Jak to vidí

Šárka Zahálková: V Pardubicích máme fenomenální nádraží. Zakuste ho všemi smysly

Pardubice, město na železnici. Bůhví kde by bylo, kdyby železnice nebylo. Z Prahy jste tu vlakem za hodinu, z Brna nebo Olomouce za hodinu a půl. Krása! Cestuju odsud ráda a vcelku často. Zdejší funkcionalistická nádražní budova nepřestává mé smysly mámit ani po letech. Denně se tu prolínají stovky příběhů, jsou součástí architektury, která je vdechuje a vydechuje. Tohle místo stojí za to spatřit, zažít, poslechnout si. Cestující, nádražáci, lidé bez domova, stánkaři. Někteří z nich jako by snad ani nikdy areál nádraží neopustili.

Šárka Zahálková: V Pardubicích máme fenomenální nádraží. Zakuste ho všemi smysly
Šárka Zahálková: V Pardubicích máme fenomenální nádraží. Zakuste ho všemi smysly

Staniční budova má své nesporné architektonické kvality, ne nadarmo je už nějakých pár let pod památkovou ochranou. Patří mezi jednu z našich nejvýznamnějších staveb poválečného funkcionalismu. Vnitřek rozlehlé haly na bocích uzavírají dvě nepřehlédnutelné mozaiky hradů a zámků Československa a na protilehlé stěně souhvězdí zvěrokruhu s hodinami. Výraznějších i téměř neznatelných detailů, které stojí za pozornost, je tu však mnohem víc. Objevíte tu pozoruhodné světlíky, obklady, řešení oken, ochozy s květinovou džunglí.

Byli to architekti Řepa, Kalvoda, Danda a s nimi spolupracující umělci a projektanti, kteří vdechli místu přitažlivé genius loci? Anebo za ně může někdo jiný, něco jiného? Zní to jako otázka pro zasloužilého detektiva. Ale odpověď jsme se rozhodli hledat my – já a moji přátelé a kolegové ze spolku Offcity a Divadla 29, multižánrového doupěte soudobé kultury v Pardubicích. Společně objevujeme kouzelná místa, stavby, kouty města. Zkoumáme, co duch místa vlastně značí. Do bádání zapojujeme výtvarné umělce, tanečníky, muzikanty a performery. S jejich pomocí se formou kulturních a komunitních akcí pokoušíme objevené zprostředkovat dalším lidem.

Pardubické nádraží nemohlo naší pozornosti uniknout. Nějakou chvíli trvalo, než jsme prošli různými schvalovacími procesy a zdolali úředního šimla, ale podařilo se, a my si tak mohli osahat místa, která jsou cestujícím běžně skryta. Alespoň na pár dní jsme znovu otevřeli bývalé nádražní kino, podivnými zvuky a pohyby jsme rozvibrovali nádražní halu a rozsvítili jsme i souhvězdí zmiňované nádražní mozaiky. Sbírali jsme vzpomínky cestujících i těch, jejichž životy jsou s nádražím nadobro spjaty a postupně zjišťovali, že čas na nádraží asi plyne trochu jinak.

„… se mnou se děda chodil dívat tady na ty hodiny venku. Čekal jsem, až se pohne ručička – to je asi má první vzpomínka na pardubický nádraží. A pak si pamatuju ještě vanilkovou zmrzlinu. Protože jsem byl asi ještě hodně malej, tak mi ji nekupoval do kelímku, ale do takový skleničky, a pak mi ji podával lžičkou,“ dozvěděli jsme se z vyprávění na pardubickém nádraží.

„Bufet byl zásadní prostor. To byl život nádraží. Sem lidi rádi chodili a do dneška říkaj: škoda, že tu není bufet, že si nedáme teplou polívku a ty hrozný párky. Sem se chodilo hlavně na párky. Jo, na párky v noci a brzo ráno na polívku, boršč si tady vždycky hrozně chválili. To všechno zaniklo, už to nefunguje spoustu let,“ vzpomínali místní. Atmosféru místa dokresluje další vzpomínka: „… za kinem bufet na stojáka, jenomže to nebylo zrovna moc apetitlich. Měli tam chlebíčky a na jednom chlebíčku sedmačtyřicet much, a na ty se vždycky udělalo kšá a ony se zas vrátily.“

V dalším vyprávění se nám podařilo zachytit něco z atmosféry nádražního podzemního kina: „… když se sedělo dole v kině, kolem jezdily vlaky, tak to dunělo, bylo prostě slyšet projíždějící vlaky.“ Škoda kina, které je už dávno zavřené. Jsou věci ale, které se prostě nemění. Točenou dostanete od jara do podzimu v okénku kousek od nádražky.

Mám ráda pardubické nádraží, je to fenomén. Čím více se noříte do jeho atmosféry, tím víc ho chcete poznávat. To ale platí samozřejmě i o dalších místech, prostorech, o městu, v němž žijeme a působíme. Město není jen prázdná bublina a my lidé – obyvatelé – nejsme jen jeho výplň. Jsme spojité nádoby, vzájemně se ovlivňujeme a spoluvytváříme městský organismus. Vztah k místu si vytváříme skrz zážitky a vzpomínky. Jejich prostřednictvím bychom však neměli ulpívat v minulosti, nýbrž vztahovat se k současnosti a budoucnosti – tázat se, iniciovat, otevírat nová témata.

Zastávám názor, že právě zmíněné je nejlepší uskutečňovat skrze pozitivní příklady: ukazovat, že umění na ulici je stejně přirozené jako náš pohyb po ní, že architektura není jen střecha nad hlavou, že vnímat okolí všemi smysly stojí za to. I z běžných cestujících a kolemjdoucích se mohou stát nápadně nenápadní kolonizátoři uměním.

„Tomu nádraží za hrozně moc vděčím. Myslím si, že by měly být třeba písničky o nádražích, jak je to tam úžasný, báječný, nezapomenutelný,“ zazněla další zachycená vzpomínka z nádraží. Těší mě, že obdobných iniciativ, spolků a aktivit, jako je Offcity, je po celé České i Slovenské republice rozeseto více. Člověk či skupina se „v tom“ pak necítí být sám. A říká si, že s občanskou společností to snad ještě není tak špatné a že dosáhnout změn je možné.

Šárka Zahálková je spoluzakladatelkou a členkou pardubického spolku Offcity, který chápe město jako strukturu a živý organismus, vnímá jej jako sociální, uměleckou a architektonickou hmotu, v níž vytváří prostor pro komunikaci a interakci. Zabývá se tématy spjatými s architekturou, urbanismem a kulturou. Offcity zkoumá město a otevíráho ho setkáváním a vnímání všemi smysly. Šárka vystudovala galerijní management a v tomto roce dokončuje studium animované tvorby. Kromě Offcity aktivit se profesně věnuje kulturní produkci, dramaturgii i volné tvorbě.

ilustrace: Barbora Tögel, foto: archiv Offcity / V článku zaznívají citace vzpomínek a postřehů, které na pardubickém nádraží na jaře 2014 posbírali další dva členové kolektivu Offcity: Vítek Hoigr a Vladan Hanulík.