Ptáme se

Nemám rád sériovky a rád stavím repliky aut, říká kašér Jan Bašta

Jeho kulisy můžete spatřit v mnoha divadelních i muzikálových představeních a ve filmech u nás i v zahraničí. Jako hlavní materiál si kašér Jan Bašta nejčastěji vybírá polystyren, který zpracovává hlavně soustružením. Tvořit ale umí i z kovu, dřeva nebo laminátu. Anebo ze zajímavých komponentů, které stále vyhledává v různých obchodech. Jak sám často říká: „V našem řemesle nepoužíváme věci kolem sebe k tomu, k čemu jsou původně určeny.“

Nemám rád sériovky a rád stavím repliky aut, říká kašér Jan Bašta
Nemám rád sériovky a rád stavím repliky aut, říká kašér Jan Bašta

Pracujete převážně s polystyrenem. Proč zrovna tento materiál?
Tvořím z různých materiálů, ale tvarování polystyrenu je hlavním těžištěm mé práce. Na některé postupy a techniky mám v podstatě monopol. Alespoň ve střední Evropě. Například na výrobu obřích, až dvoumetrových koulí technikou soustružení. Používám některé přípravky a jeden plotr, ale většinu věcí dělám rukama metodou třískového obrábění. Rozhodně to není tak, že bych zadal do počítače data ve smyslu: Vyrob mi dvoumetrovou kouli. Taková zařízení dnes sice běžně existují – například pětiosé CNC stroje, co vypadají jako rameno od bagru, ale jejich pořízení a provoz jsou enormně drahé.

Jaká je vaše původní profese?
Kašér. Kašírování je povrchová úprava polepováním látkou a papírem v divadle. Od toho se odvíjí název celé profese, která se zabývá výrobou 3D dekorací. K tomu se dlouho používaly hlavně dřevěné konstrukce, pletivo. A na ně se kašíruje právě látka. Až později přišel na trh polystyren, který je pro většinu současných zakázek stále ideálním a základním materiálem. Kašérů dnes už není mnoho a těch divadelních jen pár, protože divadlo se od výpravných scén spíše odklání. Naopak filmových pomalu přibývá.

„Polystyren je pro většinu současných zakázek stále ideálním a základním materiálem.“

„Tvarování polystyrenu je hlavním těžištěm mé práce.“

Odpad po soustružení polystyrenu se ze 100% využívá jako plnivo do lehčených betonů, zásypů a podobně.

Obor kašér se dnes už nikde nevyučuje?
Učil se v době, kdy na žižkovskou SUPŠ chodila moje maminka. Tehdy se studenti oboru scénografie dělili na kašéry a vlásenkáře. Když jsem na stejnou školu chodil já (1991 až 1996), už se vyučovala scénografie pouze obecně. Mě osobně to táhlo víc k rukodělnému řemeslu. Měl jsem to pár kroků do dílen Národního divadla a Divadla na Vinohradech, kde jsem se řemeslu v praxi naučil. Praktická kašéřina se dneska dá naučit pouze předáváním zkušeností. Současní divadelní kašéři jsou původní profesí spíše štukatéři nebo sochaři. Nebo u těch mladších třeba řezbáři.

Ti ale musejí dobře zvládnout i jiné učební nebo umělecké obory. Připadá mi, že umíte dalších pět nebo šest řemesel.
Pokud nechcete zadávat spoustu subdodávek, nezbývá než se naučit a umět používat spoustu řemesel. Pokud trváte na autentickém zpracování a předání vlastní tvůrčí myšlenky, je ideální si maximum věcí udělat po svém. Truhlařinu, kašéřinu, čalounění. Ale i třeba slaboproudou elektřinu. Až do finále.

Na jaké další materiály se specializujete?
Moc rád vyrábím celodřevěné kulisy. To je pro mě ale spíš svátek. Dokáže to u nás i několik dalších firem, tudíž objem zakázek se rozprostře i mezi ně. Baví mě i další materiály. Venku na dvoře stojí třeba obří bowlingová koule, kterou nedávno použili v reklamě, kde se kutálela a poskakovala opakovaně dvě patra dolů ze schodů. Aby vydržela ten nápor, zvolil jsem pro její výrobu kromě polystyrenu i špičkový laminát, jaký se používá třeba na sportovní lodě. Obecně pracuji s celou škálou materiálů. Barvy, textil, železo, dřevo, kompozity. Je jich nepřeberné množství.

Je snadné sehnat všechny na našem trhu nebo jsou některé dostupné jen v zahraničí?
Nevzpomínám si, že bych něco nesehnal u nás. V mé práci je většinou problém s tím, že zakázky jsou spěšné. Průměrně odevzdávám práci zhruba do čtrnácti dnů od okamžiku zadání, což je velmi krátká doba na to, abych sháněl materiály v zahraničí. Na trhu už je dost firem, které vám seženou a dodají prakticky cokoli.

