Architektura, zejména ta česká, jen do malé míry funguje jako vědní obor technického charakteru, vyjadřuje spíše individuální názor na věc. S nadsázkou by se dalo říci, že to, co zde dokáže architekt, by dokázal každý, kdo si koupí časopis o bydlení. Frei Otto byl skutečným vědcem. Navrhoval konstrukce, které výrazně ovlivnily vývoj celého oboru.
Mýdlové bubliny
„Schopnost budovat předpokládá poznávání veškeré architektury a stavebních forem a jejich vývoje. Stavět znamená podstoupit tento proces, zkoumat a vytvářet. Vývoj staveb začal před více než deseti tisíci lety a dosáhl velmi vysoké úrovně, ale v žádném případě není ukončený. Stále existuje nekonečné množství možností dalších objevů,“ mínil Frei Otto.
Svůj život zasvětil experimentování a vědě, a to zejména v oblasti lehkých tažených konstrukcí. Nešlo mu pouze o konstrukce a jejich technologické provedení. Otto přijal definici architekta jakožto multidisciplinárního výzkumníka, který je stavitelem, ekologem, humanistou, učitelem. Spolupracoval s dalšími odborníky z oborů, které se v architektuře běžně neuplatňují. Jeho projekty přesto, či právě proto, netratily na umělecké kvalitě.
Jeho stavby jsou lehké a adaptivní. Při jejich realizaci není potřeba tolik mokrých procesů, vše je přesné a lehce vyměnitelné. Přitom forma je organická, neotřelá a funkční. Fascinovaly ho přírodní prvky: pavoučí sítě, pěny a další různorodé materiálově úsporné formy. „Pro přírodu je materiál na rozdíl od formy velice drahý,“ říká Yaniv Peer z anglického studia Exploration Architecture, čímž nastiňuje výhody použití stavebních struktur inspirovaných přírodou.
Frei Otto je známý experimentováním s mýdlovou vodou. Ta vlivem povrchového napětí vytváří tak zvané minimální plochy, jenž jsou typické například pro pěny a jim podobné struktury. A právě plno přírodních prvků takového jevu využívá k odlehčení a úspoře spotřeby materiálu. Otto vytvářel konstrukce podobné obřím pěnám či pavoučím sítím. „Hledání formy je fyzikální jev, při kterém dochází k samoorganizaci formy, která není nakreslena ručně,“ říká Patrik Schumacher v novém dokumentu nazvaném Frei Otto: Spanning the Future, který se v listopadu letošního roku bude promítat i na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Můžeme doufat, že Ottovo vizionářství a příklad jeho spolupráce napříč obory zaujme i české studenty architektury.
„Budoucnost není zítra, ale dnes.,“ Tato slova nemohl vyřknout nikdo jiný než Frei Otto, jeho stavby většinou předběhly dobu. Mnozí architekti je dodnes vnímají jako stavby z budoucnosti. V podstatě však nejde o nic ryze nového. Otto si „pouze“ všímal principů v přírodě, jež je nejstarší učebnicí architektury na světě.
Olympijský komplex v Mnichově se stal symbolem transformačních procesů v Západním Německu v 60. letech 20. století. Celým parkem prochází zavěšená střecha z oceli a perspexu – ta kryje sportoviště i navazující veřejné prostory. Dominantou areálu je 290 metrů vysoká televizní věž. (zdroj foto: Wikipedia, Public Domain)
Německý pavilon pro světovou výstavu v Montrealu roku 1967 byl demontován. Na stavbě spolupracoval i s biologem a antropologem J. G. Helmeckem.
Frei Paul Otto (foto: © Ingenhoven und Partner Architekten, 2000, Düsseldorf, CC BY 2.0)
(foto: © Institute for Lightweight Structures Archive)
Pilot Luftwaffe i představitel moderního Německa
Frei Paul Otto se původně chtěl stát sochařem podobně jako jeho rodiče. Když ale nastoupil na obchodní akademii, setkal se s plachtěním a výrobou plachetnicových modelů. Po přijetí ke studiu architektury v Berlíně byl mladý Frei na poslední dva roky druhé světové války povolán do německé armády a létal jako pilot Luftwaffe. Při jednom z výsadků byl zajat Francouzi a poprvé prokázal znalosti z plachtění a studia architektury při stavbě levných provizorních přístřešků. „Má architektura je o přežití, je to velice prosté, přežití je vším, co děláme.“
Po válce se ke studiu vrátil. Otta významně ovlivnila stipendijní cesta do Spojených států, kde se setkal s Frankem O. Wrightem či Miesem Van Der Rohe, se kterým poté spolupracoval i jako statik. Tažené konstrukce prvně aplikoval na zahradnické výstavě v roce 1955 ve formě plachtového zastřešení taneční plochy. Největší slávu mu ovšem přinesla spolupráce s Günterem Behnischem, se kterým od roku 1968 navrhoval zastřešení olympijského stadionu v Mnichově. Olympiáda v Mnichově v roce 1972, jež se po šestatřiceti letech vrátila do země, kde byla zneužita pro nejhorší ideologii na světě, se chtěla tohoto stínu zbavit. Možná i proto porota, jež vybírala z několika návrhů, nakonec zvolila tento, který krásně zapadal do motta olympiády: Olympijské hry v přírodním prostředí. Pozdější spolupráce s architektem Shigeru Banem nechala vzniknout Japonska na světové výstavě v Hannoveru roku 2000, kde si tvůrci dovolili navrhnout halovou konstrukci v podstatě z papíru.
V Hannoveru vytváří konstrukci halové stavby síť, která je na vnitřní straně složena z papírových tub. Dřevěné obloukové nosníky, které slouží jako primární nosný systém, jsou na straně vnější. Oba architekti při návrhu stavby řešili otázku provázání tubusů s dřevěnými nosníky. Stavba musela odolávat silám působícím ve třech směrech, nebylo tedy vhodné použít pevné spoje, jako jsou hřeby či vruty. Bylo třeba najít pružnější materiál. Proto Ban a Otto volí látkovou pásku. (foto: Hiroyuki Hirai, Flickr, CC BY 2.0)
[[VIDEO:https://www.youtube.com/watch?v=-IW7o25NmeA]]
Text: Jan Petš, úvodní foto: © Jorge Royan, Wikimedia, CC-BY-SA-3.0
