Ve výstavě mluvíte o „architektuře opravy“. Co si pod tímto pojmem představit? V čem se liší od běžně chápané rekonstrukce?
Klíčové na výstavě je slovo Oprava. A i když se opravdu nejvíc věnuje příkladům, jak a proč opravovat architektonické stavby, hlavní téma je ideové, společenské. Proč, jak a co vše můžeme opravovat, ve společnosti i vlastních životech. Nejen opravený fyzický svět, ale také opravené sociální a kulturní vztahy. Opravou je samozřejmě i rekonstrukce, ale architektura opravy definuje širší záběr. Například cílem památkové rekonstrukce je obnovení ideálního původního stavu. Cílem architektury opravy ale je regenerativní transformace směrem k lepšímu stavu. Snahou je zachovat maximum toho, co existuje, a může nějak sloužit dál starému nebo novému účelu, ne jenom to, co je ideální.
Výstavou apelujete, že bychom měli prostředí spíše opravovat než stavět nové. Kdy jste si uvědomila, že právě oprava může být jedním z nejdůležitějších architektonických témat současnosti?
Tak výstavou jsme to téma pochopitelně neobjevili. Je tady už od starověku. Akorát dřív nebylo třeba ho takto pojmenovávat. Byla to samozřejmost a vedly k ní i zcela pragmatické důvody. Na výstavě jsou i příklady takových přístupů.
Ale jako pojmenované téma se fenomén důležitosti opravy objevuje až v poslední době. Inspirovala mne hodně výstava Grand Repair v berlínské Akademii der Künste. Rozsahem se s tou naší nedá srovnávat, byla výsledkem dlouholeté výzkumné práce kolektivů lidí, navíc se nejedná jen o výstavu, ale o pokračující platformu. Dají se o ní dohledat vyčerpávající informace na webu a všem koho téma zajímá, to doporučuji. Ostatně v Berlíně jsou v té otázce opravdu napřed, a není náhoda, že na výstavě máme dvě berlínská architektonická studia.
Ale osobně je to pro mne téma vlastně už dlouho. Naše studio MCA dělá projekty, které bychom mohli nazvat opravou, od začátku své existence. A často i samo rozhodnutí, zda zbourat nebo opravit, bylo na nás, a ne v zadání. A tehdy jsme se většinou, možná vždycky, rozhodli nezbourat.
Hezký příklad, profesní i osobní, je naše chalupa v horách, kterou jsme zrekonstruovali. Je to takový patchwork. Některé trámy jsou zašlé šedé dřevo, některé nové světlé, některé původně natřené. Některá okna bílá, ale jen tak napůl, některá z přírodního dřeva. Některá zeď omítnutá, z jiné prosvítají kameny zdiva. Je to přístup, který je typický třeba na švýcarském venkově. Tam se nesnaží postupně nahrazované konstrukce patinovat, nechávají opravy přiznané. Původně ten dům byl takové ošklivé kačátko. Teď to ale není dokonalá labuť. Spíš sympatická, přirozená, pěkná kačena.
Ve stavebnictví se často mluví o nových „udržitelných“ materiálech. Jak se podle vás mění hodnota materiálu ve chvíli, kdy jej přestaneme vnímat jako spotřební surovinu a začneme jej chápat jako něco, co má dlouhou životnost? Dá se říct, že tím nejudržitelnějším materiálem je ten, který už ve stavbě existuje?
Paušálně to říct nejde. Některé stávající materiály například znamenají ekologickou zátěž, která přebije hodnotu toho, že už tady jsou. Podstatné je cenu toho, co existuje vyhodnotit a postavit proti variantě nového. Cenou ale nemyslím jen finance. Je například třeba započítat všechnu energii vloženou do stavby. Začíná už těžbou materiálu, pokračuje dopravou, výrobou, montáží, stavbou, údržbou. A pak energii na případné odstranění. A to vše připočíst k energii vynaložené, když totéž začneme budovat od nuly znova. Existuje k tomu pojem - šedá energie. Ale důležitá je i vložená energie lidská, kulturní, sociální.
