„Letní škola často slouží jako platforma pro experimentování s alternativními tématy nebo formou výuky.” Uvádí architekt Tadeáš Říha, jeden z vedoucích programu letošního pražského ročníku. Společně s Pavlem Boušem a Miroslavem Pazderou na přelomu července a srpna přivedli do Prahy etablovaný koncept letních škol, který zaštiťuje prestižní londýnská škola Architectural Association.
V duchu aktuálních interdisciplinárních přístupů zde pro zúčastněné otevřeli téma geologického a paleontologického výzkumu. V programu se studenty sledovali cestu Joachima Barranda, se kterým se většina z nás setkává již na základní škole. „Barrande byl vzděláním inženýr a před svou druhou, paleontologickou kariérou stavěl mosty a železnice. Byl díky tomu skvělý kreslíř, ale zároveň se to odráží ve způsobu, jakým přistupuje ke krajině, jak ji čte, a snaží se chápat její ‘stavbu’ skrze geologické vrstvy a dříve živé věci v nich,“ rozvádí dále Tadeáš Říha jeden z hlavních leitmotivů programu. Právě Barrandovy dochované kresby řezů fosilií ale i řezů skalních masivů posloužily jako výchozí bod pro další výzkum a navazující kreativní práci.
„Architektura, se svým humanitním rozměrem, má přírodním vědám rozhodně co nabídnout. Obecně se dá říct, že může přírodní vědy využívat nejen jako instrument, ale i spekulativně – jako určitý způsob, jak přehodnotit vztahy mezi lidmi, nelidskými bytostmi a prostředími,“ navazuje Pavel Bouše. „Můžeme se ptát, jak by architektura mohla sdělovat geologický čas, registrovat klimatické změny, nebo utvářet a zprostředkovávat vztah k přírodním systémům, cyklům a praktikám s nimi spojenými. Takové zapojení kultivuje kritickou představivost a nutí studenty myslet za hranicemi disciplíny.“ Miroslav Pazdera doplňuje: ,,Během workshopu jsem si vzpomněl na Roberta Smithsona a jeho text A Tour of the Monuments of Passaic, New Jersey, v němž propojuje architekturu s geologií. Passaic popisuje jako entropickou krajinu, kde infrastruktura působí jako umělá geologická formace a město se stává moderní fosilií pomalu podléhající rozkladu. Podobná geologická a paleontologická perspektiva nám umožnila dívat se na okolní svět nově a velmi osvobozujícím způsobem.”
Právě klimatická změna je kontext, v němž se architektura ve vztahu k přírodním vědám skloňuje v současnosti zřejmě nejvíce. „Je celkem známý fakt, že stavebnictví přispívá až 37 až 40 % k celkovým globálním emisím uhlíku nebo jejich ekvivalentu,” upřesňuje problematiku Tadeáš Říha. „O tom, že konání člověka má už desetiletí planetární a dokonce geologické dopady, mluví už dlouho užívaný koncept antropocénu… Ve chvíli, kdy nejvíce potřebujeme vidět člověka jako součást tenké vrstvy ekosféry planety, nás od ní ale koncept Antropocénu znovu odděluje, jako nějakou vnější sílu, a navíc vyvolává mylný dojem, že za negativní dopady může abstraktní ‘člověk’ na rozdíl od celkem úzké skupiny lidí a úzce vymezeného ekonomického systému.“ Architekt dále rozvádí zdroje, které stály inspirací celé koncepci programu. „Vycházeli jsme z autorů, kteří k antropocénu hledají alternativy, jako Ted Toadvine a především Rania Ghosh, která se ve své nedávné knížce Geostories také odvolává na naturalisty 19. století jako na zdroj jiného, ne úzce disciplinárního vědění a jeho komunikace a na možná propojení s architekturou.“
K programu letní školy byli přizváni i odborníci daných přírodovědných oblastí. Těmi byli Jan Sklenář, odborník na Joachima Barranda působící v Národním muzeu a Jakub Vodička, paleontolog z Berounského muzea. Přes prvotní nedůvěru vyústila tato spolupráce ve velkorysou podporu, vysvětluje Tadeáš Říha. „Oba byli v mnoha ohledech skutečně velmi velkorysí. Myslím, že pro ně bylo zajímavé také to, že museli předat obsah trochu jiným lidem, zvyklým komunikovat trochu jiným způsobem, klást jiné otázky, s citlivostí na trochu jiné souvislosti,“ dále hodnotí spolupráci Pavel Bouše. „Naší ambicí bylo se jejich vědomostmi a prací nejen vizuálně inspirovat, ale skutečně se do nich pokusit nahlédnout, což bylo v rámci limitů našeho krátkého programu možné jen díky jejich osobnímu zapojení.“ uzavírá Tadeáš Říha.
