Na vašich sociálních účtech se lze dočíst, že jste „nezávislá platforma zaměřená na architekturu, design, teorii umění a společnost.“ Jak byste popsaly svou agendu? O co jako kolektiv usilujete, pokud se to tak dá postihnout?
Emma: Já myslím, že našim hlavním cílem je obecně otevírat debatu ohledně témat souvisejících s architekturou a urbanismem, protože vycházíme ze zájmu o tyto disciplíny. Snažíme se v nich ale zabývat především politickou rovinou… Zkrátka si myslíme, že lze v jejich rámci řešit daleko víc než jen materiál a formu – třeba i otázky moci, privilegií a podobně. Chceme, aby tato debata byla co nejotevřenější, aby se jí mohl účastnit kdokoli, aby si v programu každý našel, co ho zajímá. Zároveň jsou naše akce přístupné zdarma.
Karolína: Souhlasím. Já studovala primárně architekturu, Nela vystudovala design a kurátorská studia a Emma zase Arts Management a teď studuje teorii a dějiny umění. V naší praxi tak dochází k propojování těchto disciplín a zjišťujeme, že témata nahlížíme dost podobně. Například Nela může řadu věcí vnímat jako designérské téma a já pro změnu jako architektonické. Vnímáme tyto disciplíny dost široce. Jsme tak schopné témata zařazovat jak do architektury, urbanismu, designu, tak vlastně i umění.
Emma: Mezioborový přístup je pro nás hodně zásadní. Tím bych to shrnula.
I v neobvyklosti takového kroku mi přijde velmi sympatické, že jste zvolily český název. Občina – veřejný statek, komunitně vlastněný, komunitně spravovaný, mnohooborově uchopovaný… Hrálo to pro vás nějakou významnou roli nebo se vám prostě jen nelíbilo commons…?
Karolína: Mně se líbil význam toho slova, setkala jsem se s ním na vysoké škole ve Vídni asi deset let zpátky. Přišlo mi, že, minimálně v českých architektonických kruzích, není koncept moc známý a určitě by si zasloužil větší pozornost. Přestože se jako Občina nevěnujeme jenom commons, napadlo mě, že pokud slovo použijeme přímo v názvu, může to být cesta, jak v českém kontextu koncept více představit. Zároveň jsem měla pocit, že kolektivů nebo projektů, v jejichž názvu je přímo anglické commons, už musí existovat řada a náš kolektiv by tím pádem mohl zapadnout… Nicméně jsme se setkaly s tím, že termín na řadu Čechů působí zastarale, nebo jim asociuje komunismus, který má v Česku negativní konotaci. Současný koncept commons sice částečně navazuje na některé tradice marxistického myšlení, nelze jej však ztotožňovat se státním socialismem východního bloku. Zároveň je termín kvůli diakritice trochu nepraktický pro mezinárodní komunikaci… Moje představa byla, že se s Občinou brzy dostaneme na první místa ve vyhledávání – než jsem zjistila, že ve slovinštině znamená obec (smích).
Emma: Možná se snažíme tyto hodnoty – třeba komunitnost, sdílení nebo sociální spravedlnost –, které, ano, byly součástí rétoriky minulého režimu, ukázat i v nějakém jiném světle, což může vést k oproštění se od těchto konotací a automatické asociace s minulým režimem.
Karolína: A pak jsem teda ještě z praktického hlediska chtěla jednoslovný název a je taky myslím fajn, že je ženského rodu.
Nedá mi to se nezeptat na vaše inspirační zdroje – mám teď na mysli přímo podobně směřovaná uskupení nebo kolektivy…
Emma: Nenapadá mě nic úplně výstižného. Ale třeba co se týče nomádského působení, můžu konkrétně zmínit kolektiv Erratum z Berlína, který organizuje výstavy současného umění. Baví mě, jak přemýšlí nad touto formou praxe, jak dokážou mluvit o tom, co tento typ fungování dokáže specificky přinášet.
Karolína: Já nad tím taky asi úplně nepřemýšlela ve smyslu, že by byl někdo můj vzor. Samozřejmě jsou třeba v Česku různé iniciativy jako VI PER a 4AM, se kterými se jednak známe a jejich práce mi určitě přijde v mnohém inspirativní, ale nevím, jestli byla jejich existence nějak zásadní pro to, že jsme si vytvořily Občinu.
Za pozoruhodné považuji i vaše mezioborové zázemí a zaměření. Nenarážíte občas v této souvislosti na nevoli „klasičtějších“ představitelů oborů? Jak na ni případně reagujete?
