V posledních letech se hodně mluví o nových materiálech, biotechnologiích nebo laboratorně vyvíjených textiliích. Vy jste se naopak obrátili ke konopí, tedy k materiálu, který lidstvo využívá po tisíce let. Proč?
Linda: V době, kdy se pozornost soustředí především na nové materiály a technologické inovace, nám přišlo důležité obrátit pohled také k primárním surovinám, které lidstvo po staletí obklopovaly a formovaly každodenní život. Na rozdíl od univerzit disponujících rozsáhlým laboratorním zázemím se na UMPRUM nevěnujeme vývoji nových vláken, ale spíše hledání nových významů a možností u materiálů, které už dobře známe. Konopí, stejně jako vlna, vnímáme nikoli jako relikt minulosti, ale jako živý materiál, který může současná generace designérů a umělců interpretovat novými způsoby.
Obecně v ateliéru nás dlouhodobě zajímají primární textilní suroviny. Před dvěma lety jsme pracovali s vlnou a konopí na to přirozeně navázalo. Nešlo nám o návrat do skanzenu ani o nostalgické oživování starých technologií. Zajímalo nás, jak se na tyto materiály budou dívat mladí tvůrci a tvůrkyně a jaké nové souvislosti v nich objeví. Velkou roli sehrála také moje osobní zkušenost s projektem 1 m² a spolupráce s materiálovou knihovnou MateriO. Díky tomu jsem si sama prošla procesem zpracování konopí a fascinovalo mě, jak komplexní a zároveň dostupný tento materiál je.
Součástí zadání tedy nebyla jen práce s hotovým materiálem, ale i cesta od pěstování konopí až po finální objekt. Bylo pro vás důležité, aby studenti a studentky poznali materiál přímo u jeho zdroje?
Linda: To pro nás bylo zásadní. Nechtěli jsme studentům dát hotovou přízi nebo látku. Chtěli jsme, aby pochopili, odkud materiál pochází. V době, kdy se stále více diskutuje o dostupnosti surovin a udržitelnosti výroby, může být právě tato znalost klíčová.
Spolupráci jsme navázali s rodinnou Farmou Lapka na Rakovnicku, která patří k několika málo subjektům v České republice schopným konopí nejen pěstovat, ale také zpracovávat. Díky obrovskému nasazení a řemeslné zručnosti se jejím majitelům podařilo na základě historických předloh vlastními silami zkonstruovat řadu strojů potřebných ke zpracování vláken. Přestože výsledný materiál zatím není vhodný pro klasický textilní průmysl, poskytla nám farma své konopné vlákno pro experimentální práci.
Studenti měli možnost navštívit pole, seznámit se s celým procesem pěstování a sami se zapojit do sklizně. Následně jsme v ateliéru uspořádali sérii praktických workshopů, během nichž jsme si osvojovali tradiční způsoby zpracování konopí. Na školním dvoře jsme nechali stonky několik týdnů rosit deštěm, v dílnách jsme si nechali vyrobit vlastní lamačku a studenti si z dřevěných destiček a hřebíků sestavili jednoduché česačky, pomocí nichž vlákna pročesávali. Celý proces se tak stal nejen materiálovým experimentem, ale také příležitostí znovu objevit téměř zapomenuté technologie.
Jak tuto zkušenost vnímali sami studenti?
Šimon Leffler: Myslím si, že důležitou součástí práce textilního designéra je pochopit, odkud materiál pochází a jak vzniká. Proto pro mě bylo cenné projít si celý proces – od semínka a růstu rostliny až po její zpracování. Díky tomu člověk získá mnohem hlubší vztah k materiálu, se kterým následně pracuje. Zásadní pro nás byla právě návštěva Farmy Lapka. Vidět na vlastní oči, jak se konopí zpracovává a jaké stroje se při tom používají, pro mě bylo mnohem přínosnější než pracovat jen s hotovým vláknem. Právě tato zkušenost je podle mě pro textilního designéra nesmírně důležitá.
Ferdinand Placák: U mě to ovlivnilo celý projekt. Kdybych dostal pouze finální vlákno, pravděpodobně bych navrhoval něco úplně jiného. Tím, že jsem viděl samotnou rostlinu a pracoval s ní od začátku, začal jsem přemýšlet o transformaci materiálu jako takové.
