JAK TO VIDÍ

Přeludy a skutečnosti. O cestách pro světlo.

„Tam, kde má člověk práci, tam je u sebe doma,“ řekl v neformálním rozhovoru sklářský výtvarník a profesor Ilja Bílek na vernisáži Lucie Kořenské-Švitorkové. Být „u sebe doma“ znamená být v bezpečí, ve svém středu, a ten střed je u Lucie Švitorkové pevný, čistý a jasný. To je zřejmé hned při prvním pohledu na její práce na výstavě Světelná stínohra, kterou ve svých prostorách do 12. 8. 2022 hostí břevnovská Galerie Kuzebauch.

Přeludy a skutečnosti. O cestách pro světlo.
Přeludy a skutečnosti. O cestách pro světlo.

Text: Marie Kohoutová • Lucie Švitorková - výstava Světelná stínohra. RAPPORT, 2022, tavené sklo do formy. Foto: František Nikl

„Světelná stínohra“ zní poměrně dramaticky a evokuje představu orientálního stínového divadla plného pohybu, kdy děj příběhu nesou hrozivé obrysy a divoce tančící jazyky nepolapitelných stínů plných temnoty a vzrušující neuchopitelnosti, v nichž není nic pevného, nemají svůj střed, jsou to jen stíny, zneklidňující, ale o to víc vzněcují naši představivost. Světelná stínohra, kterou rozehrála ve svých objektech Lucie Švitorková, je jiného druhu. Je jemná, skrytá a nenápadná – pozorovatel ji objevuje postupně. A jestli světlo a stín mohou být „chytré,“ pak je to v tomto případě. Ukázněná – je asi to správné slovo; ukázněná stínohra podřízená intelektu tvůrce a jeho záměru, jak mají obě tyto polarity fungovat v zájmu celku a vyššího záměru díla. Každý zde vystavený objekt je do sebe ponořenou hrou čisté radosti a krásy očištěné od rušivých zásahů vnějšího světa, takové, jakou má v sobě matematika. A vskutku je vidět, že každá hrana nebo jakákoliv styčná plocha, která zachycuje sebenepatrnější záchvěv světla, je promyšlená s matematickou přesností.

V současné době převažují ve sklářské práci tendence, které naplňují malířská nebo sochařská řešení. I taková díla kombinující malbu a sklo s dalšími materiály najdeme v tvorbě Lucie Švitorkové, avšak řešení, které zvolila pro svou nejnovější kolekci, je geometrie. Ta sice v obecné rovině nenese osobní emoci, přesto emoce řeší, a to ty, které vyvolává sám tvůrčí proces, tj. řešení protikladu principů a střet východisek, neboť východiska jsou neharmonická, dramatická, plná pochyb, tvůrčí podněty jsou neracionální, chaotické, nedefinovatelné… Aby se autor mohl zabývat racionální zpovědí, jejímž výsledkem je dílo, musí ho hluboce emočně prožívat. Nic z těchto zápasů ale divák výstavy Světelná stínohra nezpozoruje.

Lucie Švitorková - výstava Světelná stínohra. Zleva: LOCUS, zprava: NEXUM, 2022, tavené sklo do formy. Foto: Gabriel Urbánek

Lucie Švitorková v Galerii Kuzebauch vystavuje třináct objektů z taveného skla. Tavení ve formě je vhodně zvolenou technologií, autorovi umožňuje plnou kontrolu nad tvarem objektu a jeho výslednou podobou. I choulostivý proces pomalého chlazení ukládá do skla jakousi informaci a kvalitu. To vše autorka mistrovsky využívá. Dokonale utavené a vybroušené objekty jsou prvním nutným předpokladem fyzické existence díla, druhým je vnější tvar a vnitřní členění každého z objektů.

Malá odbočka: jsou tvůrci, kteří dokážou výtvarně a výrazově využít případných chyb ve hmotě skla, prasklin nebo nerovností povrchu vzniklých při procesu tavení ve formě a následného chlazení. Někteří kalkulují s prvkem náhody, nechají sklu vlastní vůli a těší se, co samo udělá, a jsou i bouřliváci, kteří cíleně chtějí popřít dokonalost a krásu skla a přimějí nás objevovat půvab „ošklivého skla,“ jako kdysi prof. Vladimír Kopecký divoce chlístající kbelíky všech možných barev na své objekty. Vrcholem byl ale Michal Machat, který sklo v určitém období své tvorby zavrhl, nakládal s ním tvrdě a nemilosrdně a s neskrývanou ironií vyškrabával na své tavenice necudné symboly, viz jeho brutalitka Pocta sklu, kdy ze skla zbyla jen seškvařená barva posypaná grafitem se závěrečným vzkazem kosočtverce.

