Všímáme si

Udržitelnost a budoucnost veletrhů na milánském design weeku

Koronavirová situace překazila během loňského roku skoro každou větší událost, včetně bezesporu největšího veletrhu designu v Evropě - milánského Salone del Mobile. Postupně byl 59. ročník z jara roku 2020 přeložen na jaro roku 2021 a pak nakonec až na podzim roku 2021, a to pod úplně novým konceptem a dokonce názvem: SuperSalone, s cílem být ekologičtější a udržitelnější varianta Salone del mobile, které nás opět čeká v dubnu 2022. Co tento experiment ukázal?

Udržitelnost a budoucnost veletrhů na milánském design weeku
Udržitelnost a budoucnost veletrhů na milánském design weeku

Text: Huy Pham • Foto: zdroj salonemilano.it

Téměř dvouletá pauza umožnila organizátorům zamyslet se nad širšími důsledky této ohromné akce. V reakci na globální pandemickou krizi se dostala do čela velká a dlouhodobě palčivá témata. Prvním z nich byla samozřejmě udržitelnost, či spíše neudržitelnost, spojená s velkým pohybem lidí a věcí, které jsou kvůli pár dnům veletrhu prezentovány dost velkorysým způsobem. Nebylo výjimkou, aby pro sebe měly některé firmy polovinu celé haly, kde se pár produktů prezentovalo ve stáncích připomínajících spíše přehlídku architektury nebo scénografie. Letošní ročník byl jiný, méně znamenalo lépe. Architekti v roli kurátorů Steffan Boeri a Andrea Caputo navrhli dispozici výstavních prostor jako dlouhé výstavní stěny, kde každá firma měla možnost prezentovat se v poměrně úzkém, lineárním prostoru o šířce cca tři metry. Firmy byly tím pádem prostorově výrazně omezeny a často musely přijít na to, jak s minimem udělat maximum. Jak píše italská novinářka Laura Traldi, bez možnosti se roztáhnout na co největší plochu a zaujmout spíše vynaloženými finančními prostředky, se stala jediným limitem pouze jejich vlastní kreativita.

Co se týče samotných výstavních stěn, šlo o poměrně jednoduchý princip stavebních desek připojených ke kovovému lešení. Vtip byl ovšem v cirkulárním přístupu. Desky zůstaly nenatírané (pro barevné odlišení se zvolilo překrytí látkou), s odhalenými spoji umožňujícími rychlou demontáž, a také snahu zachovat původní standardizované formáty, které jim dovolí být použity znovu a na jiné účely. Samotné kovové lešení, na které byly desky upevněny bylo pronajaté. Organizátoři navázali také spolupráci s berlínským designérem Lukasem Wegwerthem, jehož kovové spojovací součástky Three+One, umožňující rychlé a rozebíratelné spojování různých materiálů, posloužily pro konstrukci veškerého interiérového mobiliáře. I přes veškeré snahy se zde ovšem objevují určitá diskutabilní rozhodnutí. Co s velkoformátovými informačními plachtami, bude se z nich šít merchandise na příští rok? Jaká je reálná ekologická stopa kartonových popelnic, které se musí pravděpodobně vyměňovat každý týden? I tak je ovšem celý přístup ke koncepci SuperSalone krok správným směrem. To, že největší design week v Evropě začal začleňovat otázky udržitelnosti a cirkularity značí, že tento trend, který byl ještě před pár lety převážně výsadou studentských projektů, začal nábytkový průmysl brát vážně.

Druhým palčivým tématem byla nejistá budoucnost veletrhu ovlivněná globální pandemií. Už předtím se ozývala kritika, že je milánský Salone příliš veliká akce, rostoucí každý rok o více návstěvníků a bez známek zpomalování. Pandemie navíc odhalila její závislost na zahraničních trzích. Zákazy cestování výrazně snížily počet zahraničních nákupčích, kvůli kterým ovšem firmy a značky na Salone del mobile měly zájem vystavovat. Ze strachu, že by se jim investované peníze nevrátily, se spustila lavina problémů. Vyvrcholila rezignací ředitele Salone del mobile Claudia Luttiho na jaře 2021, v době, kdy velká část značek uvažovala nad tím, že se příštího Salone vůbec nezúčastní. Starosta Milána Beppe Sala nabádal značky, ať své plány neruší. Podle něho si Miláno nemůže dovolit ztratit svůj titul hlavního města designu a zrušení Salone by bylo pro město finančně i kulturně zničující. Každý rok totiž přinese Milánu veletrh okolo 1,3 miliardy eur ročně. Zorganizovat podzimní veletrh byla tedy i existenční otázka.

Organizátoři potřebovali po téměř dvouleté odmlce dát jasně, ale opatrně, najevo, že jsou zpět, a to i bez přílivu zahraničních návštěvníků a velkých firem. Zápory se zde ovšem dokázaly díky týmu odborníků proměnit v klady. Akce musela být menší, což ovšem pomohlo její kvalitě, levnější, což pravděpodobně otevřelo cestu cirkularitě a otevřenější, díky čemuž se na veletrh dostala i široká veřejnost, která může pravidelně navštívit Salone až poslední den. Návštěvnost veletrhu byla nakonec okolo 60 tisíc účastníků. Pro srovnání, poslední ročník v roce 2019 vidělo 380 tisíc návštěvníků.

Budoucnost Salone je tedy zachráněna, budoucnost SuperSalone je ve hvězdách. Není jasné, zda se bude příští podzim konat další SuperSalone, což by naprosto jakékoli snahy o udržitelnost obrátilo vniveč, protože by tu náhle byly dva milánské design weeky. Potřebujeme druhé SuperSalone? Zůstává také otázkou, zda si vystavující firmy pouze nenechaly to nejlepší a nejvýraznější na ten “skutečný” veletrh, který pravděpodobně opět zaplní všech 24 hal (skoro 73 km2) velkorysými firemními prezentacemi. Podle nové ředitelky festivalu Marie Porro se pomocí cirkulární instalace a minimálním zásahům podařilo ušetřit 1,2 milionů kilogramů oxidu uhličitého. Není jasné, co se s instalacemi stalo dál. Desky a konstrukce se podle plánu rozebraly a patří nyní výstavišti Fiera Milano, které se nyní rozhodne, zda je prodá, nebo je schová pro další příležitosti, pokud je má kde uskladnit. Byla by to logicky ta lepší varianta a v mnoha ohledech by v rámci budoucích Salone dávala smysl. Příští rok se tedy snad ukáže, jaké lekce si design week odnesl.