Pod rukama

Ruchařka Jana Anderlová: Všechny zvuky a šramoty světa

„Být ruchařem znamená být ochotný trávit profesní život ve tmě, v tichu, a přitom rušit,“ říká Jana Anderlová, která pracuje v ruchovém studiu na Kavčích horách. Její pracovní prostor má podobu obrovské haly s vysokým stropem a nepřeberným množstvím věcí a materiálů. „Máme tady i jeden kufr, kterému říkáme miláček. Skvěle se na něj dělají dveře starých aut. Je tady s námi už hodně dlouho. Původně to byl obal na plynový vařič.“

Ruchařka Jana Anderlová: Všechny zvuky a šramoty světa
Ruchařka Jana Anderlová: Všechny zvuky a šramoty světa

Text: Tereza Lišková • Video a foto: Tomáš Princ

„Dítě se plíží ke dveřím, za kterými rodiče koukají na film. Ono se na něj koukat nesmí. Naučí se tedy chodit po prknech, která nevržou,“ otevírá příběh ruchů Jana Anderlová. A poznamenává, že si člověk svůj vztah ke zvukům buduje během života postupně. Učíme se je vnímat, přemýšlet o nich, hrát si s nimi. „Jako ruchař pozorujete lidi a různá prostředí. Všímáte si, že kartotéka u doktora vrže kovově. Zajímá vás, zda jsou schody v pavlačovém domě kamenné, nebo dřevěné. V metru zaslechnu, jak někdo šoupe nohou, že jiný má hůlku,“ vypráví.

Jana Anderlová vystudovala na FAMU filmovou a televizní produkci. Po střední škole pracovala na place jako klapka, vyzkoušela si i roli asistentky produkce. Toto povolání se ale příliš neslučovalo s rodinným životem. Když se naskytla příležitost, vyměnila produkci za kariéru ruchaře a svůj talent rozvinula ve světě zvuku.

„První zvuk, který jsem ve studiu vytvářela, byly kroky,“ vzpomíná Jana Anderlová na své začátky. „Máte trému. Stydíte se ten zvuk udělat pořádně. Kolem je ticho, a to vás limituje. Ale mistr zvuku vám řekne, že se do toho prostě musíte opřít.“ Když ji při práci sledujete dnes, jen lačně nasáváte krásně syté zvuky, které vznikají pod jejíma rukama.
„V ruchovém studiu jsem byla poprvé při natáčení ruchů pro film Balada pro banditu, na kterém jsem předtím pracovala na place. Ruchař se učí i tím, že pozoruje kolegy, vidí, co berou do ruky, co dělají.“ I Jana Anderlová ze začátku jen seděla za stolem a koukala na své kolegy, profesionály. O jejím oboru se říká, že člověku trvá nejméně dva roky, než pochopí, co všechno toto povolání obnáší.

„Když se díváte na obraz, máte pocit, že musíte zvukově postihnout úplně všechno. S praxí pak už dopředu vidíte, co je pro film podstatné, a co ne,“ vysvětluje s tím, že pro její řemeslo je zásadní i citlivé čtení koncepce obrazu. „Musíte mít dar pochopení pro obraz a rytmus,“ dodává a zdůrazňuje, že ruchař se učí celý život.

Neustále přicházejí nové příležitosti, nové obrazy, různorodá prostředí. „Pracujeme s animací, s hraným filmem, s minulostí, s budoucností,“ vypočítává a s úsměvem popisuje detaily i paradoxy své práce. „Když jsme v pravěku, chodíme bosi. Jindy se musíme přinést až někam do vesmíru a podle toho i chodit. Pokud mají postavy skafandr, tak by kroky neměly být slyšet. (Jak víme, ve vzduchoprázdnu se zvuk jaksi nešíří.) My přesto ty kroky uděláme.“

Právě zmiňované kroky tvoří nejdůležitější a nejčastější součást výroby ruchů. „Jako divák vidíte herce, jak jde. A zároveň s tím potřebujete slyšet i jeho kroky. Když je neslyšíte, něco vám tam chybí,“ vysvětluje. „Pokud vidíte na obraze sklo, potřebujete slyšet sklo,“ uvádí další příklad Anderlová. A objasňuje tak roli ruchařů, jejichž čas nastává během postprodukce. Jejich mistrovství spočívá v tom, že umějí dodat chybějící nebo málo výrazný zvukový materiál, potřebný zvuk ušijí natočenému obrazu přesně na míru.

