Pojem hlína označuje soudržnou zeminu skládající se z částic různé velikosti, vždy však menších než 2 milimetry. Hlína je tvořena třemi stěžejními složkami – jílem, pískem a prachem. Její složení přirozeně dotváří voda a drobné odumřelé organismy. Díky široké dostupnosti a přívětivým vlastnostem platí hlína za jeden z nejarchetypálnějších stavebních materiálů. Lidský druh ji pro svá obydlí i veřejné stavby prokazatelně používá již dlouhé tisíce let. A jen posledních pár set jich přitom stačilo k tomu, aby se od ní (což platí zejména pro tu jeho část, jíž nazýváme „západní společností“) vlivem moderních technologií téměř zcela odvrátil. Přibližně od konce předminulého století tak hlína nabyla cejchu “netrvanlivého materiálu pro chudé”. Přestože podobné smýšlení přetrvává zčásti dodnes, i pod tíhou planetární krize a potřeby začít jednat udržitelně se kromě jiných surovin do kurzu navrátila právě hlína – jednoduchý, přírodní a ve skutečnosti překvapivě odolný materiál vykazující navíc pozoruhodné estetické kvality.
A přímo do svého názvu vetkalo hlínu také sdružení Kolemhlíny – mezioborová kreativní platforma zaměřená na využití hliněných materiálů v architektuře s důrazem na udržitelnost a regenerativní design. Za uskupením stojí trojice mladých tváří, čerstvě rekrutovaných z tuzemských architektonických oborů – Matěj Janský, Svetlana Devyatkina a Lukáš Bejček. Sdílený zájem o odvěkou matérii je k založení spolku přivedl předloňský rok. Od té doby Kolemhlíny rozvíjí své aktivity ve třech hlavních navzájem se prolínajících liniích - těmi jsou výzkum, realizace a vzdělávání.
V rámci prvně jmenované oblasti se sdružení věnuje zejména vývoji experimentálních směsí na bázi hlíny s důrazem na užívání lokálních zdrojů. V širším kontextu prozkoumává spolek rovněž materiální, společenské a environmentální rozměry hliněného stavitelství. Za zmínku v tomto ohledu stojí kromě jiného i ohledávání užitného potenciálu odpadní zeminy. Důkladně jej mladé sdružení zkoumá v případě jednoho z nejrozsáhlejších tuzemských projektů posledních dekád - ražby linky D pražského metra. Podklady pro teoretickou reflexi přitom tvoří laboratorní testy samotné rubaniny s cílem zjistit její fyzikální vlastnosti pro možné uplatnění v podobě stavebního materiálu.
Kolem hlíny se přirozeně točí rovněž realizace, za nimiž stejnojmenný spolek stojí. Za všechny dosavadní přibližme tu (prozatím) patrně nejznámější – hliněné terrazzo v kapli Panny Marie Bolestné. Ta od předloňského roku stojí v jihomoravské obci Nesvačilka nacházející se přibližně 18 km jihovýchodně od Brna. Moderně vyhlížející stavba zde vyrostla za využití převážně tradičních řemesel. Broušená hliněná podlaha v kapli zaujímá plochu přes sto metrů čtverečních a její součástí je rovněž celkové podlahové vytápění. Pozoruhodnou dynamiku progresivního tvarosloví a osvědčených materiálů, ale i efekt opětovného sepětí s půdou ještě prohlubuje původ použité hlíny. Ta totiž pochází z jen pár set metrů vzdáleného nově vykopaného vinného sklípku. Na vybudování kaple se rovněž podílelo množství dobrovolníků z řad místních, jakož i zájemců o používanou techniku, kteří přiložit ruku k dílu dorazili doslova z různých koutů země. Součástí realizace se stalo i zhotovení jednolitého oltáře, jehož stavebním materiálem se — rovněž v tomto případě — stala hlína z blízkého sklípku.
Komplexní působení kolektivu Kolemhlíny doplňují jeho četné vzdělávací aktivity. Prostřednictvím workshopů, přednášek a konferencí spolek systematicky popularizuje hliněné materiály a šíří poznatky o jejich vlastnostech a možném využití.
Jak bylo naznačeno v samotném úvodu, západní svět opsal v rámci svých stavitelských snah poměrně pozoruhodný oblouk. Přestože po dlouhé tisíce let platila hlína za jeden z nejvhodnějších stavebních materiálů, v průběhu 18. a 19. století byla především kvůli akcelerující ideologii pokroku a masivnímu zprůmyslnění většiny výrobních odvětví hlína pozvolna vytlačena až na samotný okraj zájmu. S rostoucí potřebou stavět rychle, účinně a v co největším možném objemu a s postupně se ustanovujícím narativem o cihle, železu, oceli a později i betonu jako symbolech a nástrojích civilizačního pokroku se paralelně prohlubovala pověst hlíny coby matérie obtěžkané minulostí, venkovem či dokonce přímo zaostalostí. V tomto ohledu je přirozeně neopomenutelná i role tehdy již na plné obrátky fungující koloniální mašinérie. Aby přitom byla ironická pointa celého příběhu dovršena, tváří v tvář bezpříkladné hrozbě environmentálního kolapsu jeden z jejich vlastních původců — západní mocnost hnaná doktrínou nezastavitelného pokroku — opouští ekologicky nešetrné materiály, aby se s okázalou pompou navrátila mimo jiné právě k hlíně, jen už opatřené zeleným „labelem“ udržitelnosti…
Z neupřímného vztahu k hlíně však určitě nelze vinit sdružení Kolemhlíny. I přes skutečnost, že oficiálně uskupení působí teprve druhým rokem, vykazuje jejich počínání na cestě za rehabilitací odvěké stavební suroviny obdivuhodnou komplexnost. Důsledně propracované a citlivě řešené realizace, jež má spolek na svědomí už nyní vdechly duši (přeneseně i doslova) hned několika tuzemským i zahraničním lokacím. A i díky výzkumné a vzdělávací činnosti kolektivu se tak postupně učíme kolem hlíny nejen chodit, ale každý den rovněž vnímat její obohacující všudypřítomnost...
.jpg)
