Všímáme si

Renesance řemesel v Itálii je zatím v nedohlednu?

Jak situaci s vytrácejícími se řemesly hodnotí v Itálii, kde řemeslo bylo propojeno odjakživa s uměním, architekturou, módou i designem? Pomohla nám covidová pandemie zamyslet se, co nám řemesla přinášejí? Jestli se bez nich v budoucnu obejdeme? Na tyto otázky odpovídá Fiammetta Bonazzi, vzděláním kunsthistorička a právnička, aktivní novinářka a spisovatelka, narozená a žijící v Itálii, v oblasti Piemontu u jezera Lago Maggiore. Píše pro různé časopisy zaměřené na architekturu, design, umění či řemeslo. Tento text napsala pro italský časopis „Amica International“ (prosincové číslo 2020, strany 32–35). Její zamyšlení je stále aktuální a burcující.

Renesance řemesel v Itálii je zatím v nedohlednu?
Renesance řemesel v Itálii je zatím v nedohlednu?

Text:Fiammetta Bonazzi • Překlad: Patricie Vlachová • Úvod: Lucie Havlová • Úvodní foto: Martin Janecký, Ruce, 2018, ručně tvarované sklo (foto: Gabriel Urbánek)

„Naše renesance začíná tady a teď. Buďme umělci a stvořitelé nevídané krásy.“

„Svět je umělecká dílna. Od ateliéru po internet, od studia po obývací pokoj.“

Fiammetta Bonazzi

Každá tvořivá činnost je svým způsobem elegantní. Rytmické pohyby rukou rytce, kreslíře, truhláře, skláře nebo krajkářky mají v sobě téměř hudební harmonii. V každém jejich gestu cítíme radost a hrdý pocit člověka, který je privilegován být tvůrcem v procesu, který vzniká a formuje se v mysli a realizuje rukama, procesu od náznaku nápadu až po výsledný objekt, kreativního procesu, který, ač se může zdát neměnným, je pokaždé jiný. Protože jen ruce, ruce odborníka, silné, ale přitom jemné, rozhodné, ale zároveň hladící, vědí, jak odhalit a zkrotit ďábla, který se skrývá v detailu. V roce označovaném jako annus horibilis ve znamení mikroskopického a nepolapitelného démona, který otřásl základy světa, nikdo nezůstával nečinný, ba naopak. Mnozí z nás v tvoření a potěšení z ručně vyráběných předmětů nalezli způsob, jak ovládnout strach a odvést myšlenky k něčemu příjemnějšímu. Jsme na cestě k nové globální renesanci. Odkázáni k pobytu ve čtyřech stěnách domova lidé po celém světě znovuobjevili koníčky a rukodělné tvoření, práci s papírem a lepenkou, šablonami, přírodními barvivy, pečení domácího chleba, voskování, tvoření z korálků, tkaní a zavařování. A lidé nejenom tvořili, ale své zkušenosti pečlivě dokumentovali a jako diví sdíleli na sociálních sítích, díky nimž dokázali neuvěřitelně zpropagovat domácí, ale neméně cennou rukodělnou tvorbu, jež se doufáme stane zárodkem renesance řemesel. To, co se zrodilo jako řešení nové situace, se může přerodit v nástup ušlechtilejší a členitější řemeslné tvorby, jež se rozvine do dokonalosti.

Horní končetiny, nacházející se na půli cesty mezi hlavou a zbytkem těla, jsou spojením mezi očima a mozkem v neobyčejném nápaditém souhvězdí a nepřekonatelným nástrojem objevování a odolnosti. Od jeskynního homo habilis až po dobyvatele vesmíru zůstávají nejen symbolem evoluce lidské civilizace, ale i velkým pomocníkem. Podle Kelly Lambert, neurovědkyně z Univerzity v Richmondu ve Virginii, může manuální práce snížit riziko deprese, která bude – jak je již nyní jasné – jedním z nejtěžších dopadů pandemie. Steinerova metoda vzdělávání od svého vzniku až podnes přikládá intelektuálním a umělecko-praktickým předmětům rovnocenný význam, a to ve (vědecky potvrzeném) přesvědčení, že rukodělná činnost a tvorba – zlepšují neuroplasticitu mozku a že učení je do jisté míry závislé na citlivosti 54 malých kostí horních končetin.

Právě na tento typ pragmatického a využitelného know-how je třeba vsadit, což se již děje díky houževnatému nasazení příslušných státních orgánů a akademických institucí, které chrání tradiční a lokální savoir-faire, studií a firemních výzkumných center (duchovních dědiců uměleckých škol a řemeslných učilišť, propagovaných v devatenáctém století ve Velké Británii Williamem Morrisem a později též Bauhausem). Sílí snahy o navrácení důstojnosti vysoce kvalifikovaným řemeslům a zdůraznění jejich obrovského konkurenčního potenciálu. Čísla mluví sama za sebe – ve zprávě Talenti del Fare (pozn. překladatele: volně přeloženo Zlaté ručičky nebo Řemeslnické talenty), kterou v roce 2019 vydala nadace Fondazione Altagamma, se dočteme, že v roce 2023 bude na trhu práce chybět 236 tisíc lidí vybavených odbornostmi a dovednostmi žádanými širokou škálou italských firem od módy až po design.

Mnohé z těchto profesí jsou na pokraji zániku a těch, kdo se věnují řemeslům nutným k dokončení téměř jakékoli zakázky či opravám a restaurování, jako jsou truhláři, opraváři zrcadel a křišťálu, štukatéři, stříbrníci atd. (ne náhodou vytvořila Fondazione Cotogni dei Mestieri d'Arte aplikaci Well made, která vás na jeden klik myší propojí se všemi registrovanými řemeslnickými dílnami), je jako šafránu. Mladí lidé riskují, že svůj potenciál v řemesle nenaplní kvůli nedostatečnému odbornému výcviku, a navíc rodiče dospívajících školáků nevnímají technické a umělecké obory jako první volbu. Naopak, v souladu s myšlenkou, že Kdo pracuje rukama, je dělník, je považují přinejmenším za druhořadé. Svatý František z Assisi, jemuž jsou připisována následující slova: „Kdo pracuje rukama, je dělník. Kdo pracuje rukama i hlavou, je řemeslník. Kdo pracuje rukama, hlavou a srdcem, je umělec,“ to evidentně viděl jinak. Svatý František je světec, bdící nad géniem loci středověkých vesnic, představuje svět, kde se před téměř tisíci lety zrodila myšlenka vytvoření sítě řemeslných dílen s cílem nabídnout široké spektrum řemeslných dovedností, jejichž charakter se mění oblast od oblasti. Je nejvyšší čas, aby tato síť byla zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Stojí před námi relativně jednoduchá výzva – i když jsme zaplavováni nezměrným množstvím často levného a bezduchého spotřebního zboží, technologické postupy vyžadující šikovnou ruku řemeslně zdatného člověka se stále využívají a budou se využívat častěji. Právě nositelé prastarých dovedností nám mohou pomoci tvarovat nový svět a rozloučit se s tím starým.