Jaké vlastnosti by měly mít materiály navrhované dnes, aby je bylo možné za padesát nebo sto let jednoduše opravit místo nahradit?
Nejdůležitější asi je, aby byly nadčasové. To znamená, že budou pořád dostupné, budou se vyrábět třeba i za padesát let, kdy budeme potřebovat nějakou část stavby z nich doplnit, opravit. Jinak se celá část stavby bude muset vyhodit a udělat nově z jiných. Ale nejde jen o samotný materiál, jde také o způsob jeho zpracování a detaily, které vyžaduje. I ty musí být nadčasové. Aby i za padesát let k nim existovaly nástroje, dovednosti, znalosti. No a pochopitelně udržovatelné. Masivní dřevo mohu zbrousit, nahradit jeho části. S degradovaným plastem toho moc nenadělám. Přírodní materiály obecně se snáz opravují, a také nevadí, když je na nich vidět stárnutí, někdy jim naopak dodává na hodnotě. Z nových technologií jsou zajímavé třeba ty samohojivé. Ostatně na výstavě zmiňujeme například samohojivý beton, který sám dokáže zacelit vlastní trhliny, o kterém vyšel článek i na Material Times.
Ve výstavě zaznívá, že hodnota budovy spočívá mimo jiné v tom, že už existuje. Jak bychom měli změnit způsob, jakým o stávajících budovách přemýšlíme? A kdy podle vás naopak dává větší smysl postavit novou budovu než opravovat tu stávající?
Je potřeba dávat na váhy. Ale když je například nutné napravit nějakou zásadní chybu většího měřítka, tak to někdy bez zbourání to nejde. Častý případ jsou třeba dopravní stavby, které negativně ovlivňují celé okolí a jen dílčí opravou konstrukcí se to nespraví. Musí se pak proměnit celá část urbanismu.
V kurátorském textu zmiňujete, že jsme ztratili nejen ochotu opravovat, ale i samotné řemeslné dovednosti. Vidíte tento problém systémově, například již ve školách architektury?
Školy architektury učí hlavně navrhovat. Schází ale školy řemesel. A taky třeba rodinné či místní tradice. I když ano, architekt to může trochu ovlivnit, když v projektu použije materiály a detaily, které vyžadují řemeslnou, ne mechanizovanou práci. Zároveň to ale může udělat jen tehdy, když ví, že to je reálné, že je dostupná. Což může být začarovaný kruh.
Myslíte si, že se dnes vrací zájem o tradiční řemesla a materiály? Pokud ano, proč právě nyní? Mění se obecně přemýšlení o materiálech ve společnosti? Je na to kladen důraz při studiu?
Vrací, ale zatím spíš tak řekla bych exkluzivně. Je to i trochu věc módy. Ale i tak díky za to. Taky myslím, že řada lidí, i vysokoškolsky vzdělaných, se dnes obrací k rukodělné práci. Chce dělat něco, kde vidí výsledek. Ne mechanickou práci v korporátu, o které ani neví, čemu slouží. Nebo to radši neví.
A při studiu – ano, tam se u nás na škole důraz na roli materiálů v udržitelnosti, nejen environmentální, ale právě i kulturní a sociální, což souvisí i s řemesly, klade. Důležité to je podle mne ve výuce ateliérů, kde se navrhují reálné projekty, protože tam student vidí nejen jaké materiály a jak používat, ale především proč. Proto také o architektuře opravy, tak, jak je pojatá na výstavě, mluvíme především jako o filozofii, o přístupu.
Architekturu opravy vztahujete i na společnost. Jak spolu podle vás souvisí péče o budovy a péče o mezilidské vztahy?
