Ptáme se

Vlastníci lesů, zpracovatelé a spotřebitelé jsou ve vleku marketingových kampaní za trvalou udržitelnost

„České lesy volají o pomoc, jejich stav se dál zhoršuje. A český průmysl volá po certifikátu FSC. Zpracovatelé platí českým dodavatelům bonusy za dřevo z lesů obhospodařovaných s certifikátem FSC,“ komentuje současnou situaci Jan Bláha z Hnutí DUHA. Jedním z významných výrobců, kteří požadují výhradně certifikované dřevo, je také IKEA, ale ukazuje se, že v České republice není takto označeného dřeva dostatek i pro ostatní firmy, uvádí se v tiskové zprávě organizace FSC ČR v prosinci loňského roku. Roman Dudík z Fakulty lesnické a dřevařské ČZU si myslí, že certifikace FSC není třeba tam, kde jsou již české lesy certifikované podle standardu PEFC. V čem je tedy problém a o co se hraje v trvale udržitelném vývoji našich lesů? Roman Dudík nám nastínil téma z jiného hlediska.

Vlastníci lesů, zpracovatelé a spotřebitelé jsou ve vleku marketingových kampaní za trvalou udržitelnost
Vlastníci lesů, zpracovatelé a spotřebitelé jsou ve vleku marketingových kampaní za trvalou udržitelnost

V aktuálním tématu certifikovaného dřeva se stýkají dva zájmy. Ekologický, na který upozorňuje Hnutí DUHA, a tržní, neboť více českého dřeva s označením FSC by údajně zvýšilo konkurenceschopnost českých firem, které jej v poslední době stále více požadují. Podívejme se nejdříve na tu ekologickou stránku. Co podle vás trápí naše lesy?
O pojmu trvalé udržitelnosti, mj. prosazovaném certifikací FSC, ve smyslu šetrného využívání zdrojů, které neohrozí potřeby budoucích generací, se začalo významně diskutovat v posledních třiceti letech. Tento přístup však lesníci znají už tři sta let. Ve středověku byly lesy ve střední Evropě hodně „drancovány“ mimo jiné i kvůli těžbě a zpracování nerostných surovin. Tehdejší neutěšený stav lesů začala řešit šlechta, a proto byly nastaveny základní principy, kdy nemůže být v lese vytěženo více dřeva, než kolik v něm přiroste. To vedlo jak k ochraně majetku šlechty, tak k ochraně lesa samotného.

Jestliže se mluví o problémech v ČR, má se většinou na mysli chřadnutí smrkových porostů. Začalo to před více než patnácti lety na Severní Moravě a je to dáno synergií nepříznivých vlivů – sucho, houba václavka a kůrovec. Prvotním problémem je snižující se úhrn anebo nerovnoměrná distribuce srážek. Další úskalí je v tom, že řada smrkových porostů na Severní Moravě byla založena na bývalých zemědělských půdách.

Před rokem 89 se vysazoval do nižších poloh také proto, že vývoz smrkového dřeva byl významným zdrojem devizových prostředků. Smrkům se ale v nižších polohách kvůli přirozeně nižším srážkám moc nedaří. Čím sušší rok, tím více se zvyšuje riziko napadení stromů václavkou, která strom oslabí a ten je pak atraktivní pro kůrovce. Porosty pak chřadnou a usychají, a aby se zabránilo šíření kůrovce, stromy se musí podle lesnické legislativy vytěžit. Obecně se jehličnanům více daří ve vyšších polohách, kde je více srážek, zatímco listnatým stromům se daří v polohách nižších, protože se i při menším množství srážek voda přes listy dostane lépe ke kořenům. To si lesníci už před zhruba třiceti lety uvědomovali, a proto se do legislativy, která začala vznikat okolo roku 1995, dostalo, že se při obnově smrkových lesů v nižších polohách musí kombinovat různé druhy dřevin a používat i listnaté, takzvané meliorační a zpevňující dřeviny, jejichž podíl musí být minimálně okolo 25 %.

Ideální je mít smíšené lesy?
Ano nebo v nižších polohách jen lesy listnaté. Postupně se v ČR snižuje podíl jehličnanů ve prospěch listnatých dřevin. Změnu druhové skladby ale neuděláte ze dne na den. Monokulturně pěstované smrkové porosty jsme zdědili po předchozích generacích. Je třeba si uvědomit, že to, jak vypadají dospělé, tedy stoleté lesy dnes, je výsledkem hospodaření předchozích generací lesníků. Proto není přesné říkat, že dnešní lesníci špatně hospodaří. Sklízejí to, co zasely generace předchozí.

