Jaké jsou dnes výzvy v udržitelnosti architektury konkrétně v Česku?
Jako jednu z největších výzev vnímám kvalitní rekonstrukce stávajících budov a stávajícího bytového fondu do vyššího energetického standardu. V budovách v EU se spotřebovává až 40 % veškeré energie, a to na jejich vytápění, chlazení, ohřev vody, atd. Budovy budou muset být v budoucnu také mnohem lépe připravené na změny klimatu, tedy na vlny veder, intenzivnější srážky a další klimatické jevy, které už dnes pozorujeme kolem nás.
Další výzvu vidím v postupně docházejících materiálových zdrojích, jako je například přírodní kamenivo, které tvoří jednu z hlavních složek betonu. Tato výzva tak nahrává vyšší míře recyklace při výstavbě a využívání recyklátů právě například při výrobě betonu i v dalších stavebních konstrukcích.
V neposlední řadě je to nedostatek bydlení a velký převis poptávky nad stávající nabídkou. To zvyšuje kupní ceny nemovitostí a zároveň částečně upozaďuje témata udržitelnosti při výstavbě před samotnou potřebou bydlet. Zároveň by však měly být novostavby stavěny ideálně co nejudržitelněji, k čemuž mimo jiné směřuje i přicházející legislativa.
Pojďme se tedy věnovat jedné výzvě po druhé. V případě rekonstrukcí je tedy kladen důraz na zachování budov, které už stojí, případně na recyklaci jejich materiálů?
Stávající budovy mají často vysokou spotřebu energie a neefektivní technologie, které je potřeba postupně rekonstruovat, aby dosáhly vyššího standardu. Při rekonstrukci je pak vhodné nejprve řešit tzv. pasivní opatření, tedy zateplení budovy, kvalitní okna, vnější stínění oken pomáhající proti vedrům, čímž se sníží spotřeba energie na provoz. A až následně je vhodné navázat návrhem efektivních technologií. Tento princip ostatně platí i při návrhu novostaveb, kde mezi pasivní prvky řadíme například i orientaci ke světovým stranám, tvar budovy či vnitřní dispozici.
Co jsou efektivní technologie?
Efektivními technologiemi mám na mysli systémy vytápění, chlazení, větrání, ohřevu teplé vody a další, které pro svůj provoz a dosažení žádaného komfortu v budově nespotřebovávají velké množství energie, případně využívají obnovitelné zdroje energie. Konkrétně se jedná například o kvalitní vzduchotechniku s rekuperací, tepelná čerpadla, fotovoltaické panely, zpětné získávání tepla z odpadní vody či chytré řízení budovy.
Uvažuje se i třeba o snížení spotřeby pitné vody a možnostech využití některých odpadních vod například pro zahradu - myslím, že se tomu říká “šedá voda”
Na trhu vidíme už i první příklady developerských projektů, kde se s pitnou vodou nakládá velmi hospodárně. Spotřebu pitné vody je možné snížit až o desítky procent prostou výměnou zařizovacích předmětů, tedy vodovodních baterií, sprchových hlavic, splachování WC, za úsporné prvky s nižším průtokem, případně doplněním perlátorů u baterií. Takto může za nevysoké náklady uspořit pitnou vodu doma každý z nás. Více “high-tech” je pak systém recyklace šedé vody, tedy méně znečištěné vody ze sprch a umyvadel, která se v domovní čistírně pročistí a následně může být využita pro zahradu, splachování WC nebo třeba i pro praní. Určitou nevýhodou je, že samotná čistírna šedých vod je citlivá technologie, která vyžaduje péči při provozu, aby fungovala správně a voda se nekazila. Jak jsem již zmiňovala výše, šedou vodu lze využít nejen pro recyklaci vody jako takové, ale i pro zpětné získávání tepla z odpadní vody, kterým se následně předehřívá voda studená. To je vhodné pro budovy, kde se využívá velké množství vody, jako jsou bazény nebo hotely.
A fotovoltaika? Je to trend současné doby, ale myslím, že většinu energie vyrobí, přes den, kdy nebýváme doma a mimo topnou sezonu.
