Vladimír Kopecký patří k výrazným osobnostem českého poválečného umění, jehož práce dlouhodobě osciluje mezi sklem, malbou a realizacemi ve veřejném prostoru. Absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze se prosadil nejen jako autor monumentálních realizací, ale i jako pedagog, který ovlivnil několik generací umělců. Jeho tvorba se vyznačuje důrazem na proces, otevřeností k náhodě a vědomým odstupem od estetických konvencí i trendů.
JN: Děkuji, že jste si na mě udělal čas. Ráda bych se vás zeptala na výstavu v Galerii Kuzebauch. Představujete na ní jak malbu, tak skleněné objekty. To jsou poměrně rozdílné oblasti. Co je pro vás spojuje?
VK: Obojí je založené na tom, že se díváte. Když čtete knihu, obraz nepotřebujete. Obraz i sklo musíte vidět a přijmout – nejde to obejít.
Na výstavě jsou tři malby a šestnáct skleněných objektů. Není to náročné?
Když lidé pomohou, tak já jen pokuřuji… ne, já nekouřím. Ale ano, je toho docela dost. Hodně mi ostatní pomohli s realizací.
Jaká byla spolupráce s Galerií Kuzebauch a jak probíhal výběr děl?
Velmi dobrá. Tomáš Hendrych a Lucie Havlová iniciovali vznik skleněných objektů. Už jsme spolupracovali dříve, takže se dobře známe. Jsou velmi aktivní a spolupráce s nimi funguje. Malby jsou vybrané z novějších prací a skleněné objekty vznikly přímo pro tuto výstavu.
Výstava se jmenuje Bouře barev. Vnímáte svou tvorbu jako „bouři“?
Název vybral Tomáš Hendrych. Já vnímám malbu a sklo odděleně – obrazy jsou obrazy a sklo je sklo a přistupuji k nim rozdílně. Bouři v barvách nevidím, ale možná tam je.
Takže nevnímáte mezi médii dialog?
Ne, to jsem nikdy neřešil.
Překvapuje vás sklo i po letech práce? Hraje ve vaší tvorbě roli náhoda?
Ano, náhoda v ní hraje velkou roli. Ale co bych k tomu řekl... náhoda jednou zasáhla, když se mi v roce 1952 při broušení na Slovensku roztrhl kotouč a zcela mi zdemoloval obličej. Dnes už to není moc vidět, ale bylo to hodně zlé. Doktor v Děčíně říkal asi po půl roce: „Tenhle pán, to byla zrůda.“ Člověka to poznamená a mnohé jsem si při tom užil..
Ale byl jste rád, že jste se odlišil od svého bratra, který byl dvojče.
To ano, jsem jednovaječné dvojče, byli jsme úplně stejní a pekelně jsem tím trpěl, ale bráchovi to vůbec nevadilo. Později jsem se ho ptal, jestli mu to nevadilo, a jemu to bylo úplně jedno. Tím úrazem se mi odlišení nechtěně splnilo. Když jsem se po úrazu poprvé viděl, zhrozil jsem se. Teď mám ale o čem vyprávět.
Promítla se tato zkušenost nějak do vaší tvorby? Pracoval jste pak jinak?
Spíš jsem si tehdy říkal, že si mě holky už nevšimnou. Ale zásadní vliv to asi nemělo.
Co vás nutí tvořit? Máte nějaký impuls?
Když si nadávám, že nic nedělám a že bych konečně měl začít. A pak se to najednou zlomí a něco udělám.
Máte nějaký rituál, když pracujete?
Ne, to nepěstuji.
Působil jste dlouho jako pedagog na UMPRUM, kde jste ovlivnil spoustu mladých umělců a umělkyň. Ovlivnili naopak studenti a studentky vás?
Ano, asi také. Když vedle někoho dlouho jste, tak vás to poznamená, aniž si to uvědomíte. Jedna negativní věc byla, že jsem měl málo času pro sebe a vlastní práci. Ale naopak mladí lidé přinášejí energii, jiný pohled a legraci. Je to inspirativní.
Sledujete současné trendy nebo technologický vývoj ve skle?
Podívám se, ale zásadně to mou práci ani stanoviska nemění. Každý by měl jít svou cestou.
Měl jste potřebu se vymezovat vůči české sklářské tradici?
Říkalo se o mně, že dělám „ošklivé sklo“. Měl jsem pocit, že když je v tvorbě moc elegance, je to na škodu. V tomto smyslu jsem si myslel, že dělám ošklivé sklo, ale nebylo to moje hlavní motto. Možná v tom byl určitý způsob vymezení – proti přílišné dekorativnosti.
Má podle vás české sklo stále silnou pozici ve světě?
Dříve bylo výraznější. České sklo mělo daleko silnější postavení. Když jsme jeli vystavovat do Francie, tak jsme to tzv. převálcovali. Ale dnes to takto neplatí a ve světě to dělají výborně. Za socialismu bylo zákonem dané, že určité procento nákladů u veřejných staveb šlo na umění, a tak se tady realizovaly velké a kvalitní objekty ve veřejném prostoru. Ke konci roku přišli investoři a oslovili nás k realizaci děl, a to na Západě v takové míře nebylo.
Když jste zmínil procenta do veřejných zakázek, byla práce se sklem na veřejných zakázkách svobodnější než jiné obory?
Ano. Abstraktní tvorba se u skla brala jako dekorativní, a to se smělo. Bylo to volnější, ale i tady jsem měl problémy. Například jsem vyhrál soutěž na stanici metra na Vinohradech na Náměstí Míru, ale zrušili mi to, protože jsem to nechtěl navrhnout tak, jak chtěli.
A teď se řeší stanice metra D, že?
Já jsem vyhrál soutěž na výtvarný návrh pro stanici Nádraží Krč, která je částečně pod zemí a částečně venku. Vytvořil jsem několik variant, komise zvolila kombinaci malby a skla.
Je pro vás zajímavější pracovat na monumentálních zakázkách, nebo preferujete menší objekty?
Velké věci se mi líbí. Dělal jsem je hrozně rád. Když se naskytne příležitost, tak kdykoliv. Jak jsem malý, tak obdivuji vše velké.
Plánujete další projekty?
Moc neplánuji, spíš reaguji na to, co přichází. Letos bude výstava na Kampě k výročí 95. narozenin, pak ve Zlíně a také budu realizovat nové skleněné objekty pro Benátky. Tam už jsem výstavu měl a dál s nimi spolupracuji. Do Benátek se vracím rád.
Jste stále přítomen při realizaci skleněných objektů v huti?
Připravím pro huť návrhy, které pak kontroluji. Teď na výstavu udělal Martin Janecký skleněné tvary, které jsem u jeho bráchy Honzy Janeckého pomaloval a pak vypálil.
Co vás dnes ještě motivuje chodit do ateliéru?
Pořád si myslím, že vymyslím něco, co tu ještě nebylo. Ješitnost je velká vzpruha. To hledání je důležité.
---
V pondělí 13. dubna 2026 proběhne komentovaná prohlídka výstavy Bouře barev Vladimíra Kopeckého v Galerie Kuzebauch. Prohlídku povede její kurátor Tomáš Hendrych. Více informací na www.galeriekuzebauch.com
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