Lucie Švitorková - výstava Světelná stínohra. BOLT, 2022, tavené sklo do formy. Foto: Gabriel Urbánek

Kontrast vystavených objektů Lucie Švitorkové k této výše uvedené a poněkud drsné odbočce nemůže být větší. Uměřená elegance a sofistikovanost jejích prací je poctou inteligenci skla, o které tak zaníceně hovořil prof. Václav Cigler. Třetím a nikoli posledním předpokladem, který dotváří synergii působení autorčiných prací, je smysl celého konceptu vystavené kolekce. Souhra dokonalosti sklářského řemesla, tvaru objektů a barev skloviny, to vše se stává prostorem pro myšlenky, které dokáže probudit jen světlo a jeho nutný průvodce - stín.

Tvary zde vystavené jsou jednoduché, až triviální – vycházejí z čtverce, obdélníku a kruhu a nabývají trojrozměrného objemu v krychli nebo válci. A objem je to velmi, velmi reálný, tvary vzbuzují pocit síly a vlastní důstojnosti, kterou musíte respektovat, stěny jsou masivní a zpomalují průchod světla, které se jimi musí prodírat s přirozenou tendencí vyzářit ven. Ven ale nevystoupí, zůstane uvnitř jako lidská duše lapená v hrnečku u vodníka. Lapačem světla je vedle povrchové úpravy vnějšího pláště (matované/leštěné) a zeslabení tloušťky stěny v určitých místech především vnitřní řešení těchto minimalistických objektů – vyduté nebo propadající se dno, různě profilované hrany, skryté dutiny, lávky nebo můstky definující prázdno uvnitř a přemosťující prostor, kudy světlo snadněji prochází. Dalším prvkem jsou drobné plastické výčnělky vystupující z vnitřních stěn, které nejprve považujeme za dekor, a také jím jsou, ale ve skutečnosti jejich hlavní funkcí je, že jsou to ty nejjemnější vodiče světla. To po jejich drobných hranách sklouzne světlo dolů, ulpí na stěnách a probudí jejich sílu, neb bez světla by byly dokonalou, leč mrtvou hmotou.

Lucie Švitorková - výstava Světelná stínohra. CUPOLA, 2022, tavené sklo do formy. Foto: František Nikl

Někdy se diskutuje o tom, jak se pozná, že dílo má duši, vždyť kdo tohle může vědět? Podle mně to není nic těžkého: když výtvarné dílo obklopuje ticho a vibruje jemným vnitřním světlem, duše je tu! Pak už objekt není jen čtverec, obdélník nebo kruh, je to něco víc, je to posvátná geometrie využitá ve prospěch umění.

Železnobrodská výtvarnice Lucie Kořenská-Švitorková (*1985, Jilemnice) v současnosti působí jako šéfka výroby ve Studiu Lhotský na Pelechově. Sklo studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě a na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (2005 – 2009) v ateliéru prof. Ilji Bílka. Jako se v případě osobností, které v akademickém studiu výrazným způsobem ovlivnili vzdělání budoucích sklářských výtvarníků hovořilo o Libenského škole nebo Kopeckého škole, tak by se zcela určitě mělo hovořit i o Bílkově škole, protože nejde jen o univerzální vzdělání v oboru skla a designu, nýbrž o celý myšlenkový koncept vedení uměleckého ateliéru – a ten je v Bílkově případě zřetelně definovaný: vášeň pro geometrii, hluboké soustředění na nalezení řádu, čistá a účelná architektura tvaru, v němž není místo pro milimetr čehokoli zbytečného, tvorba v mezích přísné logiky dlouho a pečlivě zvažovaného konceptu, odstup od osobních emocí někdy vedoucí až k výrazové askezi. Je-li toto splněno, vysoká hodnota, kterou tato metoda nabízí, se dostaví přirozeně. A takové školení je v případě Lucie Švitorkové velmi zřetelné.

Při pohledu na její objekty vystavené v Galerii Kuzebauch mě nejprve napadlo srovnání s díly Martina Hlubučka, který, dle jeho vlastních slov, slyšel toto srovnání už vícekrát, ale v hlubších vrstvách jejích prací najdeme zřetelný vliv jejího vynikajícího učitele prof. Bílka. Tento text je tedy nejen velkým komplimentem autorce Lucii Kořenské-Švitorkové a její autentické mistrovské tvorbě, ale zároveň je malou soukromou poctou prof. Ilju Bílkovi, jehož vedení dokázalo zformovat takové osobnosti českého skla.

Lucie K. Švitorková: Světelná stínohra
17. 6. – 12. 8. 2022
Galerie Kuzebauch, Říčanova 19, Praha 6
Otevřeno: po-pá 9-17, vstup do galerie je volný (přes Bistro a Café Kuzebauch, popřípadě zazvonění na zvonek Happy Materials).