Téma týdne

Co nezvládneš sám, naučí tě sousedé

Již jedenáctým rokem funguje v anglickém městečku Totnes iniciativa Transition Town. Úspěšně a bez velkých finančních nákladů proměňuje ideály udržitelného životního stylu a lokální ekonomiky v realitu. Zatímco se praxe rozšířila do více než čtyřiceti zemí světa, Totnes stále hledá další možnosti a podoby hnutí. Aktuálně místní plánují sousedské předávání dovedností.

Co nezvládneš sám, naučí tě sousedé
Co nezvládneš sám, naučí tě sousedé

S mírným zpožděním dorazím do typické anglické hospůdky, v krbu sálá oheň a u největšího stolu se tísní asi dvanáct účastníků důležité porady, z nichž většinu dnes tvoří ženy. Polovina večeří a všichni řeší počasí. Žádný oficiální začátek se nekoná, k naplánovaným tématům diskuze přejde společnost jaksi mimochodem.

Za poslední tři roky v Totnes úspěšně proběhlo několik výměn dovedností. Došlo na lekce vaření, konzervování masa, vrbovou dílnu nebo na metody ekologického stavitelství. Nyní je třeba najít dobrovolníky, kteří by byli ochotni naučit zdarma svou dovednost ostatní. Hledá se i člověk, který by svůj čas věnoval koordinaci této iniciativy. Dívka, která diskuzi u stolu částečně vede, se svěřuje ostatním, že již přes rok večer před spaním přemýšlí, co by ostatní mohla naučit – nic ji ale nenapadá. Na okamžik nabývám mylného dojmu, že jde o odborné předávání zkušeností, kvůli kterému se hledají opravdoví experti. Následují však nabídky i poptávky všeho druhu.

Ve společnosti je jediný muž a ten nabízí lekci sečení kosou a srpem. Restaurátorka nábytku nabízí své schopnosti a zároveň potřebuje instalatérský kurz. „Ale hlavně se chci naučit vyrábět vlastní müsli,“ vykřikuje. „To kupované je tak drahé!“ Žena vedle ní jí začne radit, jak opékat ovesné vločky a kdy přidat oříšky, aby si zachovaly vitaminy. Mezitím se diskuze stočí k jídlu. Zdá se, že všechny účastnice, bez výjimky, chtějí umět Viktoriinu buchtu bez mouky a neví o nikom, kdo ji umí upéct. Důležitý bod k dořešení je zanesen do zápisu.

Co se zdá být úsměvným povídáním u piva, má však dlouhodobě dalekosáhlé a měřitelné úspěchy. Transition Town Totnes (pozn. red.: volně přeloženo jako Změna pro město Totnes) založil před deseti lety Rob Hopkins, mnoha cenami ověnčený odborník v oblastech přírodního stavitelství a permakultury. Jeho magickou formulí pro dnešní časy je propojení optimismu a angažovanosti. V přednášce na akci TEDxExeter v roce 2012 popisuje, jak dříve alternativní a tepající Totnes postupně umírá. Všichni ti zajímaví zcestovalí lidé nemají stálou práci, mladé rodiny žijí z podprůměrného příjmu, velké podniky zavřely a město neprosperuje. Je potřeba ho transformovat ve smyslu soběstačnosti, udržet peníze v místní ekonomice.

Totnes s jedenácti tisíci obyvateli utratí ročně třicet miliónů liber za jídlo, většinu ve dvou supermarketech. Kdyby každý utratil 10 % svého rozpočtu v malých obchodech, rázem by dva miliony liber, asi sedmdesát milionů korun, zůstaly v místní ekonomice. Přeměna však nezahrnuje jenom nákup v místních obchodech. Obyvatelé se snaží, aby se město stalo pružnější, přizpůsobivější globálním změnám, které jsou spojené se spotřebou fosilních paliv. Malými krůčky se skupiny i jednotlivci snaží najít vlastní zdroje a lokální řešení spotřeby.

Na sobě nezávislé, leč spolupracující skupiny se zaměřují na úspornější bydlení, alternativní zdroje energie, potraviny z co nejbližšího okolí, udržitelnější dopravu ve městě, sounáležitost a komunikaci mezi místními výrobci a spotřebiteli. Iniciativu vede skupina lidí, již si mezi sebe rozdělují jeden a půl platu. Podskupin je téměř sto, všechny organizují dobrovolníci a do aktivit se zapojuje více než třetina z jedenácti tisíc obyvatel.

Navzdory velikosti městečka se myšlenka rozšířila do celého světa. Přes třináct set měst ve čtyřiceti zemích světa našlo vlastní postupy a adaptovalo vzor z jihu Anglie na své podmínky. V Česku se sice objevují dílčí aktivity se srovnatelnými cíli, žádné město však zřejmě nepřistoupilo k podobné změně jako celek. Od 3. do 7. února se Hostětíně chystá seminář Otevřený prostor 2016 s mezinárodní účastí. Mezi účastníky se objeví i britská aktivistka Holly Tiffen, která se v současné době angažuje právě v iniciativě TTT. Ústředním tématem setkání bude problematika odolnosti komunit tváří v tvář klimatickým změnám.