Tam jde o ten samotný pojem - opravy, nebo péče. Například v politice je dnes běžné, že nové vlády, komunální či státní, z principu nechtějí navazovat na procesy, které připravily ty minulé. Což například pro veřejné stavby, nebo veřejná prostranství je likvidační. Za jedno volební období se dnes od záměru k realizaci nedá projekt stihnout. Takže když ho rozpracovaný další vláda nepřevezme, letí z okna. Se vší vloženou lidskou i jinou energií. A někdy na dlouhou dobu i se samotnou šancí toho místa na proměnu. Kontinuita v politice sice není doslova oprava, ale navazování a pokračování namísto rušení a nahrazování novým, k filozofii opravy patří.
Ale filozofii opravy můžeme přenést i na způsob našeho vlastního života. Souvisí se schopností zastavit se. Zůstat u toho, co už tady je. Docenit to. Nechtít pořád víc. Nejen v materiálních statcích, ale i v činnostech, v ambicích, ve vztazích. Jsme pod diktátem výkonu a neustálého pohybu vpřed, přitom zastavení se, a dokonce krok zpět může být často smysluplnější. Umožňuje totiž to, kde už jsme, co už máme, kým už jsme – uchovat, opravit, zhodnotit, rozvíjet.
V kurátorském textu se objevují slova jako péče, údržba nebo láska k existujícímu. Jsou to podle vás hodnoty, které v současné architektuře chybí?
Hodně se o nich teď mluví, možná až moc, stávají se z nich klišé. Ale zas tak moc se nepraktikují. Jsou různí architekti, různí klienti, a tudíž různá architektura, která ztělesňuje jejich hodnoty. Někteří tyhle pojmy naplňují, spíš zdola, individuálně. Dokud ale nebude péče určující hodnotou ve společnosti, nebude tomu tak ani v architektuře.
Jak by podle vás vypadalo město navržené podle principů architektury opravy?
No - nebylo by právě striktně navržené najednou jako celé město. Přístupu opravy svědčí pomalý, dlouhodobý, vrstevnatý proces vznikání města. Kde se přiměřeně překrývá řízený urbanistický koncept a v něm prostor pro vrstvy, které přináší život.
Existuje stavba nebo projekt, který podle vás myšlenku architektury opravy ztělesňuje nejlépe?
Pohraju si trochu se slovy. Víte, co si myslím, že patří k filozofii opravy? Že necílí na žádné „nej“. Na vítězství. To totiž dnes většinou vyžaduje spíš efektní gesto. Rozhodnout se pro opravu znamená nespěchat, naslouchat, postupovat jemně, třeba neviditelně, a dokonce i uzavírat kompromisy. I se sebou. Některé detaily zachovat jen proto, že už tu jsou, totiž může vyžadovat i vzdát se obrazu bezchybného estetického výsledku, a je potřeba nalézt jinou podobu krásy.
Ale neuteču z té otázky. Myslím, že důležitá je taková ta plošná vrstva malých oprav, napříč venkovem nebo městem, které jsou ale zároveň kvalitní, nerezignují na kultivovaný vzhled, na krásu, na soulad s okolím. I když jsou zdánlivě malé, nebo improvizované, a mohlo by se zdát, že nepotřebují architekta, tak právě ty ho potřebují. Dokáže totiž z mála udělat ve výsledku hodně.
Jeden příklad typické opravy máte ostatně nablízku. Sýpka Lemberk, kterou oživují Lucie s Tomášem, by se sice zbourat nemohla, protože to je památka, ale kdyby se jí nikdo neujal, časem by zchátrala tak, že už by ji třeba nešlo zachránit. Současný způsob její postupné záchrany je opravou, tak, jak o ní teď mluvíme. Cílem není primárně návrat k dokonalé původní historické podobě. Ani na to nejsou finance. Cílem je, aby žila, sloužila – v tomto případě kultuře, a díky tomu získala i pozornost, která přinese finance alespoň na základní záchranu stavebního stavu. Na postupné opravy, po kouskách, které se ale snaží nerezignovat na kvalitu. A přitom tak, aby se v ní mohl bez přerušení odehrávat kulturní program.
