Téma týdne

Šroubárnu vzala povodeň. Prostor zabydleli čeští truhláři, nábytek z Dánska a galerie

Víte, co to je svlak a kde byste ho našli? Zvládli byste popsat, jak se vyrábí sklenička, talíř nebo stůl? Pro ty, které zajímá cesta od surového materiálu až k výrobku, je tu cestovní kancelář Dovýroby. Druhý únorový pátek patřil výletu do zákulisí dvou rozdílných výroben nábytku sídlících v areálu Šroubáren – perle průmyslové architektury na břehu Vltavy v Libčicích.

Šroubárnu vzala povodeň. Prostor zabydleli čeští truhláři, nábytek z Dánska a galerie
Šroubárnu vzala povodeň. Prostor zabydleli čeští truhláři, nábytek z Dánska a galerie
Výlet do výroby
Výlet do výroby
Stroje a lidé v dílně nábytkářské firmy DEVOTO
Stroje a lidé v dílně nábytkářské firmy DEVOTO
V části areálu Uhelného mlýna se prodává nábytek značky GUBI
V části areálu Uhelného mlýna se prodává nábytek značky GUBI
Proměna libčických šroubáren v galerii
Proměna libčických šroubáren v galerii
Galerijní výhled na Vltavu a skalnatý ostroh
Galerijní výhled na Vltavu a skalnatý ostroh
Ve dílně s Michalem Peřinou
Ve dílně s Michalem Peřinou

Účastníci zájezdu se scházejí na Masarykově nádraží. Při příchodu dostanu pytlíček s jablkem, sendvičem a tatrankou. Někteří čekají opodál, jiní se druží, malá skupinka známých se hlučně vítá – jedou už potřetí.

Nejprve navštěvujeme dílnu firmy Devoto. Majitelé Lukáš Lédl a Petr Porta odjeli se stánkem na veletrh Ambiente do Frankfurtu, vítají nás jejich kolegové Tomáš a Nikol. Devoto vyrábí dětský nábytek a doplňky. Tomáš pracuje na výkresech a má také na starosti ovládání CNC obráběcího stroje, který se tím pádem stává hitem prohlídky. S láskou nám popisuje jeho přednosti a možnosti, s úsměvem přidává historku o tom, jak se do dílny stroj dostal. „Všechno jsme naplánovali přesně, když ho ale přivezli, byl o trošku větší, a tak jsme museli vybourat kus vchodu, abychom ho dostali dovnitř. Nad jeho operačním prostorem už ke stropu také zbývají jen centimetry.“ Ve firmě vedle jejích majitelů pracují čtyři truhláři, Tomáš a Nikol, která má na starosti propagaci lišáka Robina a jeho plyšových kamarádů, lamp, hodin a dalších bytových doplňků.

Z internetových stránek a prezentačního videa Devoto dýchá atmosféra tradiční dílny. Staré litinové stroje, dřevěné hobliny, fošny s kůrou nebo hladce vybroušená prkna, ruční zpracování. Během exkurze bylo ale patrné, že na dílně jsou denním chlebem spíše deskové materiály – překližky, MDF a dřevotříska pokrytá fólií – takzvané lamino.

Pro práci s deskami je dílna také vybavena – od stroje na olepování hran po řezné kotouče do pily. „Masiv zaujímá asi deset procent naší náplně,“ odhaduje jeden z pracovníků. Design nábytku firmy Devoto stojí na perfektně hladkých plochách nenápadných barev a vlastním stylu tvarování, pro nároky na zpracování masivu tu není moc prostoru. Jejich úspěšný rozvoj dokazuje, že právě taková estetika má své příznivce.

Všichni si na zkoušku přisajeme vakuem dlaň k pracovní desce CNC stroje a prohlížíme lakovnu, následuje čaj a koláčky v kanceláři, kde nám Nikol vypráví o historii firmy a jejích dvou zakladatelích. S těmi se spojíme přes Skype, zhlédneme přes kameru stánek postavený na výstavišti ve Frankfurtu a oni zase nevěřícně dvacet účastníků zájezdu v jejich kanceláři pro tři osoby.

Přes dvůr areálu se tyčí Uhelný mlýn, nyní citlivě zrekonstruovaná budova, která hostí architektonický ateliér, showroom nábytku GUBI a galerii umění. Přivítá nás Andrea Hoffman Nečasová, spolumajitelka mlýna. Hodinka strávená ve světlých prostorách, kde převládá sklo a cihly, je pro industriálního romantika požitkem. Majitelka je historií a duchem místa náležitě nadšená.

Odhaluje nám ve svém vyprávění pozoruhodný příběh libčických šroubáren a dopřává nám z balkonu výhled na Vltavu a skalnatý ostroh na protějším břehu. „Náplavka bude,“ reaguje na návrhy některých, „restaurace naproti v Kotelně už se nemůžu dočkat,“ dodává natěšeně. „Libčice potřebují místo setkávání. Když jsme to tu dali do pořádku, přišli sem místní jogíni s prosbami o zapůjčení prostor. V obci není ani pořádná kavárna, přitom to tu má takový potenciál, a je to jen dvacet minut od Prahy.“

V části areálu Uhelného mlýna se vystavuje a prodává nábytek GUBI. Dánská značka tvoří výjimku v jinak ryze českém seznamu podniků cestovky Dovýroby. Dánské kousky jsou pozoruhodné tím, že je navrhovali slavní architekti a designéři. Firma vlastní práva na autorské kopie křesílek, lamp, šezlongů, zrcadel a dalšího nábytku, který původně vznikal v období 1930 až 1970. Díla designérů z celého světa, jejichž původní kusy jsou nyní v muzeích, bez ostudy osvětlují lampy místní provenience. Desítky vkusných stínidel našli majitelé zahrabané ve šroubárnách, očistili je a uvedli zpět do provozu.