Jakou největší kulisu jste během své praxe zpracovával?
Například vloni jsme pro film Die Himmelsleiter vyráběli deset metrů dlouhý a šest metrů vysoký pilíř mostu na řece Rýn, který se později převezl do pískovny u Veltrus, kde se natáčela noční scéna. Vše bylo v měřítku 1 : 1.

Je složité některé typy materiálů nebo jejich povrchů napodobit?
Důležité je najít shodu s architektem. Vždycky začínáme tím, že vznikne hrubý náčrt velikosti nebo tvaru objektu, který se bude vyrábět. K němu dostávám nebo si sám opatřím fotografie lokace, povrchu, struktury. Takové je základní zadání od výtvarníka. Na mně je, jaký vyberu materiál a jakou zvolím výrobní metodu, co se týká povrchové úpravy, která vychází především z toho, pro jaké účely ten konkrétní kus vyrábím. Jak dlouho má vydržet při mechanickém zatížení, jak má být odolný vůči povětrnostním vlivům a podobně. Je veliký rozdíl mezi kulisou, která se použije během jednoho natáčecího dne a skončí v kontejneru, a tou, která má stát několik měsíců venku. U divadelních kulis je zase potřeba počítat s opakovanou zátěží při stavění i bourání scény. A při jejich stěhování. Pak je třeba myslet také na to, abych stihl zakázku odevzdat v termínu a vešel se do rozpočtu.

„Na mně je, jaký vyberu materiál a jakou zvolím výrobní metodu, co se týká povrchové úpravy.“

„Je třeba myslet také na to, abych stihl zakázku odevzdat v termínu a vešel se do rozpočtu.“ Podobných tub vyrobil Jan Bašta několik desítek.

Člověk vs. kulisy, v tomto případě reklamní předměty. Měřítko je důležité.

Která zakázka pro vás byla nejzajímavější? Ať už výběrem technologického postupu nebo výtvarně.
Každá je zpravidla úplně jiná. Mám rád tu pestrost a rozmanitost. Hlavně žádný stereotyp. Nerad dělám „sériovky“. Jakákoliv nová zakázka je pro mě vždy nová výzva, nové přemýšlení, nové hledání postupu. Asi nejzajímavější pro mě je, když dostanu objednávku na vytvoření kulisy auta. To si pokaždé užívám. První, kterou jsem dělal, byla upravená a trochu zkrácená replika Fordu Convertible, známého z filmu Pomáda s Johnem Travoltou. To byla nádhera. A nejen výtvarně. Znamenalo to sestavit auto, které bude s pomocí přídavných kol i pojízdné. Musel jsem navrhnout a vyrobit kovové šasi. Tvarované, žádný zjednodušený obdélníkový podvozek. Na kostru ukotvit dřevěné bočnice. Potom přišla na řadu práce s polystyrenem a modelování. Povrchová úprava byla z laminátu, navrch tmel a lak, jako u normálního auta. Kabriolet musel být stabilní a se zpevněnou kapotou, na níž muzikáloví herci tančí. Zároveň bylo třeba vyřešit elektroinstalaci, protože to auto na scéně i bliká, svítí, houká. Další kabriolet jsem později postavil pro divadelní Studio DVA a zatím poslední z aut, co jsem vyráběl, byl americký pick-up, mírně zmenšený na sedmdesát procent oproti originálu. Šlo o dva stejné modely pro zahraniční produkci. Byly celé ze dřeva. Na začátku mám k dispozici zpravidla jen malý model, z něhož potom v odpovídajícím měřítku stavím finální verzi.

Zdá se, že auta jsou pro vás srdeční záležitostí.
To ano. Co si budeme povídat. Každý kluk má přeci dětský sen postavit si vlastní auto. To je něco! Nebo ne?

Replika Fordu Convertible známého z filmu Pomáda s Johnem Travoltou. Auta jsou pro Baštu velkou výzvou a vášní.

Stalo se vám někdy, že jste musel práci odmítnout? Že jste nepřišel na to, jaký zvolit postup tak, aby splnil všechny důležité parametry a očekávání zákazníka?
Každý z nás tvůrců má určitou specializaci. Já třeba téměř nedělám figurální umění. To si objednávám jinde. Stejně jako si u mě zadávají objekty, které vyžadují soustružení. Zkrátka, když potřebuji třeba sochu, vím, komu mám zavolat, aby ji pro mě udělal. Zrovna nedávno jsem s jedním kolegou řešil repliku mořské víly z Kodaně, což je celkem známý a slavný motiv. Pokud jsem někdy odmítl, pak to byl požadavek na vysoustružení repliky kašny o průměru dva metry, měla být ze dřeva. A to je zcela jiná disciplína. Na to musíte mít naprosto jinou mašinu.