Mnoho lidí dnes vnímá konopí především skrze jeho ekologické benefity. Bylo to téma i pro vás?
Linda: Samozřejmě, ale nebylo to jediné téma. Konopí je fascinující svou všestranností. Zároveň jde o rostlinu, která byla v průběhu času do značné míry devalvována a politicky demonizována, přestože má řadu pozoruhodných vlastností – nevyžaduje velké množství vody ani pesticidy, dokáže čistit půdu od těžkých kovů a nabízí široké spektrum využití.
Martin: Myslím si, že konopí prostupuje lidskou historií mnohem výrazněji než řada jiných plodin. Neovlivnilo pouze textilní výrobu, ale také námořnictví, stavebnictví, medicínu nebo potravinářství. V různých kulturách bylo spojováno i s duchovní a rituální rovinou. Kromě vláken se využívají semena, oleje, léčebné přípravky a mnoho dalších částí rostliny. Navíc jde o jedno z nejpevnějších přírodních vláken vůbec.
Právě tato šíře využití a kulturních souvislostí je podle nás důvodem, proč je překvapivé, že je konopí dodnes zatíženo společenskými předsudky a legislativními omezeními. Vedle ekologického potenciálu v sobě totiž nese i významnou historickou a kulturní zkušenost.
Jaká je podle vás současná situace kolem konopí v textilním průmyslu?
Linda: Jedním z problémů je, že v Česku stále chybí odpovídající zpracovatelská infrastruktura. Rodina Lapkových sice dokáže konopí vypěstovat a získat z něj vlákno, převést ho ale do skutečně textilního kontextu je mnohem složitější. Podobné otázky přitom řeší i další evropské země. V Polsku, Rumunsku nebo Francii zájem o konopí i lokální vlnu roste a vznikají projekty, které hledají alternativy k materiálům dováženým z velkých vzdáleností nebo vyráběným chemickou cestou. Vývoj je ale vždy do určité míry ovlivněn legislativou.
V Česku už s konopím pracovat můžeme, chybí nám však navazující průmysl. Například v Polsku už dnes vzniká stoprocentní konopná příze, z níž se tkají látky a vyrábějí módní doplňky. U nás se podobné projekty zatím prosazují jen velmi obtížně. Je to škoda, protože už před lety se o to pokoušela například značka Bohempia, která měla velkou vizi, ale nakonec se jí nepodařilo rozšířit výrobu dál.“
Snažíte se vaší prací hledat možnosti, jak konopí znovu vrátit do širšího povědomí?
Linda: Právě to je jedním z cílů našeho projektu. Samozřejmě nezměníme celý průmysl, ale můžeme otevřít debatu o tom, odkud materiály pocházejí, jak vznikají a jaký mají dopad na člověka i životní prostředí.
Ve spolupráci s Filipem Kubákem z Tkalcovny Kubák ve Strmilově jsme se proto pokusili ověřit, zda lze i poměrně hrubé konopné vlákno s vyšším podílem pazdeří textilně zpracovat. Díky starším strojům se podařilo vytvořit směsnou přízi ze 70 % vlny a 30 % konopí. Experimentovali jsme i s poměrem 50 : 50, ten se ale ukázal jako příliš náročný a materiálově ztrátový, takže jsme se vrátili k variantě 70 : 30.
S touto přízí dnes studenti dále pracují. Zkoušíme různé vazby a hledáme, jaké by mohlo mít výsledné využití – například v podobě koberců, akustických panelů nebo dalších interiérových prvků. Pro oděvní účely je materiál zatím příliš hrubý, ale právě v oblasti interiéru vidíme velký potenciál. Už vznikl například koberec nebo terapeutická deka, která využívá výraznou strukturu materiálu a pracuje i s jeho haptickými účinky. Věříme totiž, že kontakt s primárními přírodními materiály může mít na člověka pozitivní a uklidňující vliv.
Když se ohlédnete za celým dvousemestrálním projektem, vidíte v práci s konopím a dalšími přírodními materiály téma, kterému se budete věnovat i v budoucnu? A co považujete za největší přínos celého zadání?
Linda: Právě dvousemestrální formát považuji za jeden z největších přínosů celého projektu. První semestr byl především o seznamování se s materiálem, o experimentování a hledání vhodných technologií. Ve druhém semestru se studenti mohli vrátit k tomu, co by jinak po několika měsících odložili, a rozvíjet své poznatky směrem k výsledným objektům nebo designovým realizacím.
