Všímáme si

Nafukovací zajíc Petra Nikla nemá oči

Český výtvarník Petr Nikl uvede o víkendu 22. a 23. října v divadle Archa představení Já jsem tvůj zajíc. Inscenace je jeho osobní efemérní sondou do minulosti, kde vytváří vzduch spolu s nafukovacími hračkami celou hrací scénu. „Matérii vzduchu si uvědomíme, až když ho obejme měkký materiál. Pak vzduch můžeme stlačovat, měnit jeho tvar, vypouštět a znovu nafukovat,“ říká Nikl.

Nafukovací zajíc Petra Nikla nemá oči
Nafukovací zajíc Petra Nikla nemá oči

Divadelní prostor během dvou ř íjnových večerů zaplní nafukovací kostky, které po chvíli splasknou a zmizí. Několik objektů s héliovou náplní bude díky asistenci leteckého modeláře Ondřeje Eremiáše i létat. Vzdušné objekty jako bubliny času. Bezbarvá plastická hmota objímá vzduch a je průsvitná. „Chtěl jsem docílit pocitu stříbřitosti, mlžnosti a nezachytitelnosti,“ vysvětluje tvůrce. V představení účinkuje i Jaroslav Mugrauer, Miroslav Černý a Luděk del Maschio.

Představení vychází z inspirace nafukovacích hraček, které vytvářela Niklova maminka v 60. a 70. letech pro Fatru Napajedla. „V této vizuálně hudební hře s ní vedu metaforický dialog,“ dodává Nikl. Designérka Libuše Niklová je první českou autorkou, jejíž tvorba byla představena v prestižní Musée des Arts Décoratifs a v pařížském Louvru. Její hračky vystavilo také Museum of Modern Art v New Yorku.

Materiál, ze kterého jsou hračky podle jejích návrhů vyrobené, se vzduchem rozpíná, čímž vznikají měkké, oblé, baňaté tvary. „Hračka dostane výraz určitým detailem – proporcí hmot, materiály, potiskem, tvarem oka. V případě navrhování nafukovacích hraček neexistuje postup, při kterém by návrhář vymodeloval nějakou formu, do které by se nalil plast. Jejich střih je jako střih šatů, který je dělaný tak, aby se do nich navléklo tělo. Nedá se dobře odhadnout, jaký tvar po nafouknutí skutečně vznikne. Návrháři musí postupovat krok za krokem a je to hrozně vzrušující. Je to pokus–omyl,“ vysvětluje Nikl.

Autor nechal pro představení vyrobit podle návrhů své maminky i několik hraček v průsvitné variantě bez očí. „Jsou to spíše duše hraček. Některé z nich mají uvnitř skryté světlo.“ Tyto objekty dobře hrají spolu s projekcí, jejich povrch se mění spolu se světlem. Připravovaný melodram je černobílý. „Stejně jako moje vzpomínky z šedesátých let, které mi zůstaly díky černobílým fotkám.“

Pomíjivost, efemérnost a neuchopitelnost vzpomínky a času vyjadřuje samotným vzduchem. „Náplní maminčiných nafukovacích hraček je vzduch, až teprve on jim, správně polapen plastovou fólií, dává tvar,“ říká a dodává: „Navíc jsme to my, kteří svým dechem hračku oživujeme. Je velmi křehká a po propíchnutí z ní život v podobě vzduchu vyprchá a ona pak vyžaduje naše ošetření. Podobně jako dech určuje náš život v jeho pomíjivosti.“

Niklovu tvorbu je krom divadelního sálu možné prozkoumat i v pražské Galerii Václava Špály, kde jsou do 16. října na výstavě Pijavice k vidění jeho náhodné kresby. Současně s tím vystavuje spolu s Petrem Korbelářem do 16. října v Galerii Hollar. Tato výstava litografií Pro mě na potrvá do 9. října.