.jpg)
Na bienále architektury v Benátkách má člověk často pocit, že už máme všechny geniální nápady a řešení bytové nebo ekologické krize k dispozici, jen je prostě neuvádíme do praxe. V Dánsku se vám to ale – alespoň částečně – zřejmě daří. Co je klíčem k překonání této propasti mezi vizí a realitou?
Vlastně si myslím, že máme před sebou ještě dlouhou cestu. V Dánsku se neustále snažíme hledat nová řešení, místo abychom znovu využili to, co už máme. V jistém smyslu je ale nové řešení vlastně pohledem zpátky – jde o hledání starých přístupů, které musíte nově promyslet pro současné prostředí. V našem ateliéru jsme se těchto tradičních postupů drželi velmi dlouho. Místo abychom je vymýšleli znovu, jednoduše jsme zůstali věrní stejné myšlence ekologické upřímnosti a sociálních struktur. Myslím, že budoucnost si Vandkunsten po 50 letech znovu našla. Jen znovu objevujeme to, co jsme dělali dřív, protože nemusíme používat všechny ty nové materiály. Nebojíme se jich – ale neustálé hledání nových „udržitelných záplat“, které nás mají spasit, není vždycky odpovědí.
Pojmy jako sociální udržitelnost nebo participativní bydlení znějí v České republice stále jako naprostá utopie. Jak těžké bylo tyto myšlenky prosadit? Působíte dnes spíše jako architektka, nebo jako politická vyjednavačka?
Rozvíjet nové oblasti v Dánsku není snadné. Za ta léta jsme si vyvinuli nástroje, které jsou zároveň politické. Pracujeme s předpisy a v našem ateliéru jsme se vždycky soustředili na to, jak mluvit s politiky. Potřebujeme je totiž k tomu, aby schválili nová pravidla. Někdy musíte prostě jít příkladem – postavit řešení, pak ho ukázat politikům a říct: „Podívejte, my to vlastně umíme udělat správně.“ Stavební prostředí je setrvačný, pomalu fungující organismus. Musíte mít trpělivost a být extrémně tvrdohlaví.
V Kodani máme takzvaný Fingerplan (územní plán rozvoje města). Minulý rok jsme vyhráli soutěž na to, jak tento plán dále rozvíjet, a politici nás pozvali přímo do parlamentu, abychom s nimi diskutovali o rozvoji města. Jsem také v představenstvu Danske Ark (Dánské asociace architektonických studií), takže dělám hodně politické práce, abychom prosadili systémové změny. Jako architektka pak posouvám hranice v samotných projektech.
Ve Vandkunsten máme štěstí, že k nám developeři chodí cíleně pro nová řešení. Kdyby chtěli standard toho, co v současnosti staví všichni ostatní, nešli by za námi. Ale stavba domu nikdy není jen záležitostí architekta. Architekti v Dánsku tvoří pouze 1,3 % celého stavebního sektoru. Aby byl náš hlas slyšet, musíme spolupracovat s podobně smýšlejícími inženýry a developery.
Vandkunsten je známý svým důrazem na komunitu. Jak se vaše filozofie propisuje do skutečného života staveb?
Ve Vandkunsten nechceme navrhovat objekty, chceme navrhovat komunity. Architekturu musíme vnímat jako spolupráci a otevřené dílo, na kterém se může podílet každý. Dokončit dům pro mě znamená vidět ho žít jeho vlastním životem s lidmi. Je mi jedno, jestli si tam dají nové okno, protože je to součást struktury. Chceme stavět z materiálů, které vydrží, nebo navrhnout strukturu, kterou můžete vyměnit, aniž byste museli bourat její velké části. S rozebíratelností konstrukcí ostatně pracujeme odjakživa. Budovám to dává hloubku v čase – propojuje se v nich to, co někdo vytvořil před třiceti lety, s tím, jak v nich lidé reálně žijí dnes.
