Téma týdne

Všední věci světa a exotiku periferie najdete v KIOSKu

Není to tak dávno, co musel člověk lačný po novinkách ze světa módy, designu nebo kultury vycestovat do větších a největších měst třeba i na jiných světadílech. Vracel se ověšen taškami, jejichž obsah mu zavdával důvod pyšnit se něčím, co jeho sousedé nemají anebo – ještě lépe – neznají. S globalizací tržních sil a internetem zajišťujícím trvalý přísun novinek jako by se tato dostředivá kosmopolitnost zcela vyčerpala. Žízeň po tom, co si zvyklo být náročnou, a proto vzácnou alternativou k lehce dostupnému, a tedy všednímu zboží, zeslábla, podobně jako klesá cena vody s trvalou a bezprostřední blízkostí studny.

„Jen se nad tím zamyslete: když vám někdo zas položí tu otravnou otázku ‚Co děláte?‘, jenom jim do rukou vložte jednu z těchto postaviček a jděte si zas po svém,“ radí Grifová a Romeny.

„Jen se nad tím zamyslete: když vám někdo zas položí tu otravnou otázku ‚Co děláte?‘, jenom jim do rukou vložte jednu z těchto postaviček a jděte si zas po svém,“ radí Grifová a Romeny.
„Jen se nad tím zamyslete: když vám někdo zas položí tu otravnou otázku ‚Co děláte?‘, jenom jim do rukou vložte jednu z těchto postaviček a jděte si zas po svém,“ radí Grifová a Romeny.
„‚Hvězda Afriky‘ anebo Afrikan Tähti je jednou z nejoblíbenějších finských deskových her; říká se, že ji najdete v každé domácnosti. V roce 1951 ji navrhl osmnáctiletý Kari Mannerla. Od té doby se jí prodalo více než tři miliony kusů.“
„‚Hvězda Afriky‘ anebo Afrikan Tähti je jednou z nejoblíbenějších finských deskových her; říká se, že ji najdete v každé domácnosti. V roce 1951 ji navrhl osmnáctiletý Kari Mannerla. Od té doby se jí prodalo více než tři miliony kusů.“
„Bylo fakt divný pojídat tyčinku banánové příchutí uprostřed té prázdné krajiny, všude kolem jenom led, soby a arktická liška. Tropické a polární se zde mísí.“
„Bylo fakt divný pojídat tyčinku banánové příchutí uprostřed té prázdné krajiny, všude kolem jenom led, soby a arktická liška. Tropické a polární se zde mísí.“
„Zatímco ostatní turisté fotili památku zapsanou v seznamu světového dědictví UNESCO, já na záchodech skrytě pořizovala snímky mýdla, abych se vyhnula překvapeným pohledům.“
„Zatímco ostatní turisté fotili památku zapsanou v seznamu světového dědictví UNESCO, já na záchodech skrytě pořizovala snímky mýdla, abych se vyhnula překvapeným pohledům.“
„Tohle je Finsko v kostce: co zde vidíte, je cena pro vítěze soutěže o ‚nejlepšího přítele‘, která se od roku 1954 pořádá každoročně ve většině finských škol.“
„Tohle je Finsko v kostce: co zde vidíte, je cena pro vítěze soutěže o ‚nejlepšího přítele‘, která se od roku 1954 pořádá každoročně ve většině finských škol.“

A pokud se zasíťováním světa vzdálenost z kteréhokoli místa na periferii do centra ať už ve smyslu dostupnosti výrobků nebo informací o nich blíží nule, nezbývá nic jiného než obrátit plachty a hledat vzácné zdroje opět na periferiích.

Alisa Grifová, která se svým manželem Marcem ter Haar Romenym založila v roce 2005 Kiosk, říká, že svůj obchod-archiv založili jako protilátku na přemíru designu, který je coby newyorské umělce a designéry obklopoval a jímž se cítili přesyceni. Ovšem – žít v centru, jako je New York, znamená zažívat zmiňovanou nulovou vzdálenost k centru nejen pomyslně, ale také fakticky a naplno. Jejich butik, který ještě do roku 2014 sídlil ve známé čtvrti SoHo na Manhattanu, představoval znovu naplněnou studnu, u níž si nejen oni, ale i četní návštěvníci a zákazníci mohli ukojit žízeň po něčem „jiném“.

Grifová a Romeny ze svých cest dovážejí proutěné košíky, hliníkové věšáky, islandské cukroví, portugalská ptačí napajedla či rumunské vodovky – rozmanité předměty, které spojuje „jiná“, exotická všednost. Jejich „jinakost“ přitahuje o to víc, že se objevují s příběhem a s podmanivým příslibem nostalgie, autenticity a jednoduchosti, po níž člověk často začíná toužit ve chvíli, kdy má snad všechno, co by kdy mohl chtít. Právě tehdy totiž přichází o to nejcennější, o samotný předmět ještě neukojené touhy – o toužení.

„Kupovala jsem pouze černé minimální varianty v Staples. Nebyly nijak zvláštní. Nikdy mě nijak zvlášť nevzrušovaly, ale zároveň mě nenechávaly chladnou. Pak, najednou, život mi připravil jedno z těch prozření, když jsem spatřila tyto červené. Byl to takový ten moment, jako když potkáte člověka, za nějž se nakonec provdáte,“ vzpomíná majitelka KIOSKu.