Z rekonstruovaného Uhelného mlýna ověnčeného Národní cenou za architekturu roku 2013 míříme do druhé výrobny. LUGI pracuje na zakázku a vyrábí vlastní kolekce nábytku. Majitel podniku Michal Peřina nás v prosklené kanceláři nad dílnou seznamuje s historií, vzpomíná mimo jiné na ničivou povodeň, která zasáhla celou jejich původní provozovnu. Koncepce vedení firmy je prostá a vede k možná překvapivým důsledkům.

Masivní stoly, perfektní řemeslná práce a minimalistický design kolekcí LUGI jsou pýchou firmy, jejich cena však radost trochu obrušuje. „Přes všechny komunikační snahy a mnoho let vystavování na nejlepších veletrzích v Evropě se nám nepodařilo kolekce nábytku uplatnit ve stávajícím provedení,“ shrnuje prostě Peřina. „Kdybychom slevili na preciznosti a kvalitě, našli cenový kompromis, možná by to šlo. To ale není náš způsob práce.“

Hrdinský příběh by rád pokračoval ke šťastnému konci, kde vytrvalý mistr řemesla nakonec dojde uznání a ocenění, realita je však taková, že kolekce LUGI tvoří jen pět procent jejich výroby. Než polovičatě a s kompromisem, to raději bez velkoobchodu. Kolekce uplatňují ve svých návrzích například architekti, většinu provozu dvacetičlenné dílny však zajišťují zakázky na míru.

Naše prohlídka začíná ve skladu dřeva – velké hale zarovnané hráněmi od borovice přes americký ořech a dub až k cedru. Michal Peřina nám ukazuje různé rozměry a typy prken, vysvětluje sušení materiálu a snaží se ve stručnosti nastínit komplikovaný proces práce s rostlým dřevem. V dílně vidíme CNC stroj, jehož pět os již po první prohlídce dne dokážeme ocenit (přes dvůr mají jenom tři osy, jak trochu smutně dopoledne vysvětlil Lukáš). Hned za rohem je původní hoblovka varnsdorfské výroby z minulého století.

„Mimo provoz“, hlásí připevněná cedulka. „Dnes už neprojde bezpečnostními kontrolami a přísnými normami pro elektrické zařízení,“ vysvětluje nostalgicky Peřina a zvedá kryt, který nemá žádnou pojistku proti otevření za chodu. „Jinak by ale fungovala skvěle. Jenom výšku nastavujete manuálním točením, zatímco na novém stroji zmáčknete tlačítko.“ Správný řemeslník má asi pro staré stroje cit. Také v této truhlárně používají pro části výroby deskové materiály, většinou je to MDF deska, kterou si sami dýhují, nebo lamino pro výrobu korpusů.

Cestou ven z haly si všimnu hotové desky stolu z kolekce LUGI, od kraje je několik centimetrů naprasklá. Když se ptám, co se s jinak perfektním kusem z krásného jasanového dřeva stane, majitel Peřina trochu smutně, leč nekompromisně pokrčí rameny. „Dřevo neustále pracuje. Přestože všechny výrobní postupy byly správné, může se stát, že pnutí ve dřevě způsobí prasklinu. Kdybychom měli tu část vyříznout, nahradit jiným kusem, srovnat, očistit, vyfrézovat znovu drážky na nohy…,“ vysvětluje s tím, že složitý nestandardní zásah se zkrátka nevyplatí. Naší skupinou se rozlehne šum, tvůrčí hlasy navrhují zaplnit spáru třeba zlatým tmelem, přiznat ji a udělat z kusu originál, jiné zase potvrzují, že zákazník chce jen perfektní kus, a souhlasí s tím, že je stůl neprodejný.

Závěr výletu probíhá u kávy v showroomu LUGI, který se nedávno přesunul z pražského Vinohradského pavilonu do Libčic. Účastníci zájezdu jsou spokojeni. Někdo si nejspíš trochu dokázal představit, co taková výroba obnáší, pro jiné to byla úplná novinka. Interiérové designéry zaujaly neviditelné spáry a vychytávky kuchyňského kování, kutily zase stroje a zařízení. Jedna z účastnic rozjíždí e-shop s jednotlivými kusy nábytku a malými kolekcemi, spolupracuje s designéry a sama realizuje výrobu jejich návrhů. „V budoucnu bych ráda zařadila do nabídky i nábytek, s návrháři je ale náročná komunikace,“ vysvětluje. Nahlédnutí do výroby by jí možná v budoucnu pomohlo tvůrčí, leč dezorganizované designéry lépe koordinovat a nasměrovat.

Okolo stolu místní výroby (bez praskliny) se dostane i na téma vzdělávání učňů, na čemž zachování výroby v Česku závisí. Názory se liší a je vidět, že všechny zúčastněné zajímá. Cítím, že by se vyplatilo rozdmýchat ho na celospolečenské úrovni a pozvat k diskusnímu stolu všechny, kterých se to týká, tedy především velké, ale i malé české výrobní firmy. „Podpora české výroby je také jedním z cílů naší cestovky,“ říká její spoluzakladatelka Kateřina Vaňková.

„Českých výrobců ubývá, přestože mnozí z nich vyrábějí kvalitní věci. Myslíme si, že je to také proto, že lidé už výrobní postupy neznají, nedokážou kvalitu rozpoznat a ocenit. Naším cílem je vzdělat účastníka zájezdu, ale také zviditelnit firmy a pomoci znovu oživit dobré jméno české výroby, abychom nakonec nedováželi z Asie úplně všechno.“

Text: Kateřina Zvelebilová, foto: archiv Dovýroby, Kateřina Zvelebilová