Když chcete slyšet obraz

Ruchařská profese se neobejde bez představivosti, jež jde i za hrany běžného uchopení věcí. Spolu s kolegyněmi a kolegy Anderlová důvtipně využívá i docela jiné materiály a věci, než jaké divákům ukazuje obraz. „Na panský kočár můžete použít například plastikové vozítko, které krásně vrže,“ uvádí příklad. „Pokud chcete ve studiu ztvárnit oheň, tak si z archivu vezmete nějaký základní zvuk ohně a jako ruchař mu pomůžete.“ Anderlová umí zručně ztvárnit plápolání ohně, stačí jí kus vhodné látky, spolu s kolegy dodá i škvíření či praskání.

Za nejběžnější rekvizitu označuje rozpůlený kokosový ořech. „Dělá ten správný zvuk v okamžiku, když potřebujeme kopyta koní.“ Skvělý zvuk poskytují třeba staré magnetofonové pásky, s jejichž pomocí ruchaři simulují šustění slámy a sena. „Když se šustění pásků smíchá se zvukem natočeným v exteriéru, tak finální zvuk dostane tu pravou sílu a dynamiku.“
Hala na Kavčích horách, kde se setkáváme, je plná věcí a regálů. „O množství rekvizit ve studiu vám nemůžu říct nic, protože to je velká proměnná,“ odpovídá Anderlová na otázku po počtu přítomných pomůcek. „Některé rekvizity si ochraňujeme jako poklad a slouží tady už po několikátou generaci ruchařů. Jiné rekvizity už nás opustily.“ Jelikož ruchaři pracují ve skupině, je pro ně znalost a stálost místa, kam se jednotlivé rekvizity ukládají, nepostradatelná. „Dávat věci na to správné místo je vlastně součástí ohleduplnosti vůči kolegům,“ nastiňuje Anderlová zásady práce v kolektivu.

Ve studiu jsou potřebné věci a materiály umístěny do jednotlivých oddílů. „Máme tu sekci porcelánu, plastiku, železa, kufrů, peřin, talířů, sklenic, plechovek, řetězů nebo třeba bot.“ Stojí tu také stůl a na něm leží hromady papírů všemožných gramáží a knih s různými obaly a vazbami, v levém šuplíku najdete léky. O kousek dál čekají rentgenové snímky. Je tu také skříň se šatními ramínky, konve, plechová piksla od čaje, příbory nebo krabice se sadou klíčů. Nechybí ani vana a bazén. Ve studiu má své místo i plocha posypaná písky různých zrnitostí, ruchaři na ní dokážou mimo jiné vyloudit i chůzi trávou.

Znít až na věky

Ruchaři umějí svým rekvizitám v jistém smyslu zajistit druhý život: „Rekvizita, která by jinak skončila někde na smetišti, vlastně ve filmu žije díky zvuku svůj druhý život. Tím, že ji zvukově ztvárníme, má zaručenou nesmrtelnost a Oscara,“ dodává se smíchem Jana Anderlová.

Kupuje se máloco. „Rekvizity přicházejí, protože vás jako ruchaře potkají. Na to má dar jedna moje kolegyně, vždycky někde u kontejnerů objeví nějakou nádheru, kterou přinese. Máme tu třeba dětský kočárek, kterému chybí madlo. Pro nás je to zázračná rekvizita, která zní jako nemocniční lůžko. Hluché věci nám jsou k ničemu. Když ruchař přináší do studia novou rekvizitu, tak s ní přinese i její zvuk, nepřináší prázdnou věc,“ vypráví Anderlová. „My se s ní ve studiu skamarádíme a stane se z ní náš přítel,“charakterizuje ruchařka specifický druh vztahu lidí a věcí.

Neviditelní, co si hrají se zvuky

Jana Anderlová zdůrazňuje, že zvuk je neodmyslitelnou součástí filmového celku. „Všechny složky musí spolu hrát. A všechny ty profese musí spolupracovat. To je pro mě zásada filmu: sedm hlavních profesí, včetně zvuku.“

V jejím studiu hraje klíčovou roli komunikace mezi jednotlivými členy týmu. „Jakmile se rozsvítí červená, soustředíme se plně na práci. Jako ruchaři jsme v plné pozornosti, na obraz i na zvuk. My vytváříme zvuk a režisér je tím, kdo mu dává konkrétní charakter.“ Sdílení režisérovy představy je důležité zejména u animovaných filmů, kde je pole zvukových interpretací jednotlivých obrazů mnohem širší. Vzájemná spolupráce se podle slov Jany Anderlové zakládá na bázi absolutní důvěry a respektu.

Na druhou stranu ruchařka dodává, že mnozí lidé zainteresovaní na výrobě filmu ani netuší, co je její profese zač. V jistém smyslu tedy vykonává skrytou profesi, kterou se zabývá jen hrstka lidí. „Troufám si tvrdit, že je v České republice tak patnáct ruchařů, a to je možná moc vysoké číslo,“ odhaduje.