Pro Michala Šimrala není keramika hlavní profesí, přesto se jí věnuje už více než patnáct let. Od roku 2015 se soustředí na vysokoteplotní výpaly dřevem a ve své tvorbě přechází od drobných čajových misek až k vázám a objektům do prostoru. V rozhovoru jsme se ptali na vznik společné výstavy, jeho cestu k výpalu dřevem i na to, co mu práce s nepředvídatelným ohněm nabízí vedle každodenní profese stavebního technika.
Pracujete s technologií, která je velmi stará, pomalá a fyzicky náročná. Co vám dnes nabízí právě tahle cesta, co byste z elektrické nebo plynové pece jednoduše nedostal?
Pokud jde o výpal dřevem, tak těch důvodů, proč to dělat zrovna takhle, je celá řada. Kromě výsledného vzhledu, kterého se snažím dosáhnout, jde hlavně o ten proces výpalu ohněm, být úplně a až do konce u přeměny hmoty, ovlivnit to, co se v peci děje, zasloužit si ten výsledek. Těžko se to vysvětluje, ale ta práce a vlastně i riziko neúspěchu umocňuje radost, když se vše povede, nebo to aspoň nedopadne špatně. Samozřejmě návrat k tradici, úcta k řemeslu, to jsou další důvody. Co se týká výpalu s přáteli, tam se přidá radost ze společné práce, společný projekt, nadšení i únava, vše nás spojí a pár dní se soustředíme jen na výpal.
K zásadnímu setkání s keramikou pálenou dřevem u vás došlo na keramickém sympoziu v Levíně. Pamatujete si konkrétní moment nebo kus, kdy vás tento způsob výpalu opravdu fascinoval?
Na sympozium jsem přijel na pozvání keramičky Aleny Šumové a od prvního okamžiku jsem si hrnčírnu č.p. 10 zamiloval. Byli tam prostě skvělí lidé a atmosféra. Od prvního výpalu jsem věděl, že už nemůžu pálit jinak než dřevem. Levín je zvláštní místo a oslovilo mě tam tehdy asi všechno a všichni. To by bylo na samostatný rozhovor ...
Keramika je vedle vaší práce stavebního technika už patnáct let „jen“ koníčkem, přesto jí věnujete obrovské množství času. Napadlo vás někdy udělat z ní hlavní profesi – nebo si naopak tuhle hranici vědomě chráníte?
Zatím si nemůžu dovolit ten luxus být chudý, takže si na to ještě pár let musím počkat J Samozřejmě tajně doufám, že mě tento rozhovor a výstava na Lemberku trochu postrčí tím správným směrem.
Stává se pro vás keramika pálená dřevem, kde část kontroly záměrně ztrácíte, určitou protiváhou profese stavebního technika?
Určitě je to práce, která mi pomáhá držet se aspoň trochu v rovnováze. Od přírody jsem snílek a vnitřní svět je pro mě stejně důležitý, možná důležitější než ten vnější, takže
práce u kruhu a celý ten proces mi dávají možnost strávit hodně času ve svém světě s dobrou muzikou a trochu zasněný. Ale někdy je těžké najít na to čas a energii. Kromě keramiky se také dost věnuji lezení.
Na Sýpce Lemberk vystavujete společně s Janem Pávkem a Jaroslavem Markem na výstavě s názvem Různé tváře keramiky pálené dřevem. Co vás tři svedlo dohromady – byly to právě společné výpaly, nebo jste se znali ještě předtím?
Járu jsem potkal poprvé vlastně na Sympoziu na Levíně v roce 2015. Tehdy jsem toho o výpalu dřevem moc nevěděl a Jára už začínal s výpaly v anagamě a ve skládačce měl možná stovky výpalů. Myslím, že další rok jsem byl u Járy na prvním výpalu a tam jsem se poprvé potkal i s Honzou Pávkem, který tam začal jezdit o chvíli dřív. Myslím, že si s Járou pracovně i lidsky vyhovujeme, takže jsme opravdu kamarádi a společná výstava je vlastně takové moje splněné přání.
Ovlivnilo společné pálení i to, jak jste nad výstavou přemýšleli? Je něco, co jste za ty roky od druhých vědomě nebo nevědomě převzal?