Je pravda, že čas výroby elektřiny pomocí fotovoltaických panelů ne vždy koresponduje s časem, kdy se elektřina spotřebovává. Vhodné je fotovoltaiku napojit na nějaký systém, který běží neustále a energii využije, jako je například pohon tepelného čerpadla. Zde je však dobré doplnit, že v zimě výroba z fotovoltaiky výrazně klesá, takže topení pokryje jen zčásti. Tepelným čerpadlem lze však i v létě, kdy jsou přebytky vyrobené energie největší, chladit. Případně si vyrobenou elektřinu lze uložit do baterií, což ovšem zvyšuje celkovou pořizovací cenu systému.
Víc a víc se také rozvíjí téma komunitní energetiky, tedy sdílení vyrobené energie mezi více objekty. Zjednodušeně řečeno tak může elektřinu vyrobenou na střechách bytových domů přes den využít sousední škola nebo úřad a k večeru, kdy jsou lidé zpět doma, zase naopak.
Komunitní sdílení zní velmi zajímavě, jakých technologií a potřeb se v našem tématu může týkat?
Komunitní sdílení energie je vlastně propojení moderních technologií s potřebou ušetřit a chovat se ekologicky. Pokud jde o technologie, základem jsou místní obnovitelné zdroje - nejčastěji zmiňované solární panely na střechách, ale i třeba větrné elektrárny nebo bioplynky. Abychom s vyrobenou energií neplýtvali, potřebujeme ji najít vhodné využití. K tomu je potřeba mít chytré elektroměry a software, který v reálném čase hlídá, kde se energie vyrobí a kde se spotřebovává. Kdo má například velkou střechu pro výrobu elektřiny, může dodávat energii svým sousedům. Pokud jde o potřeby, jde především o úsporu peněz za energie z centrální sítě a posílení soběstačnosti.
Jako další z výzev jste zmínila recyklaci materiálu ze staveb. Jak to přesně funguje?
Na stávající budovy je vhodné nahlížet jako na jakési “materiálové banky”, tedy potenciální zdroj stavebních materiálů, které je možné znovu využít. V ČR až polovinu veškerých odpadů tvoří právě stavební odpad, který často bývá v lepším případě využit na stavbách pro zásypy, čímž je však downcyklován, v horším případě pak končí na skládkách. Potenciál využití materiálů z demolic je však mnohem vyšší a může ve velké míře nahradit primární suroviny. Aby to však bylo možné, je třeba provést tzv. selektivní demolici, což je proces, při kterém se budova postupně odstrojuje a rozebírá. To umožňuje mnohem lepší třídění jednotlivých materiálů a prvků. Významně se tím zvyšuje potenciál jejich recyklace a znovuvyužití.
Představuji si to jako, když jsou v okolí zříceniny domy postavené z kamene bývalého hradu, ale u dnešních materiálů to bude asi velmi složitý a drahý proces. Uvažuje se už o nějaké možnosti financování, případně postihů za “nerecyklaci”? Dovedu si představit tlaky developerů na co nejlevnější realizaci.
Recyklovaný beton, v němž je přírodní kamenivo nahrazeno betonovým nebo cihelným recyklátem, je cenově srovnatelný s klasickým betonem. U jiných recyklovaných materiálů však může být jejich vyšší cena určitou bariérou pro širší uplatnění.
Nicméně je pravdou, že samotný proces selektivní demolice je určitě časově a personálně náročnější než demolice klasická, při níž se všechny materiály “rozbijí” na jednu hromadu stavební suti. Již dnes se ale najdou firmy, které kvalitní recyklát mohou odkoupit a využijí jej při výrobě dalších primárních materiálů. To se týká například polystyrenu nebo dřeva. I stavební prvky, jako jsou světla, nábytek či obklady, mohou najít své využití. Krásným příkladem je například právě startující rekonstrukce Pragerových kostek v Praze, sídlo Institutu plánování a rozvoje hl.m. Prahy (IPR). Jedná se o první cirkulární rekonstrukci v ČR realizovanou veřejným zadavatelem, tedy Magistrátem hl. m. Prahy. Dalšími příklady, realizovanými soukromými investory jsou pak dekonstrukce Merkuria v pražských Holešovicích od společnosti Skanska nebo budovy SAZKA v pražských Vysočanech od KKCG.
To zní zajímavě. Projevily se při rekonstrukci Pragerových kostek nějaké jiné přístupy, které jste v tomto rozhovoru zmínila?
