Na úvod poněkud obligátní otázka: kdy a jak vlastně vznikla myšlenka projektu Krajinou spálenou? Poutá vás k Českosaskému Švýcarsku osobní vztah?
První impuls k nějaké akci vznikl paradoxně v době, kdy les hořel. To je vlastně také docela obligátní otázka (smích). V té době jsem zrovna byla na sympoziu V zahradách ve Staňkovicích u Litoměřic, tedy ve stejném kraji. I když to není bezprostředně blízko dané lokality, situaci jsme v rámci skupiny patnácti rezidentů velmi intenzivně prožívali. Diskutovali jsme o tom, co se děje, sledovali zprávy a snažili se porozumět rozsahu katastrofy.
Spolu s Helenou Jirákovou (Helush Yiraq), spoluautorkou projektu, ale rády říkáme, že všechno začalo příběhem. Mám ráda příběhy (smích). Impulsem se stala společná cesta PerformanceB busem, projektem organizovaným Studiem ALTA. Jeho součástí jsou výpravy do vybraných lokalit, rezidenčních center a výstavních institucí, které stojí za bližší poznání prostřednictvím performativních intervencí. Byla to zrovna severní trasa na jaře 2023. Jeli jsme přes Vedlejší kolej v Novém Boru a Novou Perlu v Kyjově u Krásné Lípy a měli jsme dorazit do Děčína. Pak ale přišel moment, na který dodnes vzpomínáme – začalo silně pršet a náš autobus zapadl. Nakonec se právě tahle situace stala největší performancí celého dne. Po bezradných pokusech o vytažení autobusu jsme zůstali v dešti a bez věcí. Bezprostředně předtím jsme přitom měli intenzivní zážitek ze scenérie ohořelých černých kmenů a holých horizontů kopců. Bavily jsme se o tom, co bychom my pro tuto oblast mohly udělat.
Do oblasti jsme začaly jezdit pravidelně na exkurze s přírodovědci a správci Národního parku České Švýcarsko a s umělci a umělkyněmi. Nešlo o pouhý výlet, ale o společné vnímání místa, poznávání jeho reálií a hledání vzájemné inspirace pro tvorbu i exaktní vědu. Exkurze je pro nás v tomto kontextu komponovaný výlet s odborníky – přírodovědci nebo zástupci správy národního parku. Chceme se o daném místě dozvědět co nejvíce, aby nešlo jen o obyčejný výlet, ale o hledání inspirace pro další tvorbu. V průběhu let jsme uspořádaly pět nebo šest takových exkurzí. Zvaly jsme na ně autory a autorky, u nichž jsme cítily, že vztah ke krajině nebo dlouhodobá práce v krajině jsou důležitou součástí jejich tvorby. V roce 2024 pak vznikl projekt Proměna krajiny po požáru, dvoudenní akce performance v krajině, intervence v Nové Perle a krátká výstava v Domě Českého Švýcarska s předem připraveným programem. Od začátku pro nás byla zásadní spolupráce s místními vědeckými a výzkumnými institucemi - se Správou Národního parku České Švýcarsko, Akademií věd ČR, obecně prospěšnou společností České Švýcarsko. Právě tento projekt se pro nás stal důležitým odrazovým můstkem pro další výstavy.
Výstavní projekt Krajinou spálenou nabídl sympaticky komplexní skladbu participujících i jejich výstupů. Prozradila byste něco o pozadí toho, jak jste autorstvo se spoluautorkou výstavy Helush Yiraq vybíraly?
Nebylo pro nás důležité zvát umělce a umělkyně na druhý konec světa, aby tam něco zkoumali. Chtěly jsme se soustředit na jedno konkrétní místo a poznat ho opravdu do hloubky. Postupně jsme si jako klíčovou lokalitu vybraly Pravčické údolí, kde končily všechny naše exkurze a odehrávala se zde většina performancí i dalších programů.
Do výběru autorů se promítlo téma performativity v krajině a pro krajinu. Oslovily jsme performery a performerky, kteří se krajině věnují dlouhodobě, jejich studenty i další tvůrce a tvůrkyně, kteří mají k tomuto regionu osobní vazby. Někteří působí na ústecké univerzitě, jiní zde mají chalupy. Díky tomu pro ně není České Švýcarsko jen místem realizace projektu, ale krajinou, ke které mají dlouhodobý vztah.
Mohla byste pár konkrétních děl více přiblížit?
Přibližně devadesát procent děl vzniklo přímo pro tuto výstavu a každé z nich ukazovalo téma jiným způsobem. Například Michal Kindernay si pro sebe trochu netypicky zvolil téma vyhoření. Ve své tvorbě obvykle pracuje se zvukem, akustikou a obrazem, tentokrát se ale více zaměřil na osobní prožitek krajiny. V Pravčickém údolí opakovaně fotografuje, natáčí a nahrává zvuky Pravčického údolí a dokonce i měsíce za úplňku. Fascinovalo ho především nezvyklé ticho krajiny – chyběl zpěv ptáků, nebylo slyšet drobná zvířata, zůstával jen vítr. Obzvlášť v noci člověk všechno vnímá mnohem intenzivněji. Výsledkem byla velkoformátová fotografie doplněná zvukovou stopou.