S Járou máme podobný vztah k historii i řemeslu, takže na některých věcech je možná vidět podobné oko a čerpání z tradičních tvarů. Určitě mě spolupráce s Járou posouvá i tím, že musím aspoň dvakrát do roka sednout a makat na společném výpalu, taky mě to nutí zlepšovat se a pokračovat, i když toho času opravdu moc nemám a i doma pálím pec už jen párkrát v roce. Jestli jsme od sebe něco převzali? Někdy jsme podobně unavení ... Jsem zvědavý, co na to odpoví Jára
Kdybyste měl z téhle výstavy vybrat jeden svůj kus, na kterém je nejlépe vidět něco, co jste sám nemohl naplánovat, který by to byl a co se s ním v peci stalo?
Já samozřejmě vidím neplánované výsledky a „efekty“ na většině těch vystavených věcí. Chtěli jsme ukázat různé povrchy a zajímavosti. Ale ano, mám tam jeden objekt, který je vlastně slepencem. Vznikl prostě postrčením při přikládání a místo vázy a láhve je to, myslím, zajímavá Vázoláhev, která vyšla úplně jinak, než jsem čekal. Barevně a povrchem a srostla v zajímavé poloze.
Dokážete už podle umístění kusu v peci poměrně přesně předvídat, kudy půjde plamen a jak se bude usazovat popel, nebo vás výpal i po letech pořád dokáže překvapit?
Dokážeme to předvídat naprosto přesně, ale pak se divíme, že je to často úplně jinak.
Stalo se vám, že jste po otevření pece dostali úplně jiný výsledek, než jste chtěl – a až s odstupem jste usoudil, že je vlastně lepší?
V peci je vždycky veliké množství věcí, často nakládáte pec a máte očekávání a představu o výsledku. Když se představy nenaplní, je první reakce určitý stupeň zklamání, ale u mě nakonec dojde k určitému smíření a často se na ty věci s odstupem dívám jinak. Navíc, každý má jiný vkus, často se stane, že se někomu jinému hodně zalíbí právě ty věci, které mě úplně nezaujaly.
Ve své tvorbě přecházíte od drobných čajových misek až k výrazným vázám a objektům do prostoru. Co se ve vašem uvažování mění ve chvíli, kdy nádoba přestane být určená především do ruky a začne fungovat jako solitér?
Většina věcí má svoje určení, už když je vytvářím. Samozřejmě dělám různé misky, konvičky, hrnky, dózy a další věci k běžnému prodeji, ale nejraději dělám různé láhve a džbány. A ty láhve a džbány často točím s tím, že když se povedou, budou fungovat třeba jako pěkná váza, nebo prvek v prostoru. Když to pak po výpalu do sebe „zapadne“, tak mám radost a dokážu se z toho těšit. Takovou věc mám pak delší dobu na regálu a většinou ji hned neprodám. Je to jedna z výhod jiné obživy.
Jste do velké míry samouk. Byla někdy právě absence klasického keramického vzdělání výhodou – třeba v tom, že jste dovolil něco, co by člověk vyučený v oboru považoval za „špatně“?
Asi to nedokážu úplně posoudit, myslím, že absence vzdělání určitě není výhodou, možná mi nikdo tuhle práci a obor nezošklivil ve škole, ale zase jsem tam nepotkal nikoho, kdo by mě navedl a posunul správným směrem nebo byl tím správným vzorem. Hodně věcí jsem se dočetl, hodně jich pochytil způsobem pokus/omyl, ale také jsem měl veliké štěstí na lidi, které jsem u keramiky potkal. Za to tady pokorně děkuji vyšší moci.
Je dnes něco, co vás třeba před pěti nebo deseti lety ještě vůbec nezajímalo? A dnes je tomu naopak?
Myslím, že před deseti lety jsem ještě nelezl po skalách a kdyby mi někdo tehdy řekl, že tomu za pár let propadnu, tak se mu vysměju, protože se docela bojím výšek. Ale dnes už si bez lezení nedokážu život představit. A před pěti lety jsem se vůbec nezajímal o mosty, dnes je oprava mostů moje práce, která je velice zajímavá a vlastně mě i baví.
