Všímáme si

Co si na Designbloku vypráví stolička ze soli s hedvábným stínidlem a sáčkem z bioplastu?

Šest projektů, za kterými stojí nizozemští a čeští designéři, poukazuje na problémy současnosti. Jejich materiálové experimenty nabízejí dílčí řešení konkrétních problémů. Eric Geboers pracuje na myšlence solných měst: v Praze vystaví svou stoličku Salt Pup. Tuzemský projekt Frusack reaguje na přemíru plastových jednorázových sáčku a nabízí alternativu v podobě sáčků z polylaktidových vláken.

Co si na Designbloku vypráví stolička ze soli s hedvábným stínidlem a sáčkem z bioplastu?
Co si na Designbloku vypráví stolička ze soli s hedvábným stínidlem a sáčkem z bioplastu?

► switch to English version

Jednotlivé projekty se prolínají tematicky i materiálově. V designérské globální obci rezonuje téma zpracování odpadu, rozložitelnosti materiálů, napodobování přírodních procesů i snaha o propojení současných a tradičních technologií. Projekt Material Dialogue, který se pokouší na tyto otázky kriticky nahlédnout, vznikl na základě spolupráce knihovny materiálů matériO Prague a nizozemského Het Nieuwe Instituut. „Propojujeme mladé tvůrce inovativních materiálů z Nizozemska a České republiky. Zajímá nás výsledek konfrontace jejich znalostí, zkušeností a nápadů,“ říká spoluzakladatelka matériO Prague Lucie Havlová.

Nizozemský Het Nieuwe Instituut, který v Praze reprezentuje kurátorka Christine Vroom, se věnuje udržitelnosti a inovacím v oblasti materiálů a designu. „Stavíme na myšlence, že pro tvůrčí potenciál umělce a designéra, jenž se věnuje novým materiálům, je hnací silou a výzvou udržitelnost. Rychle se tenčící zdroje surovin a naopak zhoršující se kvalita životního prostředí nás nutí přemýšlet o nových výrobních postupech a změnách v chování spotřebitelů,“ říká Vroom.

Kromě společné výstavy artefaktů, která je od 27. do 31. října k vidění na Designbloku v Openstudiu, se designéři zúčastní i společného semináře a veřejné diskuse. „Mnohým firmám, které dnes nepracují s poznatky o nových materiálech a technologiích, pomalu začíná zvonit hrana. Nové technologie a materiály svět mění a nadále budou měnit takovou rychlostí, že kdo zaváhá, vypadne z kola ven,“ dodává Havlová.

Jednou z vystavujících je Michelle Baggerman, která zkoumá možnosti prolnutí starého a nového v textilním odvětví. „Na Kjótském technologickém institutu jsem spolupracovala s tradičními výrobci japonského hedvábí. Hledala jsem nové scénáře pro využití tohoto tradičního materiálu. Kombinací PLA vytištěného na 3D tiskárně s jemným hedvábím o jemnosti 14 denů jsem hedvábí dodala nové vlastnosti,“ vysvětluje svou práci designérka. Různě strukturovaný materiál nabízí, kromě vizuální atraktivity, nové možnosti využití. V rámci Material Dialogue vystavuje kolekci svítidel a vějíře.

Tuzemskou ukázkou materiálové inovace, k jejíž realizaci přispělo v rámci konzultace i matériO Prague, je Frusack. „V České republice každý z nás ročně spotřebuje přes čtyři sta plastových sáčků. Ty zároveň patří k nejméně tříděnému plastovému odpadu. Frusack je alternativou k jednorázovým sáčkům, jaké denně používáme při nákupu ovoce a zeleniny,“ říká Hana Němcová, jež spolu s Terezou Dvořákovou za projektem stojí. Mladým ženám se podařilo získat tkaninu z bioplastu PLA, která je pevná, omyvatelná, lehká a průsvitná. Sáček, který z ní nechávají šít, je znovupoužitelný i kompostovatelný.

Marjan van Aubel se svým projektem The Energy Collection ukazuje, že inspirace přírodou může vycházet i z hlouběji probádaných biologických procesů. O svých návrzích hovoří jako o „živoucích objektech“, které kromě své obvyklé funkce mohou sloužit i ke sbírání a obrazně řečeno i sklízení sluneční energie. „Moje návrhy využívají řadu inovativních materiálů – od pěnového porcelánu až po integrované solární články založené na vlastnostech barev. Jako intuitivní a zvídavý člověk věřím, že pro design je nejlepší cestou spolupráce mnoha různých oborů,“ říká světově proslulá designérka.

V Praze představí část ze své kolekce nádobí, jež sbírá světelnou energii z okolí a ukládá ji do almary, která funguje jako velká baterie. Energetický systém, který se na rozdíl od běžně používaných solárních panelů může stát příjemnou součástí obývacího pokoje, je založený na solární technologii, jejímuž vývoji se dlouhodobě věnuje profesor Michael Grätzel.

Eric Geboers sleduje problém rozšiřujících se pouští, který mimo jiné vede k úbytku úrodné půdy. Geboers podobně jako Marjan van Aubel využívá známých poznatků z oblasti přírodních věd a kombinuje je s představivostí designéra. „Projekt Salt Pup je biomimetickým pokusem o využití místně dostupných zdrojů, jeho cílem je napomoci řešení problému desertifikace. Jednu z možností představuje pumpování mořské vody do vyprahlých oblastí, kde se může pomocí slunečního záření destilovat. Sůl, jež zbyde, se poté mění ve stavební materiál, čímž vzniká bezodpadový uzavřený ekosystém,“ vysvětluje svou vizi.

Do Prahy přivezl solné sedátko, jeho představy ale sahají mnohem dál. Přebytečnou sůl vidí jako základ pro stavební kompozitní materiál, vykresluje stavbu solných měst, kde budou k životu příhodnější mikroklima zajišťovat vodní páry i kolonie rostlin. Čas ukáže, zda se jeho vize rozšíří od obligátní designové stoličky i do realizací větších rozměrů. Problém, na který zaměřil svou pozornost, podle prognóz totiž rozhodně poroste.

Skutečnosti, že se vnitřní vlákenná struktura dýně v potravinářství nezpracovává, si všimla Eliška Hlavačková, studentka z Ateliéru textilní tvorby na VŠUP. Změnila úhel pohledu, namísto odpadu s ní začala zacházet jako se surovinou. „Vytvořila jsem z ní biologicky rozložitelnou a téměř průsvitnou fólii, kterou je možné vrstvit do tuhých a odolných útvarů o tloušťce až jednoho centimetru,“ vysvětluje Hlavačková. Pevnost rostlinného experimentálního materiálu přirovnává k topolové překližce. Na Designbloku použila fólii jako stínidlo.

Ondřej Trnka, rovněž student VŠUP, se pustil do realizace své materiálové vize s klubíčkem a zápalkami v ruce. Volně inspirován chodbičkami mravenců vytvořil betonové útočiště pro lišejníky a mechy. „Testoval jsem systém chodeb vytvořený pomocí textilního vlákna, které jsem smotával, řadil a svazoval, a následně zalil do betonu. Po ztvrdnutí jsem celý objekt zapálil a vlákna vyhořela,“ vysvětluje vznik pohledových betonových panelů, jež evokují lehce apokalyptickou atmosféru. Rostliny uchycené v perforacích ale dodávají naději lepších zítřků.

Text: Tereza Lišková, Zdroj foto: Juuke Schoorl, Infiberry, Wai Ming Ng, Eric Geboers, Eliška Hlavačková, Ondřej Trnka, úvodní foto: Juuke Schoorl