Jak to vidí

Tomáš Tesař: Pocit z „probuzení“ lidí je víc než tučný honorář

Už si ani nevzpomenu, kdo z přátel v našem amatérském Jizerském filmovém spolku (JiFis) tu myšlenku začátkem roku vyslovil. Dá se vůbec uspořádat nekomerční festival? S minimálním rozpočtem? A bez sponzorů? Dá. Alespoň nám, snílkům z malého města Jablonec nad Nisou, se to o uplynulém víkendu podařilo.

Neměli jsme logo, ani peníze. Hlavní motiv festivalu jsem objevil ve svém archivu.

Neměli jsme logo, ani peníze. Hlavní motiv festivalu jsem objevil ve svém archivu.
Neměli jsme logo, ani peníze. Hlavní motiv festivalu jsem objevil ve svém archivu.

Přiznám se hned na začátku. Nejsem ani profesionální promotér, ani dramaturg. A znalec marketingu už vůbec ne. Spíš takový pozorovatel, hledač a konzument kultury. Nápad, že bychom k premiéře našeho nového filmu mohli jako bonus pozvat i pár kamarádů a připravit pro ně malý festival, vznikl tradičně v hospodě u piva. Zatímco na jedné straně stolu vznikal scénář k filmu, u druhého začala dostávat kontury dramaturgie akce, která se později zapsala do povědomí místních jako Festival pod hrází.

Bez drahé kampaně, bez vstupného, bez sponzorů. A lidé přišli. A byli nadšení. Foto: Roman Čejka

Už na začátku jsme si přitom striktně stanovili několik podmínek. Přesněji výzev:
1. Najít místo, které „má energii“.
2. Rozpočet festivalu nesmí překročit částku 30 tisíc korun.
3. Neobjeví se na něm žádné pitomé rolovací bannery a cedule na pódium, ani komerční značky, kterým budeme smluvně zavázáni pomalu až do smrti.
4. Pozveme prodejce, obchodníky, řemeslníky, designéry, lidi z gastronomie. Ale i muzikanty a divadelníky. Básníky!!!??? Zkrátka zajímavé a kreativní lidi z našeho města a kraje, kteří přinesou návštěvníkům zábavu a výrobky, na které nejsou běžně zvyklí. A o kterých spousta zdejších občanů neví, protože častěji než za svým řemeslníkem či provozovatelem bistra chodí po supermarketech nebo tráví čas v některém z letitých, tradičních a profláknutých pohostinství.

Řemesla, workshopy, gastronomie, filmy, divadlo, hudba... Ale jinak, než je zvykem, Foto: Roman Čejka

Vytiskneme plakáty? Uděláme si web? Ne, neudělali jsme nic z toho, co se tradičně před pořádáním podobných akcí dělává. Dva z pozvaných obchodníků nás sice pět dní před startem přesvědčili, ať jim pár plakátů přece jen vyrobíme, ale jinak se tradiční propagace rovnala nule, kromě několika postů na sociálních sítích a publikování dvou novinových článků v místním tisku. Častěji než na sítích si informaci o chystaném festivalu lidí sdíleli mezi sebou. Povídali si, šuškali, byli zvědaví. Zajímalo je, jestli se v jejich malém městě opravdu uskuteční festival, který je překvapí. Který jim nabídne něco jiného, nového. A stalo se.

Divadlo F.X. Kalby z Liberce v akci. Mít kamarády, kteří vám neřeknou NE, je fajn. Foto: Roman Čejka

Když jsem minulou sobotu večer stál na festivalovém pódiu a mluvil k početnému davu návštěvníků, svíral se mi hlas. Trémou, napětím, štěstím i dojetím zároveň. Z toho, že se nám povedlo oživit nádherný prostor lesoparku přímo pod hrází jablonecké přehrady Mšeno. A překvapit místní něčím, na co možná dlouho čekali.
Přišla spousta přátel a kamarádů. Některé z nich jsem neviděl přes deset let. A najednou tam byli se mnou. A těšili se. A radovali. Během 12hodinového maratonu jsme nezaznamenali jediný konflikt, agresi, neklid či nervozitu, kterou dnes vnímám stále častěji v naší společnosti. Najednou jako by všichni zapomněli na své starosti. Nikdo nic nezničil, nikdo nikoho neurazil. Úklid vcelku rozsáhlého areálu nám druhý den trval necelé dvě hodiny. Jako by se tam den předtím vlastně ani žádný festival nekonal. Ale byla to pravda. Náš sen se proměnil v realitu.

Ondra Ruml se v Jablonci n.N. narodil. Až na Festivalu pod hrází ale hrál pro tolik lidí. Foto: Roman Čejka

A přitom stačilo jenom zavolat kamarádům a vysvětlit jim, že je to fajn nápad... Pozvat přátele divadelníky, řemeslníky, výtvarníky, obchodníky v gastronomii a další nadšence, aby se na tu neprošlapanou cestu do neznáma vydali s námi. Jistě, museli jsme si vyjednat partnerství s majitelem pozemku a městem. V obou případech jsme ale byli okamžitě úspěšní. Bez velké námahy, vypisování grantů... Bez doprošování se u sponzorů či filantropů. Najednou to prostě fungovalo a Festival pod hrází uvolnil obrovskou energii. Radost, pohodu a nadšení z prostředí, které až doposud většina lidí neznala nebo dlouho přehlížela.

Snažili jste někdy jen tak oživit nějaký prostor ve vašem městě? Má to podle vás smysl? A jde to i bez dotací a sponzorů? Pokud si nejste jisti, zkuste to! Pocit z „probuzení“ lidí je víc než tučný honorář, na který ani jeden z členů našeho spolku při přípravě Festivalu pod hrází nikdy nepomyslel. Někdy má prostě smysl dělat věci jen tak. A zadarmo.

Tomáš Tesař je absolvent SPŠ v oboru strojírenská technologie. Později novinář a fotograf, který působil na různých pozicích v českých médiích, například v týdenících Reflex a Respekt. V současné době externě spolupracuje s vydavatelstvím Economia, kde koordinuje obrazový obsah Hospodářských novin a dalších titulů. Nově působí i jako obrazový redaktor magazínu Material Times. Mimo svou profesi se věnuje i tradičnímu soustružení dřeva a záchraně tohoto řemesla. Je spoluzakladatelem a členem Jizerského filmového spolku.