V čem se požadované trvale udržitelné hospodaření podle principu FSC liší od toho, co popisujete?
Pokud mám mluvit o certifikaci lesů, musím kromě FSC (Forest Stewardship Council, od roku 1993) zmínit i PEFC (Program for Endorsement of Forest Certification Schemes, od roku 1998). Oba jsou nezávislé a mezinárodně rozšířené certifikační systémy. Aby nějaký lesní majetek mohl získat certifikát, musí hospodařit v souladu s požadavky příslušného certifikačního systému a splňovat související legislativní požadavky dané země. Každý stát však má svá národní pravidla a kritéria, podle kterých se hodnotí hospodaření v lesích. Například dřevo, které by bylo zákonně vytěženo ve Švédsku, by mohlo být u nás považováno za nezákonně vytěžené, protože Česká republika má jednu z nejpřísnějších lesnických legislativ v rámci Evropy.

Bez ohledu na zmíněné systémy certifikace se plocha lesů u nás neustále zvětšuje i přesto, že se staví dopravní infrastruktura a podobně. Podle naší legislativy platí, že když se vytěží les, musí se holá plocha (holina) do dvou let znovu zalesnit. Když se podíváte na statistiky, od roku 1930 přibylo v ČR cca 300 tisíc hektarů lesů, navíc se zásoby dříví v lesích dvojnásobně zvýšily.

Proč je tu tedy ten tlak na certifikáty a v čem se od sebe PEFC a FSC liší?
Systém FSC vznikl dříve než PEFC a jeho původním cílem bylo zamezit drancování tropických lesů. Tento cíl je určitě dobrý a pro spotřebitele dřevěných produktů je certifikát nebo logo známkou toho, že při těžbě stromů nebyly porušeny principy trvalosti, že stromy nebyly nelegálně vytěženy a o les se pečuje. Problém nastává, když se myšlenky záchrany tropických lesů přesouvají k nám, kde je úroveň lesnické legislativy na daleko vyšší úrovni. Proto je riziko uvedení nelegálně vytěženého dříví z lesa na trh u nás daleko menší než v tropických, respektive rozvojových zemích.

Původní standard FSC pro ČR měl na začátku striktní kritéria, která šla významně nad rámec našich legislativních požadavků. Často diskutovaným příkladem je velikost holiny vzniklé po úmyslném vykácení lesa. V rámci českého standardu FSC může být velikost holiny maximálně 0,9 hektaru s tím, že průměrná velikost holiny je nejvýše 0,3 hektaru. Náš zákon ale říká, že to může být maximálně hektar, ve specifických a spíše výjimečných případech dva hektary. Český standard PEFC to nezpřísňuje. Zastánci FSC deklarují, že jejich systém je lepší než PEFC, neboť je blíž přírodě a udržitelnosti, protože vyžaduje mj. menší holiny a plochy ponechané bez zásahu.

Když se ale podíváte, kolik je v ČR chráněných území, parků a rezervací, kde jsou zásahy omezeny nebo se nesmí zasahovat, je zbytečné takto omezovat navíc i hospodářsky cenné lesy. Podle mne má FSC u nás nesmyslně vysoké požadavky. Proto se taky stalo, že se jejich standard po revizi zmírnil, ale pořád je striktnější než český PEFC, který je však v mnoha ohledech přísnější než švédský, ukrajinský nebo ruský standard FSC. Ve Švédsku není problém, když tam vznikne holina pět hektarů anebo v Rusku hektarů deset a vytěžení dříví má pak stejné logo FSC jako z naší 0,3 hektaru velké holiny. To mi přijde na celé kauze nejsmutnější.

Není to dáno i s ohledem na rozlohu země? Větší holina v Česku je pak viditelnější a nepůsobí dobře.
Ano. V kontextu velikosti naší republiky ve srovnání s Ruskem může stejná velikost holiny působit na člověka jinak.
Ale to, že něco nepůsobí dobře na nějakého člověka, ještě neznamená, že to má špatný dopad na přírodu. Setkal jsem se s pedagogy na základních školách, kteří si myslí, že lesů ubývá a naše lesy se drancují. Tento omyl je bohužel zakořeněn ve veřejném mínění. Možná je to i tím, že když se někde ve zprávách objeví, že se někde v lese těží v souvislosti s nějakou kalamitou a diváci vidí velký stroj, který těžbu provádí, vyvolá to pocit drancování lesů. Vstupují do toho emoce, ale ve vztahu k přírodě a principům trvalé udržitelnosti jsou emoce druhořadé. Podstatné je, jak se k přírodě chováme a jak ji to skutečně ovlivňuje.