Ráda bych zmínila také Miloše Vojtěchovského, který do Českého Švýcarska symbolicky vrátil hlas ptáků. Ti z krajiny na mnoha místech mizí kvůli nedostatku potravy, ztrátě vhodných míst k hnízdění i vysoké návštěvnosti. Zvuková instalace umístěná za galerií vstupovala do okolní krajiny a oslovovala nejen návštěvníky výstavy, ale i náhodné kolemjdoucí.
Helush Yiraq si jako hlavní téma zvolila stíny a jejich symboliku. V Pravčickém údolí mají po požáru jinou podobu – ohořelé kmeny vytvářejí výrazný vertikální rastr. Opakovaně zde pořizovala fotografie a videa a připravila také multidisciplinární performativní projekt. V něm se performeři pohybovali mezi černými kmeny a pomocí vlajek zdůrazňovali vertikalitu krajiny i samotnou kresbu stínů.
Naznačila jste i mnohooborový ráz projektu. V čem přesně je pro vás interdisciplinární přístup v podobných případech důležitý a jakou roli pro vás v takovém celku hraje právě umělecká reflexe?
Je to pro mě jedna z nejdůležitějších věcí. Vědci mají svůj jazyk a svůj způsob, jak mluvit o krizových situacích, zatímco umělci k nim přistupují jinak. Jejich jazyk je často přístupnější, ale zároveň dokáže otevírat hlubší filozofické otázky nebo přemýšlet o samotné podstatě lidského života. To propojení je pro mě opravdu důležité. Díky němu se i my můžeme na věci dívat z jiné perspektivy. A přitom výsledná umělecká díla vůbec nemusí nést viditelnou stopu vědeckých poznatků, ze kterých vycházejí. Mohou, ale nemusí. A právě tuhle svobodu na umění mám ráda.
Situace po ničivém požáru bývá někdy spojována nejen s cejchem nenávratného zničení, ale i příležitostí pro znovuzrození a nové počátky. Vnímáte Spáleniště podobně a jak s tímto námětem případně pracovala i samotná výstava?
Na to ani nejde odpovědět jinak než ano. (smích) Jeden z projektů se jmenoval Fénix, takže už samotný název odkazoval k představě znovuzrození. Požár sice znamená zkázu, ale zároveň v sobě nese potenciál proměny a nového, v tomto případě i lepšího začátku pro smíšený les. Právě s touto ambivalencí pracovaly oba výstavní projekty.
Moje tematické výstavy bývají poměrně široce rozkročené a propojují různé vrstvy příběhů. Vedle současných uměleckých děl jsem se opírala i o historické prameny, například o cestopis Hanse Christiana Andersena, který Českým Švýcarskem putoval a psal o něm. Vycházela jsem také z knihy Krajina a revoluce s texty Jiřího Sádla či Václava Cílka. Samotný název výstavy pak vychází z knihy Krajinou spálenou archeoložky Natálie Belisové. Ta krátce po požáru zaznamenala osobní zkušenost s krajinou i odborné archeologické poznatky. Píše o místě, které se během jediného okamžiku proměnilo a už nikdy nebude stejné. Její text je zároveň velmi osobní výpovědí o vyrovnávání se se ztrátou a návratu do spálené krajiny. Právě tato kniha se pro mě stala jedním z klíčových impulzů celé výstavy.
Když už jsme se dotkli té hlubinné povahy vztahů fungujících v rámci ekosystémů–monitorujete vlastně situaci v Českosaském Švýcarsku nadále? A nakonec, neláká vás myšlenka nějakého navázání na projekt s časovým odstupem?
Ten projekt může trvat dalších pět let, ale klidně i padesát nebo sto. Teprve za sto let může krajina vypadat podobně jako před požárem.
Důležitá je ale ještě jedna věc, o které jsme zatím nemluvili – přístup státu a správy národního parku. Už dlouho bylo zřejmé, že riziko rozsáhlého požáru existuje. Když jsme do krajiny začaly jezdit, nechtěly jsme se soustředit jen na obviňování a katastrofu samotnou, ale také na to, co může následovat i z hlediska péče a filozofie změny. Od začátku jsem cítila, že je důležité toto téma neopustit hned po skončení grantového projektu a po výstavě Krajinou spálenou v Nové Perle a Where Ashes Breathe v galerii Torhaus v saském městě Wehlen v roce 2025. Díky osobnímu zapálení můžeme pracovat déle.
České Švýcarsko dnes vnímám jako jedinečnou laboratoř. Nejen pro umělce, ale také pro vědce a studenty z Česka i ze zahraničí, kteří zde mohou dlouhodobě sledovat proměnu krajiny a ověřovat své poznatky v praxi.
S Helenou Jirákovou (Helush Yiraq) ovšem připravujeme další umělecký a performativní projekt Elbe Lab, který se zaměřuje na živel, proudění, hranice a obecně na fenomén Labe. Komponovaná akce v krajině a na řece, kde vystoupí 14 performerů z Čech i Německa, se uskuteční 15. a 16. srpna 2026 na hranici ve Schmilce u Bad Schandau a v Prossen Hafen. Bude zde například Miloš Šejn, Veronika Šrek Bromová, Martin Zet, Jiří Kovanda, Tomáš Hrůza nebo Susan Donath.
Na jaře 2027 pak připravujeme výstavu v Galerii Hraničář v Ústí nad Labem a rádi bychom celý několikaletý výzkum završili také publikací.
