Všímáme si

Designérce Roos Meerman učaroval 3D tisk s lidskou tváří, a není sama

Holanďanka Roos Meerman zkoumá možnosti plastových objektů, které vylezly z 3D tiskárny. Jejich tvary a povrch nechává změknout ve vodní lázni. Následně je rozfukuje. V minulém roce si za své experimenty vysloužila ocenění New Material Award. „Ztrácení barvy, pukání, nebo dokonce borcení materiálu dávají předmětu charakter a příběh. Ráda kombinuji tyhle dva protiklady – strojové a přírodní síly,“ říká Meerman.

Designérce Roos Meerman učaroval 3D tisk s lidskou tváří, a není sama
Designérce Roos Meerman učaroval 3D tisk s lidskou tváří, a není sama

Při pohledu na její práci je třeba se ptát. Proč chceme skrze novou technologii vyrábět předměty, které nesou znaky ruční výroby? Když dosáhneme dokonalosti, začneme toužit po nepravidelnosti, chybě. Zajímají nás strojově vyráběné věci, které si nesou jistou nepřesnost či organičnost, ta se přirozeně objevuje v přírodě a stroj ji (většinou) nedovede zopakovat. Toužíme po nabourání dokonalosti, protože jsme sami nedokonalí? Potřebujeme vidět lidský dotek na předmětech, kterými se obklopujeme, tím spíš, že ho v běžném kontaktu s lidmi okolo sebe ztrácíme?

Máme technologii 3D tisku, která demokratizuje výrobní proces a nabízí možnost přenést ideu z obrazovky počítače do reálné hmoty a mnohokrát ji zopakovat. 3D tisk má stále hodně much, které je třeba vychytat, aby se mohl skutečně uplatnit v širokém měřítku. Zádrhelem je hlavně jeho rychlost, měřítko, rozlišení a recyklace materiálu, ze kterého se tiskne.

Přestože tato technologie ještě není dovedena k dokonalosti, jestli kdy nějaká technologie vůbec dokonalá byla, už se objevují tvůrci, kteří chybovosti 3D tisku využívají, touží po jeho hacknutí, po nabourání dokonalosti přenášeného tvaru.

Roos Meerman vyrábí organické předměty z plastu. Pracuje s novými technologiemi i odvěkou hrou protikladů.

Patří mezi ně i Roos Meerman – inspirovala se technikami, při kterých objekt sám roste a materiál je tvarován okolním prostředím. Meerman přišla s postupem, který spojuje přednosti a stinné stránky 3D tisku z PLA a využívá je ve prospěch věci. Neodlišuje právě její přístup dobrý design od průměru a špatných návrhů?

PLA (Polylactic acid) je biologicky plně odbouratelný materiál, vyráběný z kukuřičného škrobu či z cukrové třtiny. Je zdravotně nezávadný. Vedle ABS (Acrylonitrile butadiene styrene) je jedním z nejpoužívanějších polymerů pro 3D tisk; jeho předností je nepatrný sklon ke kroucení, daný minimálním rozpínáním při tavení – na rozdíl od ABS tedy nepotřebuje vyhřívanou podložku pro tisk. I při nižších teplotách je výtisk pevný a jednotlivé vrstvy kvalitně spojené – i když oproti ABS je výsledný výtisk křehčí.

Materiál PLA je vhodný pro tisk modelů se složitým povrchem a snadno se probarvuje do velké škály odstínů. Nevýhodou je, že výtisky jsou použitelné́ maximálně do 60 °C. Pokud teplota překročí tuto hranici, materiál začíná být plastický – a to je právě moment, se kterým Meerman pracuje.

Hotové výtisky používá jako základ tvaru – preformu. Zahřívá je ve vodní lázni a následně je za pomoci stlačeného vzduchu rozfukuje – objem se nepravidelně zvětšuje, stěna ztenčuje a lesklý povrch výtisku se mění na měkce mechový.

Aera Fabrica byla součástí nedávné výstavy PLASTIC – Promises of Home-Made Future v nizozemském Rotterdamu v Het Nieuwe Instituut.

Roos Meerman získala za Aera Fabrica spolu s oceněním i stipendium New Material Fellow, které jí umožňuje podrobnější studium chování 3D tištěných polymerů během zahřívání a rozfukování. V porotě, která stipendium při New Material Award od Het Nieuwe Instituut v Rotterdamu uděluje, zasedl mimo jiné designér Dirk Vander Kooij, který se dlouhodobě 3D tiskem zabývá. Fascinují ho především chyby v reprodukčním procesu a vadné prototypování; chyby z něj vedou k vývinu nových strojově vyráběných předmětů, které si však zachovávají estetiku ručně dělaných věcí.

Je propojení 3D tisku a tvarování objektů Aera Fabrica pouze konceptuálním počinem, nebo technologie skutečně nalezne nějaké využití ve výrobě? Zda zůstane jen další vázičkou na polici kuriozit muzea designu, ukáže čas.