Emma: V kontextu Občiny je naše praxe i její komunikace směrem ven už od začátku nastavena tak, že je zde mezioborový přístup přítomný a zároveň nás zajímá jak architektura, tak design i další příbuzné disciplíny…
Karolína: Mě baví – obzvlášť, pokud se chce člověk věnovat komunikaci architektury – mnohem víc ukazovat, jak architektura souvisí s našimi životy a přijde mi to i mnohem atraktivnější pro laickou veřejnost, než jenom ukazovat baráky. Chceme komunikovat právě spíš k veřejnosti než k samotným architektům a architektkám. Zároveň jsme nezávislý subjekt – což vnímám jako obrovskou hodnotu –, takže nevole lidí z profese pro mě není nejzásadnější. Jako Občina se s narážením na nějaký kánon prakticky nesetkáváme, protože od začátku oslovujeme lidi, kterým je podobné uchopení architektury sympatické. I v médiích nebo u grantových komisí, myslím, naše projekty fungují docela dobře…
Emma: Já jsem nad touhle otázkou upřímně ani moc nepřemýšlela, protože podle mě se ty debaty o tom, co je architektura a co ještě není a co je umění a co už ne, pořád opakují a myslím si, že jsou v něčem trošku zbytečné… V každém případě mi přijde podnětné ohledávat hranice oborů, které prostě nejde přesně vytyčit. A souhlasím s tím, a to bych také i chtěla zdůraznit, že architekturu a design vnímáme jako součást každodennosti a tak ji chceme i zprostředkovávat veřejnosti – nikoli jako exkluzivní disciplíny pro elity, ale jako obory s potenciálem přispívat k větší společenské a environmentální spravedlnosti.
Ptám se i proto, že architektura pro mě (nejen v rámci uměleckého světa) po dlouhou dobu představovala bezmála dokonalou případovou studii patriarchálních mechanismů. Géniové doby, heroické výkony, velké, skvělé vily pro významné velkopodnikatele… Proměňuje se z vašeho pohledu patriarchální povaha oboru alespoň trochu k lepšímu…?
Karolína: Myslím, že určitě. Ale zároveň se samozřejmě stále objevují různé přístupy a názorové proudy... Myslím, že mladší generace, do které počítám i nás, je třeba lépe jazykově vybavená, cestuje, studuje v zahraničí a sleduje více zahraniční diskurs či mezioborové diskuse. To se pak propisuje i do toho, jak architekturu vnímáme, jaká témata uchopujeme, a jak je zasazujeme do českého kontextu.
Na závěr bych se ještě rád dotkl vašich dramaturgicko-kurátorských strategií. Zdá se, že mají spíše povahu intervencí a osidlování, zkoumání terénu v přenesené i doslovné rovině. Máte v plánu udržet si fluidní povahu, i pokud jde o nepřítomnost stálého fyzického zázemí?
Emma: Mám pocit, že je v tom spousta výhod. Na začátku z toho jasně vyplynul ten nomádský způsob působení a hlavním cílem bylo to, že můžeme pružněji reagovat na to, co se zrovna odehrává ve společnosti nebo ve veřejném prostoru. Zároveň nám to umožňuje vytvářet síť lidí z různých prostředí, se kterými se potkáváme právě na různých místech. Třeba v době, kdy probíhala poslední demolice v ostravské osadě Bedřiška, jsme zorganizovaly debatu, která se uskutečnila v rámci výstavy Umění aktivismu v GHMP, na níž byly zastoupeny také umělecké a komunitní intervence v osadě.
Karolína: Když vidím nabídky na nějaký prostor, říkám si, že by nám to třeba dalo určitou svobodu a větší flexibilitu… Nicméně u řady našich akcí jsme ani nemusely platit nájem... Díky střídání prostor navíc na ty akce často přijdou i lidé, které bychom samy neoslovily. Nevylučuji, že nějaký prostor jednou budeme mít. Naše nomádství je zčásti dáno praktickými důvody – fungujeme z jednoletých veřejných grantů, to znamená, že prvních čtyři, pět měsíců roku vlastně nemáme žádné peníze… Upisovat se v takovém případě k dlouhodobějšímu nájmu tak ani není reálné…
Emma: Zároveň vnímám jako hodně užitečné mít možnost do různých míst přinášet témata, která by se tam normálně nedostala. A je v tom přesně i zdánlivě banální věc, že dané prostory, kde organizujeme náš program, zprostředkují i účast svojí cílové skupiny, svého publika, díky čemuž se tolik neuzavíráme do bubliny.
