Jíl se ve vaší tvorbě začal objevovat někdy kolem roku 2017. Předpokládám, že se tak nestalo ze dne na den, ale že šlo spíše o důsledek určitého dlouhodobějšího směřování. Jak k zařazení jílu do vaší tvorby došlo? Uvědomila jste si jeho potenciál například při práci na zahrádce?
První jílové obrazy řadím do roku 2017, nicméně jsem nedávno narazila na první pokusy z roku 2016. Jíl jsem objevila náhodně v období, kdy jsem řešila, jakým médiem se vlastně chci vyjadřovat. Olej jsem opustila s narozením dcery a akryl mi připadal prázdný, plochý a efektní. Během kontroly záhonků se zeleninou jsem držela v ruce jíl z čerstvě načechraných krtinců – a tehdy mi to bylo jasné. Namočila jsem ho a jako pojivo použila kachní vejce, která jsem později nahradila akrylátovou disperzí. Konečně jsem se začala cítit ve svém poli a vyjadřovat se půdou, tělem Země, ke které mám od dětství hluboký a úctyplný vztah.
Osobně mě už od mala fascinovala tvárnost jílu. Jak vlastně probíhá tvorba obrazu po technické stránce? Hnětete materiál přímo rukama? Používáte při práci i nějaké nástroje?
Jako malé dítě jsem si z jílu modelovala různé předměty, figurky, talismany i bůžky. Pokoušela jsem se je vypalovat v ohništi i doma v troubě a následně je pomalovat tuší. 😊 Jílu se ráda dotýkám i v současnosti. Pracuji rukama – hnětu ho, nanáším na plátno, vrstvím, přidávám rostliny a obaluji je jílem. Občas sáhnu i po nástroji, třeba prknu, větvi nebo stéblu, podle potřebné razance. Postup je většinou podobný. Na napnutou jutu na rámu nanáším hmotu jílu spolu s rostlinným materiálem a řeším kompozici podobně, jako kdybych kreslila… Sleduji světla a stíny, které mi reliéfní struktura nabízí. Rytmus, melodii, pohyb. Pigment používám k probarvení jílové hmoty nebo ho nanáším v závěru práce. Obvykle má symbolický význam nebo nese emoční náboj. Momentálně se chci oprostit od pravoúhlého formátu a experimentuji se splétáním osnovy z proutí. Dovoluje mi to vyjadřovat se volněji – mohu k obrazu přistupovat i jako k objektu. Zároveň mi tato matrice symbolicky koresponduje s tématem a záměrem, který chci do tvorby vkládat.
Jíl, respektive jeho vlastnosti, se rovněž proměňují v závislosti na přítomnosti vody. Pracujete nějak cíleně i s tímto jeho rysem?
Ano, důležitá je vždy „ideální“ hustota. Jíl musí držet tvar, nesmí příliš téct ani být tuhý. Základní vrstvu povětšinou potřebuji tenkou, aby se zatáhlo plátno, a tudíž používám řidší hmotu jílu. Pro budování vyššího reliéfu pracuji s tužším médiem. Občas, pro posílení optických účinků obrazu, používám suchý drcený jíl různé hrubosti, který přidávám buď přímo do připraveného média, nebo ho sypu na povrch a dodatečně fixuji. Vzniklá zrnitost mi pomáhá dotvářet strukturu, iluzi hloubky a jakousi chvějivost obrazu
Má proces vaší tvorby nějakou ustálenou povahu? Máte zdroje, z nichž se cíleně snažíte čerpat inspiraci, nebo jsou její prameny spíše nahodilé?
Jakákoli ustálenost mě znervózňuje – bojím se stagnace, potřebuji pocit životního toku. Uvnitř mě stále něco pne. Jedinou ustáleností je pro mě jakýsi vnitřní kompas, směr, kterým se ubírám, i když ho nedokážu přesně pojmenovat. Inspiraci nacházím v lásce ke krajině, Zemi a rostlinám, v bloumání v oblacích i v myšlenkách o životě a jeho potenciálu v bytí… Je to pro mě určitý druh meditace – otevírá mi vhledy pod povrch, k jakési podstatě, vzájemné propojenosti a zářivosti. Moje tvorba může působit nahodile, v každé práci je ale přítomné zastavení, přání a touha po naplnění určitého záměru.
Při sledování vašich obrazů mám pocit, že mají obdivuhodnou schopnost směřovat diváka k větší vnímavosti, v určitém ohledu jitřit a prohlubovat jeho citlivost… Zároveň však z mého pohledu představují intimní zpověď o jednom z nejzásadnějších rozměrů lidského bytí – vztahu k přírodě… Obojí mi připadá ve světle (nejen) současného dění mimořádně důležité. Jak pro vás vlastně funguje tvoření ve vztahu k tomu, co se děje ve světě?
