Téma týdne

Za pivní nohou i bránou do nové dimenze na klauzury do Ústí

Vlak z Prahy začíná brzdit a za okny se objevují ústecká panoramata a ranní oblaka. Muž, který se mnou jel v kupé, se probírá. Protahuje si končetiny a žehrá: „Ježišmarja, ježišmarja.“ Asi osobní ranní rituál cestou do práce. Oba vystupujeme. Jdu směrem Fakulta umění a designu Univerzity J. E. Purkyně. Za půl hodiny už mě vítá oplocená budova s decentně blikající fasádou a několika nehybnými sochami před vchodem. Uvnitř je ale rušno. Je 19. února a právě začíná sezonní přehlídka klauzurních prací místních studentů. Přidávám se ke komentované prohlídce. „Zde jsou vystaveny nohy,“ vítá nás studentka.

Za pivní nohou i bránou do nové dimenze na klauzury do Ústí
Za pivní nohou i bránou do nové dimenze na klauzury do Ústí

Jsme v ateliéru Vizuálního designu. Podél zdi stojí prototypy nové protézy nohy pro Lou Fanánka Hagena. Ta nejlepší by spolu s ním měla vyrazit na letní turné. Disko sklíčka, ladné děvy v sádře i spínací špendlíky podle zpěváka jasně předčila Pivonoha. Pěna u kolena. Neberte to.

Kdo se nepustil do nohy, mohl se spolu s lidmi z Grafického designu II vrhnout do tvorby studentského časopisu. Listuji obrázkovým magazínem FŮD o kořenové zelenině a věcech přízemních, jako dárek je k němu přibaleno brčko. Při odchodu obcházím pískoviště s lopatkami, které upomíná na interaktivní časopis Pískoviště. V čase prokrastinace a emočních vzedmutí je možno do něj organicky přispívat přes webovou aplikaci. Na chodbách nás pak celou dobu provázejí hlášky dalšího magazínu MEM. Tak jdem – dál.

Přelaďuji na zelenou vlnu. Grafický design 1 reprezentuje mimo jiné fotogenický objekt Martiny Cejpové. Lístky na listech. Prozíravé, možná by se to dalo i jíst. Sestupujeme níž a studentky z oboru Kurátorská studia, které celou procházku po ateliérech komentují a organizují, nás zasvěcují do tajů ateliéru Přírodních materiálů.

Zkouším si brýle se soustavou zrcátek, deformují obraz ve stylu slepice, chameleona a platýse. Otázkou pro teoretika zůstává, zda jsou to brýle nebo objekt. Kdyby to byly brýle, jeden by očekával propracovanější funkci. Zato objekt můžeme bezpečně zavřít do vitrínky – a pokazit tak veškerou legraci. Takže díky za platýse.

Humor nechybí ani za rohem. Soubor absurdních strojků od Anny Symonové se hodí do každé domácnosti. Kávodátor ti kávu dá (viz gif), Cukrovátor život sladce zpomalí a Míchátor dodá dynamiku. Barevné kapsle jsou out, Ústí přichází s domácím bagříkem. Kdo si myslel, že je svět spravedlivej, neměl si sedat ke stolu se stavebnicí a hodinami. Hrací koutek pro pokročilé od Jany Šulcové do minuty zboří všechny hrady ze stavebnice i vzdušné zámky. S neochvějnou pravidelností a díky chvějícímu se motorku pod deskou.

V ateliéru Produktového designu, který vede Jan Čapek, si zase chvíli někteří mysleli, že jim 3D tisk pomůže při realizaci prototypů přesně padnoucích brýlí. Nestalo se. Kvůli nepřesnostem tiskařů si raději studenti část exponátů opatřili varováním. „Brýle, u kterých není cedulka NESAHAT, si můžete vyzkoušet,“ zazní po našem příchodu. Křehkost nové technologie a obrouček v jednom. Přesto je na co se dívat. Pham Huy předvádí své superlehké dioptrické brýle. Nebojí se toho ani Erik Bartoš: „Když už jsem oblý tvar usek nahoře, zarovnal jsem to i dole,“ popisuje své brýle, které se mimoděk zanořují do podstavce.

O pár minut později jsem se zanořila já – do houpacího masážního křesla zavěšeného u stropu ateliéru Oděvního a textilního designu. Člověk by si zvykl. Navrhla ho Linda Vrňáková. Pozor, pozor na levoboku. Kde není jelenů a větví, není ani designu. Ani Ústí nezklamalo.

Kateřina Žaludová do lesní kolekce kabel Ve větvích kromě dřeva, textilu a usní přidala i kožešiny. Psaníčko v mysliveckém stylu nadšeně zvětřila většina přítomných žen. Ale ostatní kabely z kolekce dost možná vyděsily váhou. Nosit dříví do města má možná styl, ale bez úhony ho snesou jen urostlí jedinci.

Ateliér Design keramiky voní „balzamikem“. Vystavují mísy na lehký letní salát. Některé z nich možná začne vyrábět porcelánka v Dubí. Studentka Kateřina Borovcová do jedné z nich leje ocet a na dně mísy se vykresluje květinový motiv „cibuláku“ spojovaný právě s porcelánkou. Kouzlo reliéfu a snaha o přiznání nepořádku, který v míse zbývá po dojedení salátu. Vzápětí předvádí svůj soubor misek a mís Aylin Erhanova Irfanova. Oválné tvary namísto cibulákové sešlosti květin, pivoňkového listu, bambusu, broskve a granátového jablka zdobí obrázky rajčat, okurek, cibule, rukoly, mizuny a jarní cibulky. Zakódovaný recept na salát pro začátečníky.

A ještě něco pro studenty, mladé rozervance a nomády měst. Veronika Pechmanová z Designu interiéru navrhla důmyslné křeslo, které po rozložení může sloužit jako lůžko na občasné přespávání i jako sušák na oblečení. I to se možná dostane do výroby. Ve stejné místnosti čas od času zahýká tapír z kartonu. Dítě by se na něm bezpečně nepohoupalo, ale poňuchat se s ním zatoužil nejeden kolemjdoucí (to ten nosík a očičko).

Poslední zastávka je v ateliéru Skla Ilji Bílka. Soňu Demerkovou fascinují blyštivé broušené ověsy a tradiční korálky od severočeské Preciosy – nelze nevěřit. No tak z nich udělala cukřenku, sklenice i neotevíratelnou dózu na sušenky (na fotce). Design, volné umění nebo nádobíčko pro princezny? Kdo ví, ale stračí reflex to aktivizuje bezpečně.

Martin Opl ze stejného ateliéru se s monumentálním objektem zase pokouší probudit vědomí člověka. Vesmír, světlo, duha, posaďte se a uvidíte. (I skeptik může obdivovat zručnost, s kterou celý objekt sám sestrojil.) V době naší návštěvy ale instalace zrovna nefunguje, a tak odcházím bez osvícení.

Ve studentském bistru FastFUD se posilňuji dobrou polévkou. Umělec u vedlejšího stolku s Kofolou si emotivně stěžuje: „Potřebuji, aby se o mě někdo staral.“ Docela bych mu to i věřila a hned bych mu bývala poradila pár míst v domě, kde by se mohl potěšit.