Přísnost standardů FSC, o kterých mluvíte, zřejmě vysvětluje, proč je Hnutí DUHA uvádí jako jediné správné řešení ekologických problémů způsobených změnou klimatu. DUHA se zároveň opírá o argumenty trhu a fakt, že v ČR jsou podle FSC obhospodařována zatím jen 2 % lesů, což nedokáže uspokojit poptávku po této surovině. Menší výrobci se navíc cítí ohroženi firmou IKEA, která podle posledních zpráv neříká, že chce výhradně dřevo s certifikátem FSC, ale jakoukoli certifikovanou surovinu, která napomáhá trvale udržitelnému rozvoji. V celé nedávné kauze se o PEFC spíše nemluví, případně je zastánci FSC zpochybňován jako systém, který není transparentní a důvěryhodný.
Důvěryhodnost systému PEFC oslabují různé kauzy. Nejvýraznější byl asi případ nelegální těžby v Rumunsku. Jiné kauzy lze v postkomunistických zemích registrovat také u FSC, ale o těch se spíše nemluví. Jde o to, co se víc medializuje a co na veřejnost více zapůsobí. Nemyslím si ale, že by kauzy zpochybňovaly smysl a principy fungování systému PEFC nebo FSC. Vždy jde spíše o selhání jednotlivého subjektu než systému jako takového. V zásadě jsou z mého pohledu systémy FSC a PEFC srovnatelné a v našich podmínkách rovnocenné. Pokud IKEA nyní říká, že se spokojí s jakoukoli certifikovanou surovinou, může to vést k uklidnění situace. Nakonec i FSC považuje Českou republiku za region, kde je nízké riziko, že se na trh uvede nelegálně vytěžená surovina.

Co ještě kromě velikosti holin certifikační systémy v ekologické oblasti sledují?
Vedle požadavku na nezasahování v lesích a ponechání dříví na místě do jeho přirozeného rozpadu je to celá řada oblastí. Například hodnocení dopadu svých činností na životní prostředí, a to včetně kontraktorů, kteří pro vlastníka lesa činnosti v lese provádějí. Nebo dodržování ochranných podmínek, které jsou stanoveny orgány ochrany přírody ve vztahu k chráněným druhům rostlin a živočichů.

V rámci trvalé udržitelnosti lesního hospodaření nejde jen o ekologické otázky, zohledňují se i sociální a ekonomické aspekty.
Oba systémy certifikace lesů mají stanovena kromě ekologických také kritéria v oblasti ekonomické a sociální. Můžete zaregistrovat informace o tom, že se prý v rámci systému FSC klade větší důraz na využívání zdrojů místní pracovní síly. PEFC má ale takový požadavek také ve svém standardu. Když se ale bavíme o socioekonomické rovině, je třeba dát to také do kontextu našeho právního rámce. Velká část lesů v ČR je vlastněna státem, to znamená, že výběr firem, které v lese pracují, se děje formou soutěží.

Takže vítězí dodavatel s nejnižší cenou?
Ano, přesnější by bylo s nejlepší cenou. Využívání místních zdrojů pracovní síly je pěkné a šlechetné, ale u státních lesních majetků narážíme na to, že se jejich správci nemohou sami rozhodnout pro místního dodavatele právě proto, že se o práce v lese soutěží. To nahrávalo velkým firmám, které jsou schopny realizovat velkou zakázku za lepší cenu. Dnes se ale situace mění a soutěží se o menší plochy lesa, takže pak mohou i menší firmy z regionu na zakázku dosáhnout.

Důležitou věcí však je, že místní pracovní síla téměř není, protože málokdo chce v lese pracovat. Studenti z lesnických učilišť nemají zájem kvůli malým výdělkům. Často tam pracují z nostalgie lidé ve vyšším věku nebo velkou část dělnických činností zastávají pracovníci, kteří nejsou původem z naší republiky.