Používání recyklovaných materiálů často znamená přijmout jiný druh estetiky – patinu, nedokonalost nebo vizuální rozmanitost. Jak přesvědčujete klienty a budoucí obyvatele, aby přijali krásu znovupoužitých prvků?
V Kodani teď musíte mít velmi nízkou uhlíkovou stopu, takže jste k opětovnému využívání materiálů nuceni. Mám pro developery prezentaci, kde vysvětluji, jak se skutečné materiály, jako je například dřevo, během 15 let mění – jak zešednou nebo zčernají, než získají stříbřitou patinu. Realitní trh chce vždycky to „nové“, co takhle vydrží navždy, ale to se nikdy nestane.
Miluju textury, takže u nás v ateliéru vždycky volíme skutečné materiály. Když sedíte u okna, měl by být rám ze dřeva, protože je příjemnější na dotek. To, s čím se vaše ruka potká na cestě – jako klika nebo dřevěné zábradlí, když stojíte na balkoně – by mělo být upřímné, a ideálně by měla být vidět hlavní konstrukce budovy, zvláště pokud je ze dřeva. Když vysvětlíte příběh, který se za materiálem skrývá, stane se z toho historie, kterou mohou obyvatelé vyprávět svým přátelům, když přijdou na návštěvu. Jde o to vzdělávat developery i veřejnost, že „nové a lesklé“ není jediná cesta.
.jpg)
Projekt Tingbjerg ukazuje citlivou cestu revitalizace modernistického sídliště. V České republice máme mnoho podobných sídlišť, která jsou často vnímána jako problematická. Měli bychom přestat uvažovat o demolicích a začít tato území vnímat jako příležitost?
Ve Vandkunsten se snažíme nic nebourat. Vaše panelové domy by se bourat také neměly. Musíme ty struktury promyslet nově. V Tingbjergu jsme se zaměřili specificky na každý dvůr, abychom vytvořili nové komunity. Do každého vnitrobloku jsme vložili nové dřevěné konstrukce, které ale pro stávající obyvatele nesmí být příliš dominantní nebo invazivní. Když jsme začínali, lidé měli strach, protože politici mluvili o plošné demolici jejich domovů. Absolvovali jsme proto nespočet schůzek, aby lidé věděli, že je někdo skutečně poslouchá a že jsou v bezpečí.
Jako architekti můžeme lidem reálně usnadnit sousedské soužití. Žít v těsné blízkosti přirozeně přináší konflikty a architektonický návrh musí umět tyto třecí plochy mírnit. Vezměte si jako příklad obyčejný vstup do budovy: když ho navrhnete s opravdovou péčí, lidé se o to místo začnou sami přirozeně starat.
Není to ale jen o materiálech, jde o celkový pocit bezpečí. Například okna kuchyní orientovaná směrem ke vchodům a přístupovým cestám fungují skvěle – člověk má přehled o dění venku, lidé o sobě navzájem vědí a vědí také to, že pomoc je v případě potřeby nablízku.
Pro mě osobně mají největší smysl projekty, u kterých na vlastní oči vidíte, že mění životy k lepšímu. Můj otec je uprchlík, a proto je pro mě každodenní realita, v níž lidé bez ohledu na výši příjmů žijí pospolu, tím nejkrásnějším vyjádřením toho, co může architektura společnosti nabídnout. Tingbjerg byl kdysi na takzvaném „seznamu ghett“ a měl velmi špatnou pověst. Když ale do prostoru přinesete materiály, ze kterých vyzařuje péče – jako je hřejivé dřevo nebo charakteristické zdivo –, celá čtvrť začne měnit svou identitu. Architektura může být nástrojem k odstranění stigmatu.
V projektu CPH Village jste spolupracovali na mobilním studentském bydlení. Představuje to nový způsob uvažování o materiálech a stálosti staveb?