Každopádně podstatou ani cílem mé tvorby není umění jako takové. Je pro mě spíše jazykem, kterým se dokážu vyjadřovat a jímž mohu nenásilně působit na vrstvy a pole „skutečnosti“ kolem sebe. Skrze obrazy se snažím otevírat, posilovat a zprostředkovávat určité prožitky a souvislosti. Zároveň chci tvorbou přírodě vyjádřit velký dík za možnost realizovat se skrze ni. Je to nejen intimní zpověď, ale i něco skrytého, těžko pojmenovatelného – jakési tajné ingredience.
Pro celistvý zážitek z vaší tvorby vnímám jako stěžejní i fyzickou přítomnost diváka – strávení určitého množství času před obrazem, s obrazem… Jak to z vaší perspektivy coby autorky funguje? Jak dlouho obrazy vznikají a je čas strávený s nimi zásadní i pro vás?
Jsem vděčná, když se divákovi podaří obraz – respektive sebe sama – otevřít a „vstoupit“ do něj. Je potřeba před ním chvíli setrvat, než se mu začne před očima rozehrávat. Přeji si v něm vyvolat různé povznášející stavy, například pocit naděje, lehkosti, světla či nekonečna. Obrazy vznikají velmi spontánně. Je to jako divoký tanec, let. Celý reliéfní obraz roste naráz, v jednom nádechu a výdechu… Na začátku je velká koncentrace energie na záměr, myšlenku – vše je potřeba zachytit, než začne hmota jílu zasychat. Hrubá kompozice vzniká zhruba během dvou až pěti dnů intenzivní práce, podle velikosti formátu. Pak se vracím více „na zem“ – kontroluji úvodní vstup do obrazu, nechávám první vrstvy zasychat a opravuji technologické nedostatky, které vznikají při tuhnutí média. Postupně domodelovávám potřebné prvky, což může trvat i několik týdnů. Následně přicházejí na řadu vrstvy pigmentů. Obraz považuji za hotový ve chvíli, kdy vyzařuje energii, s níž jsem spokojená. Na některých pracuji i rok, jiné ale vzniknou velmi rychle, v řádu několika dnů.
Coby jednu z průvodních kvalit vaší tvorby vnímám energii plynoucí z protikladnosti, možná až jakéhosi nenásilného napětí – stálost versus proměnlivost, trvalost versus pomíjivost, plošnost oproti trojrozměrnosti, možná i abstrakce kontra figurálnost… Zmiňuji to i proto, že podobný princip vnímám také na úrovni používaných materiálů – kromě jílu a nezbytných syntetických složek do obrazů začleňujete i květiny nebo bylinné vůně. Jak jste k zařazení těchto organických složek dospěla?
Ano, v roli pozorovatele mě ono napětí mezi protiklady nesmírně baví. Duální princip této planety – život a smrt, absolutní vše a absolutní nic, láska a bolest… Zrcadlí se mi ve všem. Viditelné se snažím zachytit zdánlivou abstrakcí, například jako rytmus, rezonanci či napětí mezi hmotou a nekonečným nicím. Celé to vnímám jako hru energií, které jsou součástí složitých systémů – jak organických tkání, tak anorganických struktur. Jejich stavbu chápu jako opakující se princip, určitou matrici „skutečnosti naší viditelné reality“. Rostlinný materiál mi v zachycení těchto principů bezesporu pomáhá. Prostřednictvím suchých rostlin v kombinaci s jílem řeším stavbu, strukturu a reliéf obrazu, odlehčuji hmotu vrstev a zrychluji kresebný proces. Už ani nevím, jak jsem k tomu dospěla – od dětství mám ale k rostlinám velmi úzký vztah, cítím se s nimi propojená, žiji s nimi. Jejich energie léčí, pozvedá a prozařuje, jejich vůně se dočasně šíří i z obrazů. Nehmotné a pomíjivé tak prostupuje hmotu.
Delší dobu žijete a tvoříte na venkově. Předpokládám, že je pro vaši tvorbu blízkost přírody i jistá vzdálenost od velkoměsta živnou půdou… Spatřila jste však ve vztahu ke své tvorbě za dobu pobytu mimo městské prostředí i nějaké nevýhody? Nebo vám taková poloha zatím plně vyhovuje?
Nepřetržitý kontakt s přírodou je pro mou tvorbu, život i pocit svobody zásadní. Hned ráno vyběhnout naboso s kávou v ruce do zahrady, propojit se s oblohou, rostlinami a krajinou… Ve vztahu k tvorbě si nedokážu představit ideálnější podmínky. Téměř veškerý potřebný materiál mám na dosah.
Jsou lidé ve vaší obci nějak obeznámeni s vaší tvorbou a jak na ni případně reagují?
Jsem tajnůstkářka, téměř nikdo o mé tvorbě neví!
A na závěr trochu obligátní otázka – u jaké nejbližší příležitosti bude možné vaše práce opět spatřit?
To je prozatím tajné… 🙂
Petra Malinová Marečková (*1975) studovala v ateliéru malby prof. Jiřího Sopka na Akademii výtvarných umění v Praze (1993–1999). V současnosti se zaměřuje na kresbu a strukturální malbu, experimentuje s přírodními materiály (jíl, popel, rostlinný materiál), které kombinuje s pigmenty. Důležitý je pro ni vztah ke krajině.
.jpg)