„Ve Švédsku tomuto typu loterie říkají ‚Americká loterie‘ – zní to divně, ale ten koncept je záviděníhodně prostý. Každý los je uprostřed perforován, takže jej lze snadno rozpůlit a jednu půlku dát nadějnému výherci. Jakmile se všechna naděje (losy) vyprodá, prodejce kovový kruh prolomí, sejme z něj kontrolní útržky a vloží je do osudí připraveného ke slosování,“ popisují objekt majitelé KIOSKu.

Předměty, které zakladatelé KIOSKu přivážejí ze svých cest a které zpřístupňují ať už přímo ve svém obchodu, ale nezřídka i v rámci výstav, jako je například právě probíhající výstava Greater New York v prestižní galerii PS1 Muzea moderního umění slibují oživit právě zmiňované vyprahlé toužení. Je to vlastně docela vtipné, možná až absurdní: když procházíte archivem předmětů dovezených do New Yorku z Finska, Japonska, Rumunska, Řecka, Portugalska, Islandu či Holandska, musíte se divit, co všechno dokáže vzrušit klientelu, kterou kterýsi recenzent označil jako znalce-zákazníky.

Objevit vrbové chřestítko dovezené z Francie, pokud jste znali jenom plastové, nebo německou zubní pastu, která díky své přemrštěné koncentraci dělá z čistění zubů vítaný zážitek? Budiž. Jenže člověk by asi neměl žít na té periferii, kterou je z pohledu Newyorčanů vlastně veškerý geografický prostor mimo New York, aby dokázal náležitě ocenit takové věci, jako je obyčejný hliníkový věšák z Portugalska nebo – světě div se – provázek z Rumunska.

„Ještě jako holka chodila moje babička ve dvacátých letech s rodinou sbírat houby a lesní plody v Pensylvánii, jenže jaký to má dnes smysl, když je lze pořídit v kterékoli samoobsluze?“ ptá se Grifová.

KIOSK nabízí věci opravdu rozmanité. Ale množství zemí, odkud pocházejí, zas tak velké není. Mnoho předmětů se opakuje pouze s drobnými variacemi (nelze přehlédnout zatíženost sběratelů na strouhače sýrů, lepicí pásky nebo čisté sešity). Člověk se procházením KIOSKu nedozvídá pouze o věcech a zemích jejich původu, ale také o tom, kdo je vybíral, a to jej dělá osobitým.

Hlad po „jiném“ bylo asi vždy možné zasytit pohybem vpřed vyhledáváním nového, obrácením vzad v stylu „retro“ či úkrokem stranou – k exotice. Dnes už se tyto směry střídají tak rychle, že přikládat v tu kterou chvíli větší váhu tomu či onomu už lze stabilně asi jen z osobní perspektivy. Zdá se, že dnešní pohyb módy je všesměrný. A přesto lze snad alespoň částečně říct, proč dnes „letí“ spíše to než ono.

I KIOSK bychom nejspíš mohli chápat pouze jako nové kolo či kolečko věčně se vracející touhy po jednoduchosti. Jenže spíš než hledat návaznost na Vergiliovu Bukoliku a Georgiku nebo na aristokracii sedmnáctého století, která své rustikální choutky ukájela navlečená ve vesnických hadrech křepčením kolem skotu, slepic a slámy nanošené do mramorových tanečních síní, nabízí se rozklíčovat KIOSK spíše něčím současnějším, něčím, k čemu se jeho provozovatelé sami vztahují.

Co KIOSK shromažďuje a schraňuje, jsou vlastně readymades, nalezené objekty, kterým jejich umělecký význam dodal před sto lety Marcel Duchamp. Tato charakterizace je v případě cetek a krámů v nabídce KIOSKu docela přiléhavá přinejmenším ze dvou důvodů. Jednak je samotný výběr (cizokrajného) předmětu sám o sobě prezentován coby tvůrčí akt; provozovatelé KIOSKu se tady jaksi automaticky stávají umělci-kurátory. A jednak se výběrem toho či onoho předmětu a jeho přenesením do jiného prostředí ruší nebo alespoň umenšuje jeho užitná hodnota – jinými slovy: nalezené předměty si koledují o status umění.

Podobnost s tvorbou zakladatele konceptuálního umění navozuje také to, že každý předmět v KIOSKu provází příběh jeho nálezu či drobná anekdota. Tento přístup tak připomíná například Duchampův Hřeben, totiž kovový hřeben pro psy, který kromě nápisu „New York 17. únor 1916 11.00“ doprovází věta „Tři nebo čtyři kapky výšky nemají co dělat s divokostí“.

Odvolávat se na umělce, kterému i sto let od jeho tvorby spousta lidí pořad nerozumí, by bylo opravdu pošetilé, pokud by KIOSK byl jenom další z množství variací na myšlenku nalezeného objektu (objet trouvé). Jenže KIOSK – snad bezděčně a příliš americky – jako by koncept readymade vracel tam, kde jej Duchamp původně nalezl – do obchodu. Slovo readymade, to je něco, co je „již hotové“, ještě začátkem dvacátého století totiž Američanům sloužilo k odlišení průmyslově zhotovených výrobků od zboží ruční výroby.

Pojem readymade se v podání KIOSKu vrací ke svému původnímu historickému významu, byť za nových podmínek. To však není jediné obrácení, ke kterému zde dochází. Kromě toho, že sbírka předmětů vzniká převrácením koupěchtivé pozornosti od center k periferiím, kurátorský přístup KIOSKu nás okatě vybízí k tomu, abychom o jeho výběru nalezených předmětů přemýšleli jako o umění, což je ale shodou okolností přesně to, čemu chtěl Duchamp svými readymades zcela uniknout.