Jak to vidí

Jan Skalík: Lesy potřebují skutečnou certifikaci, FSC a PEFC nejsou v Česku srovnatelné

Byť jsem to neměl původně v plánu, nakonec jsem se přece jen rozhodl na text o lesních certifikačních systémech reagovat. V rozhovoru Roman Dudík hovoří o různých aspektech certifikací a legislativy u nás i v zahraničí, jeho slova ale zaslouží doplnění. Ve vyvážené diskusi bychom totiž neměli upozorňovat pouze na výhody, ale i na zřetelné nedostatky.

Jan Skalík: Lesy potřebují skutečnou certifikaci, FSC a PEFC nejsou v Česku srovnatelné
Jan Skalík: Lesy potřebují skutečnou certifikaci, FSC a PEFC nejsou v Česku srovnatelné

Na trhu se dřevem jsou v současnosti vyžadovány obě nejrozšířenější certifikace – FSC, plným názvem Forest Stewardship Council, a PEFC, tedy Programme for the Endorsement of Forest Certification. Největší lesní vlastníci, státní lesy, v minulosti své lesy certifikovali výhradně systémem PEFC, certifikát FSC zvolilo několik menších vlastníků, pravděpodobně pro jeho přísnější sociální a ekologické požadavky, než je pouhé reflektování platné legislativy. Bylo jen otázkou času, kdy se nerovnováha mezi poptávkou a nabídkou české FSC suroviny projeví v požadavcích zpracovatelských firem. Poptávka zpracovatelů nyní dosahuje zhruba 380 000 m³ FSC dřeva, což je ekvivalent 400 000 hektarů lesů s FSC certifikátem. A Česko taková množství nenabízí.

Těžko proto předpokládat, že certifikaci FSC, kterou si zpracovatelské firmy již dříve svobodně zvolily a pro jejíž získání musely splnit náročné podmínky, teď vymění za PEFC. Nazývat „marketingovou kampaní“ skutečnost, že čeští zpracovatelé mají dlouhodobý nedostatek lokální FSC suroviny, kvůli čemuž teď jen v nábytkářském sektoru hrozí ztráta až 4000 pracovních míst, tedy rozhodně není na místě.

Mezi oběma certifikacemi existují jasné kvalitativní rozdíly, které brání vzájemnému uznávání certifikátů. Tak například: FSC, na rozdíl od PEFC, zveřejňuje zprávy z lesních auditů, má rozdílnou auditní praxi a širší zapojení veřejnosti při tvorbě standardu. Jeho posuzování je tedy evidentně transparentnější. Úsměvně pak působí, že PEFC v minulosti udělil certifikát například francouzské jaderné elektrárně. Zároveň však nevíme o tom, že by v posledních letech PEFC odebral certifikát za porušení vlastních standardů.

Proč si tedy zahraniční firmy vybírají stále častěji jen jeden konkrétní certifikační systém a tento trend dále sílí? Trh se dřevem má mezinárodní charakter a certifikace tedy deklaruje spotřebiteli důvěryhodný původ suroviny, ať už byla vytěžená v kterékoliv zemi. Prakticky všechny certifikační systémy se přitom v jednotlivých zemích liší, protože vždy do jisté míry odkazují na národní legislativu. V případě FSC jsou z globálního pohledu nicméně tyto rozdíly menší, protože jde v ochranných podmínkách často nad rámec národní legislativy, je konzistentnější, a tudíž firmami více vyhledávaná. Například v rozhovoru zmiňovaná IKEA svoji politiku ohledně udržitelného dřeva uveřejnila již před šesti lety a nemění ji.

Nejviditelnější je míra konzistence standardu při srovnání velikosti holin. PEFC v Rusku povoluje vytváření padesátihektarových holosečí, na francouzských mimohorských terénech pak desetihektarových. Český standard FSC v tomto ohledu navrhuje pouze to, k čemu vede lesní legislativa Bavorska či Rakouska – tam se také upřednostňuje hospodaření buď bez holosečí, nebo jsou holé seče bez povolení možné pouze do půl hektaru.

Stav našich lesů, který patří přes jejich rostoucí rozlohu dlouhodobě k nejhorším v Evropě, se bohužel podle zpráv MŽP ani MZe nezlepšuje. Tuto skutečnosti si uvědomuje i Komise pro životní prostředí Akademie věd České republiky, která konstatovala, že právě certifikace FSC „může na rozdíl od jiných existujících nástrojů garantovat zlepšení stavu lesů a lépe je připravit na změny klimatu tak, jak to i odpovídá opatřením schváleným pro lesy v Národním akčním plánu adaptace na změnu klimatu“.

Certifikace je pochopitelně jen jedním z nástrojů, který doplňuje platné zákony směřující ke zlepšení zdravotního stavu lesů. V rozhovoru zmíněný pětadvacetiprocentní podíl melioračních a zpevňujících dřevin při obnově lesa byl vzhledem k naprosto změněné druhové skladbě našich lesů nedostatečný už před třiceti lety. Zapotřebí je rychlejší změna druhové skladby, podpora přirozeného zmlazování lesů, omezení využívání holosečí a ponechávání části biomasy v lese.

České lesnictví i přes velké nasazení nadšenců, kteří ho ještě neopustili a neodešli za větším výdělkem do měst, trpí mnoha bolestmi. Jednou z hlavních, jak ukazuje i doktor Roman Dudík, je nedostatek kvalifikované pracovní síly. Podpora FSC standardu směřující k zaměstnávání místních lidí je i v tomto ohledu vhodná jako nástroj pro tolik potřebný rozvoj venkova.

Je samozřejmě na svobodné volbě každého zpracovatele a vlastníka lesa, jakou certifikaci si zvolí. Státní lesy by však měly zohlednit i potřeby českých firem, stejně jako zdravotní stav našich lesů. Certifikace, která nejde nad požadavky stávající legislativy, však environmentální problémy českých lesů nevyřeší, a platíme tak fakticky všichni znovu za stejnou věc, kterou nám zajišťují zákony. Ani certifikace FSC není samospásným řešením, je to ale krok k nápravě nynějších problémů lesů. Revizi potřebuje i lesní legislativa, která by měla být hlavním garantem toho, že lesy našim budoucím generacím předáme ve zdravém stavu.

Jan Skalík je pracovník programu Krajina v neziskové organizaci Hnutí DUHA. Po absolvování studia sociologie působil v asociaci ekologických organizací Zelený kruh a jako výzkumník Katedry environmentálních studií na FSS MUNI, kde se podílel především na výzkumech týkajících se vztahu k přírodě a změně klimatu. Během pobytů ve Velké Británii se mimo jiné zabýval ochranou původních druhů stromů.

Ilustrace: Taja Spassková (2015), foto: archiv autora