Rekonstrukce budovy bude postupovat podle zpracovaného předdemoličního auditu, v němž bylo před zahájením samotné rekonstrukce pečlivě zmapováno, jaké materiály se v budově nacházejí, jaký je potenciál jejich znovuvyužití a jaké úspory tím mohou vzniknout. To se týká stavebních materiálů jako ocelové prvky, beton, cihly nebo sklo, ale i vnitřního vybavení a nábytku. Materiály se pak budou postupně demontovat, třídit a připravovat k dalšímu využití.
Stávající objekt od svého dokončení v roce 1975 neprošel rekonstrukcí, což mělo dopad na vysokou energetickou náročnost i zhoršenou kvalitu vnitřního prostředí v budově. Na tato témata tak bude v rámci rekonstrukce rovněž brán zřetel.
IPR už dlouho vnímám jako instituci, která má opravdovou vizi a dokáže mnohé ovlivnit. Je tato rekonstrukce vnímána i jako příklad pro další brutalistní budovy? Myslím, že právě energetická nehospodárnost často vede k jejich zboření.
Já věřím, že určitě. Dobré příklady táhnou a inspirují a doufám, že i rekonstrukce IPRu bude po svém dokončení dobrým precedentem pro rekonstrukci podobných typů architektury. Není to ale jediný příklad rekonstrukce brutalistní budovy, při níž byly využity udržitelné principy a technologie. Hotel Fairmont Golden Prague (dříve Intercontinental z 60. let) prošel v nedávné době komplexní rekonstrukcí, při níž byl kladen důraz nejen na precizní renovaci původních prvků a materiálů, ale i na využití nových technologií jako recyklaci šedé vody nebo filtraci vody pitné. Budova dále využívá systém geotermálních vrtů, které pokrývají téměř veškerou potřebu chlazení a zhruba polovinu potřeby vytápění.
Psala jste, že Pragerovy kostky jsou první veřejnou zakázkou cirkulární rekonstrukce. Zaostává tady stát a samospráva za soukromým sektorem?
Myslím si, že nelze generalizovat. Jsou města, městské části a jejich vedení, které jsou v tématech udržitelnosti a podpory kvalitní architektury velmi progresivní. Jedná se o města jako Litomyšl, obec Hostětín v Bílých Karpatech a mnohá další.
Téma udržitelné výstavby v rámci veřejného sektoru je zároveň čím dál důležitější, protože na veřejný sektor klade přísnější požadavky i legislativa. Například nová směrnice o energetické náročnosti budov (EPBD IV) požaduje, aby novostavby veřejných budov byly již od roku 2028 stavěny v tzv. bezemisním standardu, tedy velmi energeticky efektivní. Na soukromý sektor tyto požadavky dolehnou až o několik let později. Veřejný sektor by tak měl mít roli vizionáře a ukazovat směr v udržitelné výstavbě, což se bohužel zatím ne vždy děje.
Pojďme se pomalu přesunout k poslední ze zmíněných výzev – nedostatek bydlení.
Plánuje se i zpřísnění legislativy v nakládání se stavebními pozemky? Jaký je v současné době trend ve využívání stavebních pozemků, rozšiřování či zahušťování zástavby a jaké jsou udržitelné vize?
Obecný trend vidím v rozšiřování měst do šíře a zabírání zemědělské půdy za účelem výstavby, ať už se to týká satelitů v okolí měst, nebo průmyslových areálů. To z pohledu udržitelného plánování měst není úplně ideální a spíše by mělo docházet k zahušťování stávajících měst a využívání již dříve zastavěných pozemků. Z pohledu legislativy je toto nejčastěji řešeno v rámci územních plánů jednotlivých obcí či měst, které určují, kde je co možné postavit. Zároveň má například Praha v porovnání s jinými evropskými metropolemi poměrně nízkou hustotu, tedy počet obyvatel na km2, pro zahušťování tedy je prostor. I proto uvnitř velkých měst dochází k postupné transformaci dříve průmyslových ploch, jako je pražský Smíchov či Kolbenova, nebo brněnská Nová Zbrojovka či Vlněna.
Z pohledu efektivního využití pozemků je pak vhodné tvořit čtvrti s vyšší hustotou zástavby a ideálně tak, aby v jednom místě byly kombinovány různé funkce, tedy bydlení, kanceláře, obchody, služby, veřejná vybavenost. Ty by ideálně měly být v docházkové vzdálenosti a tvořit tak tzv. patnáctiminutové město, tedy město, kde se v mém blízkém okolí nachází vše, co k běžnému životu potřebuji.