Porada o výměně dovedností vrcholí. Po vášnivé diskuzi společnost dojde k naplánovaní následujících dílen: kosení, ostření a péče o nářadí, výroba domácích těstovin, nakládání potravin, rozpoznávání a sběr hub, oprava nábytku, kurz počítačové gramotnosti a spravování kol. Zhruba půl hodiny před koncem vchází do podniku pár. Jakmile se posadí ke stolu k ostatním, ptá se organizátorka, čím by mohli přispět. „Jak víte, vedu každý týden kurz, kde lidi učím volně dýchat,“ říká žena. „Ale snad bych ho mohla jednou za dva měsíce poskytnout zadarmo. Třeba mi to přivede nove stálé zákazníky.“ Dýchací terapie je rázem na seznamu. „A co učení cizích jazyků?“, navrhuji, protože vím, že v Totnes žijí cizinci mnoha národností a kultur. Následuje rozpačité ticho. Angličané a jazyky…

Organizační zádrhely způsobují lidé, kteří se sice rádi zaregistrují, ale ne vždy pak přijdou. „To je prostě Totnes styl – nedorazit, když se na to zrovna necítím!“ odfrkne energická dáma v letech, snažící se jakžtakž držet agendu porady. Jedním z navrhovaných řešení se zdají být šeky na deset liber, zájemci o kurz by je při registraci posílali na adresu kanceláře. Když na kurz přijdou, dostanou je zpět, když nedorazí, peníze připadnou lektorovi, nebo se dají do společného fondu a poslouží k financování dalších akcí.

Šeky jsou ale trochu staromódní, lidé by tedy rovnou mohli přinést obálku s penězi zaznívá další názor. Záhy vyvstává nové dilema. Jak jim ale pak peníze vrátit, když se odhlásí včas? Nakonec postarší dáma uprostřed zoufale zvolá, jestli by prostě všichni nemohli pochopit, že přihlášení je závazné a že je s ním spojená zodpovědnost. Nejschůdnějším řešením problému se nakonec zdá být posílání textovek den před kurzem. „Je dost možné, že většina těch, kteří se neukážou, na akci prostě zapomněla,“ shoduje se většina.

Pokud se sdílení dovedností podaří zorganizovat, tak pomáhá udržovat vztahy mezi generacemi a mezi občany města. Podpora komunitního života je ostatně vedlejším efektem téměř všech aktivit iniciativy TTT. Patří mezi ně i aktivita, která by se dala přeložit jako „Společenstvo ulice“. Sousedé se několikrát setkají ve svých domácnostech.

S pomocí koordinátora najdou způsoby, jak omezit osobní dopravu například společným nákupem jídla, jak sladit a propojit chod svých domovů tak, aby ušetřili peníze a strávili spolu více času. Společně se totiž změny ve spotřebních vzorcích chování dodržují lépe, funguje to jako cvičení s kamarádkou. Společenstvo ulice se pak může angažovat i v záležitostech mimo své domy. Někteří sousedé v Totnes si vzali na starosti opomenuté parčíky v nejbližším okolí a proměnili je v zahrady s ovocnými stromky a rajčatovými záhonky pro kolemjdoucí.

Nejpalčivějším problémem, ke kterému se dostáváme nakonec, je nedostatek dobrovolníků, kteří by sekci zvanou „Výměna dovedností“ koordinovali. Na otevřený dotaz, kdo by tomu mohl věnovat svůj čas, se okamžitě přihlásí o slovo restauratérka: „Já bych ráda řekla, že žádný další čas kromě svého kurzu obětovávat nebudu.“ Postarší dáma se smyslem pro zodpovědnost všem připomíná, že už není nejmladší a že na ni nemůže být úplně spolehnutí.

Několik dalších opatrně navrhuje, že by snad mohla fungovat skupina organizátorů, mohli by se případně zastoupit. Do skupiny se odváží přihlásit šest dobrovolníků, z nichž každý bude mít za úkol zorganizovat dvě dílny během roku. Začíná to vypadat reálně. Restaurátorka nábytku se znovu ptá, co bude s tím instalatérstvím – neodtéká jí odpad v koupelně. „Víte, nalila jsem tam i kyselinu, která dokáže rozežrat i lidské tělo, a nepomohlo to,“ svěřuje se skoro šeptem. „Ó bože, to je hrozné,“ zazní kolem stolu. „Zkusila jste ocet s troškou chilli?“ Konstruktivní porada je nejspíš u konce.

Text: Kateřina Zvelebilová, ilustrace: Barbora Tögel