Nemyslím si, že se budeme konopí věnovat nepřetržitě i v dalších semestrech. Ateliér potřebuje proměnu témat a textil nabízí nesmírně široké pole možností. Přesto ale věřím, že se ke konopí i dalším přírodním materiálům budeme průběžně vracet. Stále v nich zůstává mnoho neprozkoumaných možností a řada otázek, které stojí za další zkoumání.
Velkou hodnotu vidím i v tom, že si studenti vytvářejí vlastní materiálovou zkušenost, ze které mohou čerpat i v budoucnu. Ostatně už dnes se ukazuje, že vlna i konopí v ateliéru přirozeně přetrvávají a objevují se v dalších projektech, i když nejsou přímo součástí zadání.
Dlouhodobě je pro nás důležité také propojování textilního designu s architekturou a interiérem. Textil bývá při navrhování prostoru často vnímán až jako poslední vrstva, přesto má zásadní vliv na atmosféru i způsob, jakým prostor působí na člověka. Věříme, že právě přírodní materiály mohou v budoucnu sehrát významnější roli a stát se přirozenou součástí interiérového designu.
Pokud si díky tomuto projektu studenti do budoucna uchovají povědomí o možnostech přírodních materiálů a budou je ve své praxi využívat, pak měl celý experiment svůj smysl.
Přestože všichni studenti pracovali se stejným materiálem, výsledné přístupy se výrazně liší. Konopí se stalo prostředkem pro zkoumání léčivosti, spirituality, materiálových inovací, experimenty i možností budoucí větší využitelnosti. Pojďme si vybrané jednotlivé realizace představit podrobněji. Jaké přístupy se v rámci zadání objevily a kam až studenty a studentky práce s konopím zavedla?
Práci s konopím v oblasti produktového designu rozvíjela také Tereza Hlaváčková z Ateliéru designu nábytku a interiéru, která se do projektu zapojila během své stáže. Ve svém projektu se zaměřila na tuftovanou techniku a vytvořila křeslo, na němž zkoumala nejen vlastnosti konopného vlákna, ale i možnosti jeho využití v nábytkovém designu.
Ve svém projektu jste se rozhodla využít konopí v nábytkovém designu a vytvořila jste tuftované křeslo. Jak se vám s tímto materiálem pracovalo a čím vás během procesu překvapil?
Tereza: Konopí mě v nábytkovém designu zaujalo především svou pevností, odolností a nízkou ekologickou stopou. Vlákno si zachovává svou strukturu i při zatížení nebo vlhkosti, je prodyšné, termoregulační a časem přirozeně změkne, aniž by ztratilo svou pevnost. Při výrobě tuftovaného křesla se ukázalo, že je materiál hrubší a prašnější než běžně používané příze, po dokončení a vyčištění ale již nepráší a na dotek je překvapivě příjemný.
Samotný návrh vychází z pocitů klidu, radosti a sdílení s rodinou. Křeslo má být místem každodenních rituálů a zastavení, což se promítá i do jeho hřejivého a přirozeného charakteru. Pro mě však byl důležitější samotný proces než finální objekt. Práce s tuftingem představovala především experiment s materiálem, strukturou a formou a umožnila mi objevovat nové možnosti vyjádření. Zároveň se ukázalo, že by bylo možné celý proces převést i do průmyslové výroby prostřednictvím automatizovaných technologií, například robotic tuftingu.
Ferdinand Placák se ve svém projektu soustředil na proměnu materiálu a možnosti jeho přenosu do současného kontextu. Ve své práci se zabýval nejen vlastnostmi materiálu, ale i otázkou, jak lze konopí transformovat do nových forem a oblastí využití.
Ve svém projektu jste se zaměřil na transformaci konopného vlákna. Co vás k tomuto přístupu přivedlo a jaké možnosti i limity jste během práce objevil?
Ferdinand: V mém případě šlo především o experiment. Uvědomoval jsem si, že konopné vlákno má vedle svých předností i určité limity, například prašnost, která by mohla komplikovat jeho širší využití. Právě to mě vedlo k úvaze, jak materiál transformovat a přenést do současného kontextu.