Jak složitý a časově náročný je přechod k FSC nebo k certifikaci PEFC?
Záleží na tom, v jakém stavu majetek je. Přihlášení do systému PEFC začíná dotazníkem, kde vlastník lesa odpovídá na otázky, které ověří, zda plní standardem stanovená kritéria. Takže se obvykle hlásí ten, kdo má les v pořádku. Proces posuzování a přijetí pak trvá řádově dva, tři měsíce. FSC má rovněž svůj proces posuzování a přijetí. Certifikát je vám udělen, i když nesplníte některá jejich kritéria s tím, že vám dají přechodové období, během kterého musíte kritéria splnit. V případě obou systémů ale platí, že jsou dané lesní majetky auditovány. Příznivci FSC vyvíjejí tlak na naše státní lesy, aby vstoupily do FSC, přestože oba naše největší státní lesní podniky jsou certifikovány podle PEFC. Také díky tomu je u nás PEFC certifikovaných lesů 68 % a FSC certifikovaných lesů 2 %.

V Česku tedy máme více PEFC suroviny, ale trh tlačí na to, že chce FSC surovinu. Vy říkáte, že jsou to srovnatelné suroviny. Je tu chyba v komunikaci a nedostatečné informovanosti o tom, že PEFC by poptávku na trhu mohl také uspokojit?
Ano, jsem přesvědčen, že v České republice jde o srovnatelné systémy. Dříve zmíněné napětí mezi certifikačními systémy pramení z postoje společnosti IKEA, která je důležitým zákazníkem řady našich výrobců nábytku. Společnost IKEA v roce 2015 zveřejnila dokument, kde vyžaduje, aby její dřevěné výrobky měly certifikaci FSC. Ve Švédsku je rozšířený hlavně systém FSC, v Rakousku a Německu zase více PEFC.

Proto když k nám přijde na trh zahraniční zpracovatel, který je zvyklý na FSC surovinu, tak ji požaduje i od nás. Důležité rovněž je, komu zpracovatel své výrobky prodává, tedy jakou certifikaci odběratel požaduje. Dříve to u nás fungovalo tak, že podniky nakupovaly PEFC surovinu a po kontrole ji vydávaly jako FSC kontrolované dřevo. Myslím, že takto to může pokračovat i v budoucnu. Bylo by nešťastné, kdyby se ukázalo, že jde jen o konkurenční marketingový boj dvou systémů o moc na trhu.

Produkt vyrobený z certifikované suroviny dostane příslušné logo. Pro zákazníka je to indikátor, že se chová zodpovědně vůči svému prostředí. Sledují certifikační systémy také to, za jakých podmínek je produkt vyroben?
Pokud produktem myslíme surové dříví, které se vyrobí u vlastníka lesa, tak se podmínky sledují. Pokud se budeme bavit o následných výrobcích, které jsou výsledkem dalšího zpracování dříví, jsou podmínky výroby spíše okrajovou záležitostí. Zohledňována je však sociální oblast v rovině zaměstnávání pracovníků. U nás se třeba sleduje, zda se neporušují základní požadavky zákoníku práce, ale ani PEFC, ani FSC nehodnotí například energetickou náročnost výrobního procesu. V evropských podmínkách, potažmo v České republice, je legislativa v oblasti pracovněprávní a životního prostředí přísná a se spoustou kontrolních orgánů. Proto se mi jeví zbytečné tyto požadavky zakomponovávat do obou certifikačních systémů.

Je podle vás tlak na přechod k FSC zbytečný?
Nemyslím si, že je třeba přecházet na další certifikační systém, v tomto případě FSC, a to zvláště u těch vlastníků, kteří jsou již angažováni v systému PEFC. Certifikovaná surovina PEFC se nyní bere jako standard. Většina lidí, kteří se v lesnictví pohybují, vám řekne, že vzhledem k přísné české legislativě je naprosto zbytečné mít jakýkoli certifikační systém. Takže vlastníci lesa, zpracovatelé a spotřebitelé jsou ve vleku marketingových kampaní certifikačních systémů a prodejců. V ČR jsme spadli do ostré medializace trvalé udržitelnosti v lesnictví, která má však své opodstatnění v tropech nebo subtropech. Problémy, které máme nyní na severní Moravě, za nás certifikační systémy nevyřeší. Nemají jednoznačný návod, jak si poradit s klimatickou změnou. Z mého pohledu je ale pro certifikační systémy příležitost u těch vlastníků, kteří ještě nejsou certifikováni žádným systémem. Tam vidím prostor, kde by bylo vhodné zaměřit pozornost, jestliže chceme, aby české lesy byly v budoucnu ještě lepší.

Připravila: Kateřina Přidalová, foto: Tomáš Rubín