Odborníci pak společně se zúčastněnými navštívili několik stěžejních lokací, a to jak přímo v terénu, tak v příslušných institucích. Jedním z takových míst byla „stavba“ Prokopského údolí v rozsahu od Velké Ohrady až po Hlubočepy s místními skalními útesy a útvary, ale také samotná sbírka Joachima Barranda v depozitáři Národního muzea, jež umožnila detailní průzkum dochovaných artefaktů, ale také Barrandových litografií a způsobu katalogizace sbírky obecně. Sérii lokací doplnila Barrandovská filmová studia, která v programu zastupovala kulturní vrstvu Barrandienu a přinesla do pole zájmu další rovinu, tedy kulisy, klamu a filmové zkratky, které se staly metodickou oporou pro výstupy letní školy – design fikce.
Hlavní základna programu sídlila v bytě ve Vítězné ulici na Újezdě, dvě patra pod bytem, kde Joachim Barrande během svého pobytu v Praze skutečně žil. V prostoru aktuálně funguje komunitní prostor Vítězná 15. „Byt byl zároveň také prostorem, kde byl pak program zakončen, a to vernisáží studentských prací, kterým dal vzniknout. Možnost v tomto bytě pracovat náš projekt neoddělitelně formovala,“ zdůrazňuje propojení hlavní lokace se samotným programem Miroslav Pazdera. „V Barrandově původním bytě prý jeho sbírka zkamenělin „zaplňovala prostor téměř až ke stropu“ – a my jsme během deseti dnů našeho programu sestavili vlastní archiv věcí: modelů, kamenů, skenů, kreseb a příběhů znovu představujících vrstvy Barrandovského údolí.“ navazuje Tadeáš Říha.
Každý studentský projekt měl dvě části: návrhovou fikci, jejíž součástí byl model nebo výkres. Samotné výsledné projekty celého programu se pohybovaly na široké škále možných fikcí, vycházejících ze zkoumané oblasti – od geologického zážitku zprostředkovaného linkou S7, přes nový regulační nástroj přírodní ochrany, který stírá hranice mezi staršími a antropogenními vrstvami, až po roli jabloní, které z bývalého sadu nenápadně kolonizují jednotlivé lomy v okolí. Mezi deseti projekty se dále objevilo téma přetvoření zdánlivě objektivní přírodovědecké taxonomie na spekulativní nástroj, spekulace nad minulostí a budoucností vojenské základny v Prokopském údolí, navržení satirického setu pro nákladný velkofilm o geologii údolí přímo pod studii, nebo hledání paralely mezi vrstvy lomu a archivu.
Vedoucí letního programu čerpali ze svých pedagogických zkušeností z tuzemských i zahraničních škol – Tadeáš Říha z londýnské Royal College of Art, Pavel Bouše z nizozemského centra Berlage a Miroslav Pazdera z domácí Fakulty Architektury ČVUT. Na dopadu programu oceňují zpřístupnění experimentálnějšího přístupu tuzemským studentům – třeba i skrze stipendia. Již na příští rok připravují pokračování programu s novým titulem Barrandien: Interuptions, který zúčastněným nabídne interdisciplinární průzkum širší oblasti Barrandienu. Bližší informace o programu a možnostech přihlášení lze nalézt na oficiálních stránkách Architectural Association.
„Osobně pro mě bylo velmi zajímavé sledovat dynamický proces, při němž jsme spolu se studenty v reálném čase čerpali nové poznatky a okamžitě je převáděli do kolektivních i individuálních projektů. Naslouchání, čtení a diskuze probíhaly téměř současně s tvorbou kreseb, plánů a textů.“
Miroslav Pazdera
„Všichni studenti měli během celého programu úžasné nasazení, které jsem osobně během letních měsíců úplně nečekal. Bylo úžasné vidět, co všechno byli během pár dní schopni vstřebat a vyprodukovat. Chtěl bych doufat, že jsme byli schopni studentům nastínit o něco širší uplatnění disciplinárních nástrojů a dovedností.“
Pavel Bouše
„Jeden každý projekt se svým specifickým způsobem skvěle vypořádal s naším složitým zadáním. Z práce studentů máme velikou radost a doufáme, že ji budeme mít příležitost představit ještě při dalších příležitostech než jen na naší krátké výstavě v Barrandově domě.“
Tadeáš Říha