Z konopného vlákna jsem extrahoval celulózu, ze které jsem nejprve vytvářel bioplasty a následně kompozitní desky. Ty si zachovávají některé vlastnosti konopí, například pevnost, schopnost pohlcovat zvuk nebo tepelněizolační funkci. Mohly by tak najít uplatnění v architektuře nebo interiérovém designu. Já jsem je ale představil formou reliéfu, protože mě zajímala především samotná proměna materiálu a jeho přechod do nové podoby.
Během práce jsem ale narazil i na další limity. Konopné vlákno je poměrně nepoddajné a jeho tvrdost a hrubost, které mohou být v některých případech výhodou, zároveň zpracování výrazně komplikují. Náročné je také čištění vláken od pazdeří a dalších nečistot. Příprava materiálu vyžaduje velkou trpělivost a ukazuje, že práce s konopím není technologicky úplně jednoduchá.
Podobně experimentální byl i projekt Davida Salamona a Elišky Gogolové, kteří se věnovali možnostem konopného betonu. Každý z nich však k materiálu přistupoval z odlišné perspektivy a pracoval s jiným složením směsi i odlišnými cíli.
Jak jste s konopným betonem pracovali, v čem se vaše postupy lišily a jaké vlastnosti tohoto materiálu považujete za nejzajímavější? Mohli byste také představit výsledné objekty, které vznikly?
Eliška: V projektu Habitus jsem zkoumala, zda může textilní střih formovat člověka podobně, jako sochař formuje hmotu. Konopný beton jsem si vybrala pro jeho jednoduché složení – spojení vody, konopného pazdeří a vápna pro mě představovalo téměř alchymickou proměnu běžných materiálů a způsob, jak uvažovat o našem vztahu k okolnímu světu.
Chtěla jsem, aby materiál působil živě a „dýchal“, proto jsem volila takový poměr směsi, aby v něm zůstala patrná struktura konopného pazdeří. S Davidem jsme pracovali vedle sebe a vzájemně své postupy konzultovali, každý jsme si ale vytvořili vlastní recepturu podle požadovaného výsledku.
Konopný beton se od běžného betonu výrazně liší. Můj materiál svou strukturou připomínal spíše rýžový chlebíček – byl lehký a dobře se s ním manipulovalo, zároveň se však jednotlivé částice snadno drolily. Pro praktické využití by proto bylo potřeba upravit složení směsi a povrch materiálu dále ošetřit.
David: Výroba konopného betonu byla překvapivě jednoduchá. Po prvních pokusech a studiu dostupných návodů jsem si vytvořil vlastní recepturu, kterou jsem přizpůsobil potřebám svého projektu. Směs tvořilo hydraulické vápno, konopné pazdeří a voda, přičemž všechny složky jsem míchal ručně.
Přestože je konopný beton ve srovnání s klasickým betonem poměrně křehký a není vhodný jako nosný stavební materiál, vidím v něm velký potenciál především pro architekturu. Může sloužit jako izolační nebo estetický prvek a díky své nízké, respektive emisně negativní uhlíkové stopě představuje velmi perspektivní materiál pro další využití i experimentální práci.
V projektech se ale neřešily pouze praktické vlastnosti konopí. Někteří studenti se zaměřili také na jeho kulturní, rituální a symbolické významy. Výrazně se této rovině věnovala například Anna Vohralíková, která do projektu vstoupila z Ateliéru ilustrace a grafiky a ve své práci propojila konopí s tématy magie, ochrany, archeologie i představ o posmrtném životě.
Ve svém projektu jste se nevěnovala ani tak materiálovým vlastnostem konopí, ale spíše jeho magickému a ochrannému významu. Čím vás tato rovina konopí zaujala a jak se promítla do projektu Předměty pro nejdelší chvíli?
Anna: Můj projekt Předměty pro nejdelší chvíli nejsou objekty určené k uctívání zemřelých, ale spíše moje vlastní pohřební výbava. Nezajímá mě ani tak symbolická rovina konopí jako jeho magická a ochranná funkce, která se objevuje v mnoha kulturách. Historické prameny i archeologické nálezy dokládají jeho využití v rituálech, léčitelství i různých ochranných praktikách. Fascinuje mě, že v některých tradicích se tyto významy dochovaly dodnes, například v japonském šintoismu.
