnosti nic neslyšíme). Většinou je neochutnáváme. Hmatem poznáváme ty, které jsou použité na nábytek. Ale někdy se naše ruce neudrží a bříška prstů přejedou i po stěně, aby pocítily omítku, beton či kámen.

Materiály i čicháme. Všichni víme, jak voní starý cihlový dům, jak voní kamenný sklep, jak voní dřevěný srub. Ale přitom jako bychom ze své hlavy vytěsnili, že víme i jak voní lino, umakart, průmyslově vyrobený nalepený koberec, dřevotříska či starý plast.

Díky slackline a vypjatým situacím, do kterých sama sebe dostává, v sobě Anna Kuchařová probouzí schopnost vnímat. „Začínám mnohem lépe vnímat prostor, přírodu, lidi, situace i materiály.” (foto: Jan Šimánek)

No, a co víc, začínám mít pocit, že materiály vnímáme ještě nějak jinak. Že na nás působí hlouběji a komplexněji. Možná, že je vnímáme podobně jako třeba hudbu. Dalo by se říct, že hudbu pouze slyšíme. Ale pokud je to hudba, která rezonuje s naší osobností, pak proniká naším tělem, vyvolává v nás radost, podněcuje nás, naplňuje nás nadějí, klidem a inspirací.

Stejně tak si myslím, že pro každého existují materiály, v jejichž blízkosti se děje to samé, a že je to stejně tak individuální a proměnné, jako hudební vkus. Jsou hmoty, v jejichž blízkosti se cítíme dobře a náš potenciál se může naplno rozvinout – pro mě jsou již dlouho těmito materiály cihla a dřevo. Ale to neznamená, že plesám nad rustikálními načančanými interiéry s oblibou prezentovanými v ženských časopisech.

Právě naopak. U cihly mi vůbec nevadí, když je překrytá omítkou. I tak ji cítím. A dřevo si nejlépe vychutnám, když je použito jednoduše, elegantně, bez příkras a okázalosti. Je mi blaze v dejvickém činžáku s dřevěnými parketami a bílými zdmi.

Ale znám lidi, kteří se cítí stísněni, dokud interiéru nevládne sklo. Nebo takové, kteří ožijí, když jsou obklopeni kamenem nebo betonem. Vědět, s jakým materiálem rezonujeme, nám může pomoci být uvolněnější a v práci třeba tvořivější a výkonnější.

Anna Kuchařová vystudovala na Fakultě stavební ČVUT obor Architektura a stavitelství. V současné době se aktivně věnuje józe a slackline, chůzi na popruhu upevněném mezi dvěma pevnými body. Pokud se popruh připne mezi skály, ocitá se chodkyně nad propastí a vidí svět z nové perspektivy.