Jak to vidí

Ondřej Slówik: Nevědomky ekologičtí, díky spořivosti

Vietnam je zajímavým příkladem toho, jak se mohou lidé chovat šetrně k životnímu prostředí, bez toho že by se potýkali s ekologicky zabarvenými pohnutkami. Ve Vietnamu kupříkladu v podstatě nelze hovořit o plýtvání jídlem, a to hned ze dvou důvodů. Dovoz potravin se zásadně nevyplatí kvůli nižší koupěschopnosti obyvatelstva. Na území Vietnamu je možné pěstovat či chovat cokoliv jedlého téměř všude. Tím odpadá plýtvání způsobené skladováním a převozem potravin. Zadruhé, jakékoli zbytky potravin se dají zkrmit zvířatům, jejichž maso lze sníst nebo dobře zpeněžit.

Ondřej Slówik: Nevědomky ekologičtí, díky spořivosti
Ondřej Slówik: Nevědomky ekologičtí, díky spořivosti

Tendence šetřit není ve Vietnamu patrná jen ve stravování, ale třeba i v dopravě. Hanojské ulice jsou velice úzké, rozhodně by nebyly schopné vstřebat provoz za situace, kdy by každá hanojská rodina vlastnila automobil. Hanoj je ve špičce často neprůjezdná, i když většina lidí jezdí jen na motorkách a kolech. Absence aut není způsobená uvědomělostí občanů, ale tím, že automobil je sám o sobě poměrně nákladná komodita. Nemluvě o tom, že na auto uvalila vietnamská vláda stoprocentní daň, čímž se část vietnamské populace schopná pořídit si vlastní vůz poměrně drasticky zmenšila.

Hanoj je velmi rovinaté město, cena benzínu a parkovného motorek den ode dne roste, a tak se na silnicích objevuje čím dál více kol a elektrokol. Ruku v ruce s výstavbou nadzemky má tak Hanoj našlápnuto stát se budoucím Amsterdamem Asie, pokud ovšem v lidech časem nepřevládne iracionální touha po vlastnictví automobilu. Stane-li se však z Hanoje město cyklistů, nebude to kvůli svědomitosti občanů, ale z důvodů ekonomických.

Ulice Hanoje (foto: Brian Huang (黃世璈), Flicker, 2014, CC BY-NC-ND 2.0)

V Evropě se v poslední době rozrůstá diskuze o problematice plýtvání jídlem. Ve Vietnamu v tomto ohledu funguje svébytný ekosystém. Na venkově je to jednoduché, potraviny se hodí prasatům a slepicím rovnou a co zbyde, sežerou psi. Po městech se zase pohybují řidiči motocyklů s velkými sudy, do kterých slévají zbytky z pouličních restaurací, za symbolický peníz je vykupují a vozí domů, kde tyto potraviny používají ke krmení hospodářských zvířat. V Hanoji se odpadky odhazují přímo na ulici a s jejich úklidem se čeká až na příjezd metařů a popelářů v pozdních nočních hodinách. Díky tomu spoustu potravinových zbytků stihnou vytřídit toulaví psi a krysy.

I když je městský život v Hanoji co se týče hygieny či dostupnosti služeb do značné míry srovnatelný s městským životem v Evropě, ještě stále najdeme mnoho rodin, jež si na zahrádce chovají vlastní kuřata nebo prase. V tomto ohledu je také nutné přiznat, že ve Vietnamu má maso mnohem lepší chuť a texturu než maso z českého supermarketu. Ve Vietnamu se totiž maso stejně jako většina dalších potravin kupuje čerstvé na trhu a nevábně vypadající supermarkety většinou zejí prázdnotou. I to se ale v budoucnu může změnit, neboť nakupování v supermarketu se také poněkud iracionálně stává módou.

Čerstvé maso a odpadky na ulici čekající na úklid. (foto: autor)

Stejně jako je nevýhodné dovážet potraviny, nevyplatí se ani používat různé náhražky a umělé přísady. Člověk se musí skoro až zasmát nad ironií reklamy nad masox, maggi nebo umělou chilli omáčku, které se snaží přesvědčit movitější diváky o tom, že vývar z kostí či čerstvé chilli papričky jsou „out“ a moderní lidé by měli jíst tyto „civilizované chuťovky“.

Obyvatelé Vietnamu jsou zhusta nepolíbení ekologickým uvažováním. Když je pro ně ekologie neekonomická či s ekonomií nesouvisí, chovají se velmi neekologicky. Naprosté nadužívání plastových sáčků a obalů bije do očí. Znečišťování vod a polí se také nijak zásadně nepostihuje, a proto se ve většině velkých vietnamských toků nejen nelze koupat, ale nepřežijí tam ani ryby. Zelenofialové páchnoucí stoky hanojských vodních kanálů také nikomu příliš vrásek nepůsobí. Přitom kdyby nejvyšší orgán Strany vydal rozhodnutí, Vietnamci by byli nepochybně schopni celou zemi během několika málo měsíců zcela vyčistit. K tomu ovšem zatím chybí motivace.

Od Vietnamu bychom se mohli naučit, jak lze ekonomickými pobídkami za pomoci bonifikace a penalizace dovést občany k latentní nebo nevědomé ekologii, jež pomůže prostředí, a občan si vlastně ani neuvědomí, že se chová ekologicky. Pokud budeme v Evropě prodávat křivé mrkve za nízké ceny, místo abychom je vyhazovali, lidé se nepochybně nebudou ostýchat je konzumovat. Zvýhodníme-li nějakým způsobem lokální potraviny na českém trhu, bude jejich odbyt vyšší. Podaří-li se nám nalézt způsob, jak lidi finančně penalizovat za plýtvání potravinami nebo je naopak finančně zvýhodňovat při jejich efektivním využití, podaří se nám vychovat generaci lidí, kteří se budou nevědomky chovat ekologicky a svět bude hned růžovější či spíše zelenější.

Ondřej Slówik v průběhu svých studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v letech 2011 a 2013 absolvoval dva desetiměsíční pobyty v Hanoji, během kterých měl možnost seznámit se s tamní kulturou a jazykem. Na FF UK studoval vietnamistiku, anglistiku a amerikanistiku, nyní pokračuje doktorským studiem. Na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci učí na katedře asijských studií volitelné kurzy vztahující se ke kultuře a jazyku Vietnamu.