Já sama v magii věřím a snažím se nechat magické myšlení prostupovat i svou tvorbou, přestože jsem člověk vychovaný ke kritickému uvažování. V rodině mojí babičky, která pocházela ze Zakarpatska, se lidová magie ještě praktikovala a její vyprávění mě výrazně ovlivnilo.
Při práci mě inspirovala také archeologie a starověké pohřební rituály. Zaujaly mě například nálezy z královského hřbitova v Uru nebo starověkých čínských hrobek. Blízká je mi představa smrti jako pokračování života, nikoliv jako jeho definitivního konce. Představa, že si člověk na onen svět bere předměty, které mu přinášely radost, je pro mě jedna z nejněžnějších a nejútěšnějších představ o smrti.
Anna Zavoralová se ve svém projektu lampy s háčkovaným stínidlem vydala jinou cestou. Pracovala s kontrastem hrubého materiálu a jemné textilní struktury a zaměřila se především na jeho atmosféru a schopnost zprostředkovat určitý prožitek.
Ve svém projektu jste pracovala s kontrastem hrubého konopného vlákna a jemné textilní struktury. Jak jste s materiálem přistupovala a co pro vás tato zdánlivá protikladnost znamenala?
Anna: V předchozím semestru jsem pracovala s rozvlákněnými konopnými stonky, které jsme získali z farmy. Materiál byl ale velmi prašný a pro případné produktové využití poměrně nepraktický. Proto jsem tentokrát zvolila čistší variantu – směs konopí a vlny, která je příjemnější na zpracování a zároveň představuje jednu z možností, jak prašnost omezit.
Samotný projekt však nebyl ani tak o fyzických vlastnostech vlákna, ale spíše o atmosféře a určité auře, která konopí obklopuje. Zajímalo mě, jak lze zprostředkovat pocit zklidnění a vnitřní harmonie. Navázala jsem na předchozí práci inspirovanou prožitkem a studiemi profesora Stanislava Grofa a postupně jsem se dostala k tématu dechu. Nešlo mi přímo o holotropní dýchání, ale o přirozený rytmus nádechu a výdechu a o to, jak může vědomá práce s dechem působit na člověka v době, kdy jsme jako společnost často chronicky přetížení a „předýchaní“.
Anna Šípová se ke konopí dostala až ve druhém semestru, a na rozdíl od některých spolužáků tak neměla předchozí zkušenost s jeho zpracováním. Ve svém projektu vytvořila tašku, která se vrací k samotné podstatě tohoto archetypálního předmětu i k základní, téměř nezpracované podobě konopného vlákna.
Ve svém projektu jste vytvořila tašku z konopí, ale zároveň jste se inspirovala historií tohoto předmětu a během práce jste se postupně vrátila k samotnému vláknu. Jak projekt vznikal a čím vás konopí během práce překvapilo?
Anna: Od začátku jsem věděla, že chci vytvořit tašku. Inspirovala mě esej o významu objevu tašky pro lidstvo a zajímala mě představa obyčejného předmětu, který člověka provází od pradávna. Chtěla jsem vytvořit objekt, který bude jakousi poctou samotné tašce a zároveň se vrátí k základům materiálu.
Protože jsem se nezúčastnila předchozího semestru, neměla jsem s konopím žádnou zkušenost. Brzy jsem zjistila, že materiál se chová jinak, než jsem očekávala, a musela jsem původní návrh přehodnotit. Vrátila jsem se k samotnému vláknu a začala s ním pracovat téměř sochařsky. Sama jsem ho lámala, česala a ponechala v jeho hrubší podobě.
Při práci jsem objevila, že konopné vlákno umožňuje vrstvení, splétání a vytváření velmi pevných a odolných struktur. Původně jsem uvažovala spíše o dekorativním využití, ale postupně jsem si uvědomila, že samotné vlákno je natolik zajímavé, že není potřeba ho skrývat nebo příliš upravovat.
Důležitý pro mě byl také návrat k historii tašek, které se odedávna vyráběly z materiálů dostupných v přírodě. Chtěla jsem ukázat konopí v jeho základní, téměř nezpracované podobě a připomenout, že i samotné vlákno může být plnohodnotným textilním materiálem.
Daniel Farkaš navázal na své předchozí experimenty s výšivkou a zajímalo ho, jak lze spojit měkkost textilu a pevnost konopného vlákna tak, aby vznikl samostatně stojící objekt se sochařským charakterem. Výsledkem se stala série vyšívaných váz, v nichž se textilní struktura propojuje s jemnou drátěnou konstrukcí a překračuje hranici mezi užitým předmětem a volným objektem.