Takže už se opustilo plánování měst s obytnými, průmyslovými a nákupními zónami?
Neřekla bych, že se od toho zcela upustilo, což je vidět na nově vznikajících průmyslových areálech a nákupních zónách. Samozřejmě dává smysl, že určitá část těchto funkcí, jako právě průmysl, je i částečně izolovaná v okolí měst, protože uvnitř měst pak ty pozemky můžeme využít právě třeba pro bydlení či služby. Ten trend multifunkční výstavby a kombinace funkcí vnímám ale při plánování nových městských celků uvnitř měst, při zástavbě brownfieldů po bývalých nákladových nádražích a podobně. Což je velmi dobře, protože tak může vznikat dobře fungující a živé město.
Zároveň při takové výstavbě je důležité myslet i na kvalitní veřejný prostor, který bude sloužit nejen autům, ale i pěším a cyklistům, bude bezbariérový, bezpečný a živý. A v dnešní době musí řešit i již zmiňovanou adaptaci na změnu klimatu, a to pomocí různých prvků modro-zelené infrastruktury, jako je výsadba vzrostlých stromů a zeleně, zasakování dešťové vody, stínění chodníků a další.
Mohla byste uvést nějaký dobrý příklad takového nového městského celku?
Moc hezky téma adaptace řeší například město Úvaly. Město má vytvořený Generel zeleně a Strategický plán rozvoje zeleně, podle kterých postupně upravuje svůj veřejný prostor. To zahrnuje výsadbu rostlin odolných vůči klimatické změně i nehostinnému městskému prostředí, hospodaření s dešťovou vodou či úspornější údržbu zeleně. Může se jednat i o malá opatření. Příkladem mohou být snížené obrubníky u chodníků, které umožňují to, že dešťová voda z chodníků steče do přilehlých záhonů a tam se zasákne. Obecně zasakování dešťové vody v místě dopadu je velmi důležité nejen s ohledem využití vody například na zmiňovanou závlahu zeleně, ale i s ohledem na příjemnější klima ve městě, kdy odpar vody v horkých dnech město chladí. V neposlední řadě to pomáhá menšímu zatěžování kanalizační sítě v případě přívalových dešťů.
Můžeme jako dobrý příklad nakládání s vodou v místě dopadu zmínit třeba potůček pro děti v parku Maxe van der Stoela, který je napájený vodou z Brusnického tunelu?
To je moc hezký příklad, kam s rodinou velmi rádi chodíme, kde je vodou z tunelu napájen nejen vodní prvek, ale i nedaleký rybníček. Vodní prvky ve veřejném prostoru jsou důležité nejen pro ochlazování okolí v horkých dnech, mohou sloužit jako zdroj vody pro ptáky, ale zároveň mohou být skvělou atrakcí pro děti. Na dovolené v Helsinkách si náš syn zamiloval hřiště nedaleko nové budovy knihovny Oodi, což je mimochodem nádherná budova, zcela otevřená všem skupinám obyvatel, kde se nenacházelo nic jiného než vodní pumpy a písek. Byl schopen tam strávit hodiny pouhým pouštěním vody a hrabáním cestiček v písku pro vznikající potůčky. Mám radost, že víc a víc takových míst, kde voda hraje významnou roli, vzniká i v Čechách.
A jakou roli v podpoře udržitelné výstavby budov a městského prostředí může sehrát právě vaše organizace Rethink Architecture?
Naši roli vnímáme především v propojování teorie o udržitelných tématech a řešení s reálnou praxí. Naším cílem je inspirovat, vzdělávat a podporovat profesionály ve stavebnictví v tom, proč udržitelná témata na projektech zohledňovat, jaká řešení existují a na koho se v procesu udržitelného návrhu obrátit. Toho se snažíme docílit širokou škálou aktivit, od pořádání přednášek a odborných kurzů, přes vydávání e-booků a znalostních databází až po školení a konzultace. V poslední době jsme například spustili portál ClimArchiBase, rozcestník informací o udržitelnosti v architektuře a real estate. Jedná se o přehled metodik, strategií, vzdělávacích akcí, inspirativních case studies a dalších zdrojů, které mohou uživatelům pomoci se v tématu lépe zorientovat. Prostřednictvím všech našich aktivit se snažíme přispět k tomu, aby aktéři ve stavebnictví měli dostatek informací, nástrojů i odvahy tvořit opravdu udržitelné budovy a města.