Dostáváte více nabídek od domácích, nebo zahraničních filmových produkcí?
Ze zahraničních. Už z principu, protože u nás se třeba netočí prakticky žádné sci-fi nebo historické filmy, které bývají výpravné. Pamatuji si, že když se točil třeba Terminátor nebo Narnie, dělal na tom každý, kdo měl ruce a nohy. Cizí produkce navíc většinou pracují s výrazně lepšími rozpočty.

Oslovují vás studenti z výtvarných či řemeslných oborů, že by se u vás rádi něčemu přiučili? Jste ochoten se s nimi dělit o své zkušenosti?
Spíš občas někdo napíše, že by chtěl zaměstnat. Ale to si netroufnu. Dokud živím jen vlastní rodinu, vím, na čem jsem. Ale zodpovědnost za zaměstnance? To bych asi nezvládl. Navíc, cítím se ještě mladý na to, abych nechal někoho zcela nahlížet do své „výrobní kuchyně“. Každý si to řemeslo tak trochu střežíme. Alespoň do určité míry. Sám musím pořád vyhledávat a zkoušet nové postupy, techniky, nápady, už kvůli novým materiálům. Vše se neustále a rychle mění. Univerzální postupy vlastně neexistují. Chce to zkušenost, neustálé hledání.

Napadá vás nějaký příklad?
Když se vrátím k tradičnímu divadelnímu kašírování – polepování látkami, tak v něm se třeba používalo lepidlo, do něhož se tradičně dávalo trochu hladké mouky, vody, slavičí jazýčky a všelijaké „tajné“ ingredience, které jsem si vymyslel i sám. I když víte, co do toho lepidla máte dát, neznamená to, že ho jako začátečník připravíte tak jako zkušený kašér.

Jeho velké hobby — lodě z laminátu, se kterým často pracuje i při výrobě kulis.

Jak vnímáte a vybíráte materiály?
Na každém kroku. Jdu třeba do obchodu a najednou si řeknu hele, tohle je dobrý. Stále si prohlížím různé věci, přičemž neumím prodavačům vysvětlit, na co přesně je potřebuji. Člověk musí mít oči otevřené a vnímat vše kolem sebe. Aby, když se řekne dub, nemusel se běžet do lesa podívat, jak takový strom vypadá. Málokdo to pochopí. Vždycky říkám, že specialitou téhle profese je jedno staré pravidlo. A sice že nepoužíváme věci kolem sebe k tomu, k čemu jsou původně určené. Takže se mi stává, že vletím do prodejny domácích potřeb a oni se začnou vyptávat, co že to konkrétně potřebuji. A já zpravidla hlásím třeba: Potřebuji něco, co bude zvonovitého tvaru, asi takhle velký, asi takhle tvarovaný, nejlépe plastový… Měl jsem období, kdy jsem dostal zakázku na vytvoření několika hydrantů. Takových ozdobných, přibližně jako jsou ty litinové v Londýně. A nakonec jsem přišel na to, že se dají skvěle sestavit z kanálových trubek a květináčů. Taková zadání řeším často. Teď zrovna jsem vymýšlel k jednomu divadelnímu představení levné a lehké dýchací přístroje pro potápěče. Takže přišla na řadu zase kanálová trubka, k tomu jsme dokoupili za pár korun originální botku od vzduchové láhve, nahoru jsme dali ocelovou polokouli říznutou napůl, k ní se přidělal kohoutek od radiátoru, hadice a hotovo. Občas jsem zkrátka za podivína.

Je libo pořádný mozek? Není problém!

Proč jste se kdysi rozhodl odejít na volnou nohu?
Nebylo to hned. Nejdříve jsem strávil tři a půl roku v divadle, pak osm let ve firmě, která vyráběla divadelní a filmové dekorace. Později, když jsem se odstěhoval z Prahy, jsem koupil dílnu a odhodlal se začít život na volné noze. Nějaký čas jsem se na to ale připravoval. U nás v rodině je to vlastně tradice. Děda z matčiny strany byl hudební skladatel, babička malířka, máma a teta taky malířky.

A kdy se ve vás „zlomilo“ rozhodnutí, že se z města odstěhujete na venkov?
Venkovský život mě vždycky bavil. Když jsem bydlel v Praze, jezdil jsem stejně pracovat na venkov. Tudíž jsem se jednou rozhodl to propojit, odstěhovat se a pořídit si vlastní dílnu na vesnici. A nikdy jsem toho nelitoval.

► kontakt