Co vás vedlo k tomu využít výšivku a konopné vlákno pro tvorbu prostorových objektů a jakou roli v projektu sehrála výsledná forma vázy?
Daniel: V minulém semestru jsem se poprvé začal věnovat technice Lunevillské výšivky, prostřednictvím které jsem experimentoval s materiálem a hledal vlastní přístup k jeho zpracování. Vzniklo pět objektů, z nichž každý zkoumal jiný způsob práce a jiný typ textilního fragmentu. V tomto semestru jsem chtěl výzkum posunout dál a zaměřil jsem se na možnosti vytvoření samostatně stojícího, sochařsky pojatého objektu. Kombinací konopného materiálu s jemnou drátěnou konstrukcí jsem podpořil jeho pevnost a vytvořil objekty, které si zachovávají měkkost textilu, ale zároveň získávají vlastní prostorovou formu. Jako výsledný objekt jsem zvolil vázu, která díky své funkci i tvaru přirozeně funguje jako solitérní prvek v interiéru.
Natálie Malá absolvovala stáž v ateliéru Textilu UMPRUM, kde se ve svém projektu inspirovala historickým využitím konopí pro výrobu malířských pláten. Výsledkem se stala tapiserie, která prostřednictvím volného zavěšení v prostoru zpochybňuje tradiční dělení na rub a líc a otevírá otázky neviditelné práce, procesu vzniku a přisuzování hodnoty.
Jak vás historické využití konopí pro výrobu malířských pláten přivedlo k výsledné tapisérii a jakou zkušeností pro vás byla práce s konopnou přízí?
Natálie: Ke konopí jsem se dostala během své stáže v ateliéru textilu a práce s tímto materiálem pro mě byla novou zkušeností. Přestože jsem pracovala s již hotovou konopnou přízí, velmi brzy jsem zjistila, že se chová jinak než materiály, se kterými jsem byla zvyklá pracovat. Konopné vlákno je tužší a náročnější na zpracování, což ovlivnilo celý proces a vyžadovalo odlišný přístup. Při rešerši mě zaujalo historické využití konopí pro výrobu malířských pláten. Uvědomila jsem si, že plátno je pro vznik obrazu nezbytné, přesto mu většinou nevěnujeme pozornost a podobně neviditelná zůstává i práce tkadleny. Tato myšlenka se stala základem mé tapiserie. Dílo je volně zavěšené v prostoru, aby bylo možné vnímat rub i líc současně a zpochybnit jejich tradiční hierarchii. Zajímají mě stopy procesu, které bývají běžně skryté, i otázka, jak vzniká hodnota. I proto se v práci objevuje motiv hvězd odkazující k současnému pětihvězdičkovému systému hodnocení. Samotná realizace byla poměrně intenzivní a zabrala přibližně týden soustředěné práce. Právě během tkaní jsem si znovu uvědomovala fyzickou náročnost a časovost tohoto procesu, což mě ještě více vedlo k přemýšlení o tom, jak snadno může práce, která stojí za vznikem díla, zůstat pro diváka neviditelná
—
Od experimentu k budoucnosti
Pro všechny zúčastněné představovalo dvousemestrální zadání především možnost věnovat se jednomu tématu do hloubky. Místo “pouhého” návrhu produktu vznikl dlouhodobý výzkum propojující zemědělství, řemeslo, design, architekturu i kulturní historii. Právě tato šíře perspektiv ukazuje, že konopí není pouze alternativní materiál. Stává se nástrojem, skrze který lze přemýšlet o budoucnosti výroby, vztahu k přírodě i o tom, jaké materiály nás budou obklopovat v příštích desetiletích.
Studující Ateliéru textilu: Anna Čekalová, Anna Šípová, Martin Voráč, Anna Zavoralová, Zuzana Kotrbová, Ferdinand Placák, Eliška Sahulová, Daniel Farkaš, Šimon Leffler, Zuzana Sochorová (UJEP), Thea Bjerke Skullerund (Erasmus – Norsko), Natálie Malá (GDVK), Dominik Málek (AVU), Tereza Hlaváčková (D2)
Výsledné práce nafotili studující Ateliéru fotografie ll.