V CPH Village pracují s pozemky, které čekají na jiné využití. Je to mobilní architektura. Spolupracovali jsme s nimi na výzkumném projektu zaměřeném na to, jak tyto dočasné struktury znovu využít, a použili jsme recyklované materiály, jako jsou podlahová prkna ze staré tělocvičny. Studenti tam žijí pět až deset let a pak se celá vesnice může přestěhovat jinam.
Vždycky jsme chtěli být k materiálům upřímní. Pokud máte dřevěnou konstrukci, měla by jako dřevo vypadat. Pokud máte detail spoje, měli byste vidět, jak je poskládaný. Protože když vidíte, jak je to složené, víte také, jak to rozebrat. Jde o to nečekat na „dokonalé“ permanentní řešení, ale jednat teď s tím, co máme.
Další z vašich významných projektů, Enghave Brygge, vypadá na první pohled jako typický developerský projekt. V čem je výjimečný?
Enghave Brygge je almene boliger (veřejné bydlení). Jde o systém pronájmu, kde si kdokoli může zažádat o zápis na pořadník, a žije v něm každý pátý Dán. Nájemné je fixní, protože stát projekty podporuje prostřednictvím organizací, které tyto obytné oblasti spravují. V Kodani se vyžaduje, aby 20 % až 30 % každé nové čtvrti tvořil tento typ bydlení.
Bohatí lidé obvykle žijí u vody a je frustrující, že na dostupné bydlení často zbývají ty nejhorší pozemky. Enghave Brygge ale vyrostlo na jednom z nejlepších míst, kompletně obklopeném vodou. Projekt tvoří 312 bytů a jeho součástí jsou i sekce pro sdílené bydlení. Uplatnili jsme zde naše zlaté pravidlo: vyhradit ten vůbec nejatraktivnější bod – například místo zalité večerním sluncem hned vedle parku – jako společný prostor pro všechny. Fungují zde dvě jednotky colivingu. Každou z nich tvoří zhruba 18 až 20 bytů, které společně sdílejí velkou kuchyň, pokoje pro hosty a pracovny. Samotné byty jsme zmenšili na nezbytné minimum, abychom šetřili zdroje, ale bez jakýchkoli kompromisů v kvalitě života. Sdílené prostory pak naopak využíváme k posilování komunitního života.
Zažívá Kodaň i přes tyto projekty a systém veřejného bydlení podobnou bytovou krizi jako ostatní evropská města?
Ano, ceny raketově rostou. Bydlení se stalo investicí, podobně jako v Londýně. Pokud je snadné investovat do bytů, pokud je dovoleno vlastnit 350 metrů čtverečních a spotřebovávat takové množství prostoru, a pokud nedaníme to, co na bydlení vyděláte, je to obrovský problém. Potřebujeme menší byty a musíme přehodnotit, jak můžeme zahustit oblasti, které už máme k dispozici.
Jaká by byla vaše jedna rada pro české architekty?
Musíme se naučit spolupracovat. Architekti musí politikům ukázat, jak může architektura zlepšit kvalitu života lidí a pomoci pozvednout celé čtvrti. Potřebujeme ale také politickou podporu, aby se architektura stala součástí zelené tranzice – nejen sociálně, ale i ekologicky udržitelná.
To znamená vytvářet správné pobídky pro transformaci a stanovovat předpisy, které snižují emise. Tou motivací by mělo být to, že tím, že stavíme a transformujeme jinak, pomáháme řešit i některé větší společenské problémy: bydlení, klima, osamělost, nerovnost a kvalitu života. Když se snažíte změnit systém, musíte být neuvěřitelně tvrdohlaví.
A ještě jedna věc: V Dánsku žijeme v nadspotřebě; náš overshoot day (den ekologického dluhu) nastal už v březnu. V České republice ho máte až v květnu. Jste na tom vlastně lépe než my. Nežeňte se za cílem mít totéž co v Dánsku, protože my jsme na tom ve skutečnosti hůř. Pokud už teď žijete v menších prostorech, hledejte způsoby, jak je udělat lepší, ne větší. Už teď jste o celou jednu planetu před námi.
.avif)
