Jak to vidí

David Zwyrtek: Na Novém Zélandu by chtěl čůrat každý

Veřejný prostor a majetek patří všem. Všichni si jeho budování a údržbu přece kupujeme z daní. Podle jaké logiky musíme znovu platit například za použití veřejné dopravy, koupaliště, WC anebo dálnic? Pokud se ale majetek, na který se doslova „všichni složili“, začne pronajímat, dojde k podivné situaci. Ti, kteří na společný majetek vybrali peníze z vlastní kapsy, musí platit ještě jednou a to soukromým firmám. Nešlo by to i jinak? Na Novém Zélandu to do určité míry jinak jde. U nás ne. Proč?

David Zwyrtek: Na Novém Zélandu by chtěl čůrat každý
David Zwyrtek: Na Novém Zélandu by chtěl čůrat každý

Domácí situaci trefně ilustrují pražské veřejné (tedy společné) záchody. Městské části totiž veřejná WC pronajaly různým firmám. Obyvatel města nejprve odvádí peníze z daní provozovateli WC (tedy městu) a potom ještě zaplatí za jejich užití firmám. To samé platí pro různá veřejná sportoviště, koupaliště a tak dále. Například cena za dvě hodiny v bazénu se saunou v Podolí je podle aktuálního ceníku 166 Kč. Čistě pro zajímavost, majitelem bazénu je Česká unie sportu, která je přímo závislá na penězích z akciové společnosti Sazka. Když se v roce 2011 dostala Sazka do finančních problémů, byla Unie nucena zvýšit vstupné.

Copak to ale jde v dnešní době jinak? Je možné financovat veřejný majetek čistě z peněz, které se vyberou na daních? Vždyť žijeme v globálním kapitalismu a veřejnému majetku prospívá, pokud je předmětem obchodu, protože je více prostředků na jeho údržbu. Navíc soukromníkům na majetku záleží více a starají se o něj lépe, než když patří všem a vlastně nikomu. Zřejmě se nám také vybaví zašedlé domy s opadávající omítkou – náhrobky minulého režimu. Musíme si vybírat mezi totálním zestátněním anebo totální privatizací a následnou komercionalizací? Po několikaměsíčním pobytu na Novém Zélandu jsem došel k názoru, že tyto extrémy jsou falešné a zakrývají nám možnost vidět jiný způsob nakládání s veřejným majetkem.

Nový Zéland je původní britská kolonie, která byla vždycky velmi vzdálená od své mateřské země. První osadníci tak byli vydáni na milost a nemilost podmínkám, které na ostrově panovaly, a nemohli se spolehnout na okamžitou pomoc monarchie. Ti, kteří přežili, tak vytvořili velmi specifickou společnost, kdy důraz na společný prospěch, byl základní podmínkou existence na ostrově. Vznikla tak zvláštní mentalita Zélanďanů, která svým způsobem přetrvává dodnes.

Lavička u jezera Wanaka

Na Zélandu je například korupce něco jako sprosté slovo a lidé se jí snaží bránit. Zřejmě stále chápou její rozkladné účinky na komunitu, ať už je dnes mnohem početnější. Je pravděpodobné, že pokud by v prvotní kolonii někdo rozkradl veřejné prostředky, malá zranitelná a izolovaná společnost by nemohla přežít.

Když v roce 2011 vypuklo v Christchurchi ničivé zemětřesení, které ve dvou vlnách zničilo celé centrum města a mnoho lidí připravilo o střechu nad hlavou, peníze daňových poplatníků byly okamžitě použity na opravy a stavby nových domů. Obyvatelé města nemuseli být pojištěni proti živelné katastrofě, jistili se totiž tím, že platili daně.

Po celém Zélandu existuje síť veřejných koupališť, hřišť a sportovišť, které jsou zadarmo anebo za minimální poplatek. Celodenní vstup do veřejného bazénu v Christchurchi, kde jsou na výběr dva typy saun a vířivka, stojí 5, 5 dolarů, což je v přepočtu zhruba 90 Kč (minimální mzda je cca 250Kč/h). Veřejné záchody naleznete na Zélandu v každém malém městečku, po celé zemi jsou zdarma. Jejich kvalita mnohonásobně překonává veřejná WC u nás. O toalety totiž město pečuje a každý den přijde služba, která objekt zkontroluje a uvede do pořádku.

Veřejné WC na východním pobřeží Nového Zélandu

Hřiště a „knihovna” v Aucklandu

Když se člověk vrátí ze Zélandu do Prahy, má z veřejného prostoru poněkud rozpačitý pocit. Nemůže se ubránit dojmu, že všechno je postaveno tak nějak naoko, aby to vypadalo, že se zastupitelé o obyvatele starají. Přijde mu zvláštní, že v parku stojí nadpočetné skupinky laviček, ale pokud si chce člověk sednout někde ve městě na ulici, nezbývá mu často nic než obrubník, anebo zvolit posezení v některé z restaurací nebo kaváren. Město má samozřejmě větší profit, pokud veřejná místa pronajme, nemluvě o tom, že i samotné lavičky se pronajímají pro reklamy. (Jistě nejsem sám, kdo si všiml, že se naše země proměnila v jednu velkou reklamní plochu ke komerčnímu pronájmu.)

Jedním ze způsobů, jak vrátit zemi a města jejím obyvatelům, je postupně vytvářet povědomí o tom, že veřejná místa jsou určena především veřejnosti. A jsme to my, veřejnost, kdo má správce našeho společného majetku tlačit ke změnám. Naše země má tu smůlu, že toto vidění bylo systematicky během totality potlačováno, načež mohl snadno navázat kapitalismus, který potom mohl nekontrolovaně bujet i v místech, kde si to vlastně ani většina obyvatel nepřeje. Pokud se nezačneme opravdu snažit, možná si brzy budeme kupovat jízdenky například i na cyklostezky. No, nebyl by to pro město dobrý byznys?

David Zwyrtek je učitelem angličtiny a IKT na střední škole a tuto pro osobní rozvoj rizikovou činnost se snaží vyvážit příležitostným (od)cestováním, čtením knih a literárními anebo neliterárními pokusy. Vystudoval FHS UK obor Elektronická kultura a sémiotika, leč do praktického života vstoupil teprve doplněním své kvalifikace o aprobaci učitel angličtiny.