Cirkulární architektura uprostřed Vysočiny. Majitelé značky Braasi budují vlastní osadu z přírodních materiálů

Pozemek se k Elišce a Šimonovi dostal od Šimonovy rodiny, která jej vlastní už od patnáctého století. Vlastnictví se dědilo z otce na nejstaršího syna, a tak přecházelo z generace na generaci. V období minulého režimu část pozemků zabral stát a rodině byly navráceny až po revoluci. Lesy patřící Šimonovu otci měl původně spravovat právě Šimon. „Při covidu jsme nemohli odjet, takže by se dalo říct, že to byla z nouze ctnost,“ vzpomíná. Společně s Eliškou a jejich dětmi během roku žijí na Tenerife, odkud do Česka přilétají řešit především výrobu.

Paradoxně se z místa díky covidu stala jakási chalupa, na níž mohli pracovat a zároveň se volně pohybovat mimo civilizaci. Zpočátku spali ve stanu či v dodávce. Postupem času na místě postavili lesní koupelnu, dvě jurty a hangár na traktor. „Je to spíš relaxační projekt, na který se soustředíme hlavně v létě, když jsme v Česku,“ vysvětluje Šimon. Osada se nachází na pozemku o rozloze půl hektaru na okraji lesa, který je oplocený především kvůli srnkám. V plánu mají ještě dodělat venkovní kuchyni s ohništěm.

Kousek divočiny

Původní nápad, že by se místo dalo pronajímat veřejnosti, zatím není realizovatelný. „Je to trošku bojovka. Musíte chodit na suchý záchod a v koupelně rozdělat oheň,“ popisuje Eliška. Jinými slovy je v osadě spousta specifik, na která musí být člověk připraven, a proto tam aktuálně jezdí spíše jejich přátelé. Navíc jsou oba původně architekti a jejich očekávání jsou díky tomu možná vyšší než u laiků. Na Braasi Woods je pro ně ale výhodou, že se zde mohou kreativně vyřádit. I když se může zdát, že se kvůli batohům od architektury vzdálili, opak je pravdou. I jejich showroom společně s dílnou v pražských Holešovicích si opravovali sami. „Od toho se nedá jen tak utéct, protože ruce vás po nějaké době začnou vždycky svrbět,“ dodává Šimon.

„Po škole jsme měli rozjetých několik projektů, které jsme dotahovali souběžně se založením značky. Živily nás ale primárně batohy, a tak jsme postupem času od dalších projektů upustili,“ popisuje Šimon. Vybudování osady se stalo koníčkem. „Rozhodli jsme se ji vytvořit pomocí principu takzvané cirkulární ekonomiky, což v praxi znamená, že jsme pro její výstavbu použili jen materiál pocházející z lesa. Pouze některé materiály do koupelny jsme dovezli.“ Jednou z největších investic byla obří pila, díky níž mohli dřevo zpracovávat. Lesy jsou na Vysočině zničené kůrovcem, takže dřevo stejně nelze prodat.

‍

Cirkulární ekonomika přírody

Lesní koupelna je postavena na principu dvou trojúhelníků a dveřního rámu se dvěma vruty. Střechu tvoří dřevěné fošny a biotextilní fólie. Na fasádu použili laminát a na podlahu prkna. Jako první nechali na pozemku vykopat studnu, aby měli vlastní vodu, protože nejbližší vesnice je vzdálená dva kilometry. Vodu si v koupelně mohou ohřát díky kamnům nebo pomocí solárního bojleru. „Naposledy jsem se tam sprchoval v listopadu a docela to šlo,“ říká Šimon.

Vykopání studny souvisí i s původní myšlenkou, že by na pozemku chovali zvířata. Pozinkovaná napájecí vana v koupelně byla původně pítkem pro krávy. „Sprchový kout je vlastně takový velký džber, z něhož normálně pijí krávy. Všechno vycházelo jakoby z estetiky statku, nešlo nám o žádný velký design,“ popisuje Eliška.

Jurty s ručním malováním z mixu ovčí a velbloudí kůže dovezli z Mongolska. „Jurtu je možné obývat celoročně, protože si dovnitř můžete dát kamínka a vyvádět kouř ven, a navíc ji tvoří tři centimetry tlustá plsť,“ popisuje Eliška, podle níž je jurta ideální stavbou. Díky jejímu kulatému tvaru se v ní lidé cítí jinak než v běžných místnostech. „Střecha je v podstatě kopule s otvorem, kterým se můžete dívat na hvězdy. Když v jurtě spíte poprvé, jste skoro až dezorientovaní, protože kolem vás nejsou žádné hrany,“ dodává.

Do budoucna by si na pozemku chtěli vybudovat i vlastní hospodářství, ale jak sami říkají, jde o opravdu vzdálenou budoucnost. Momentálně vychovávají tři malé děti a řídí značku Braasi, což patří mezi jejich hlavní priority. „Nevylučujeme, že tu skončíme na důchod. Je tam opravdu krásný západ slunce,“ usmívá se Šimon.

Stejně jako Braasi i Braasi Woods stojí na udržitelnosti. Jedním ze základních principů je obnovení přirozené biodiverzity, která na místě byla ještě před kůrovcem. „Nechtěli jsme, aby na místě vznikl nějaký hegemon,“ upřesňuje Eliška. Les nevykáceli a díky přirozeným cyklům v něm začaly růst smrkové kotlíky. „Je to podobné jako s Braasi. Také bychom mohli začít vyrábět v Asii a vydělat mnohem víc peněz, jenže o to nám nejde,“ říká.

Podobně jako látky berou od lokálních producentů, i život na Vysočině se snaží podporovat přirozeně. „Je to o malých semínkách a malých hráčích na trhu, ne o nadnárodních korporacích a velkých plantážích,“ říká Eliška a dodává, že jakmile to s udržitelností myslíte vážně, nejde jen o slogan, ale o životní postoj i o to, jakým způsobem se denně chováte. „Pro nás je přirozenější Braasi Woods s větším úsilím posouvat dál a přírodu nedrancovat, ale naopak ji pomocí mikrozásahů podporovat.“

Z přírodních materiálů v osadě jsme se během rozhovoru dostali k materiálům, z nichž jsou ušité batohy. „Lidé je nosí třeba deset let, a když se jim něco rozbije, přinesou je do naší opravny a mohou je nosit dál, což je nejudržitelnější způsob, jaký jsme mohli vymyslet. Ekonomicky to pro nás ale ideální není,“ směje se Eliška. Kvalita materiálů podle ní v posledních letech prudce klesla. I když Evropská unie zpřísňuje ekologické normy, což některé výrobce může položit, stojí podle Elišky za to podporovat lokální produkci.

‍