JAK TO VIDÍ

František Skála a Martin Janecký: Práce ruky je nenahraditelná

Právě probíhající výstava Skleněný kaleidoskop v břevnovské Galerii Kuzebauch spojuje práci Františka Skály a Martina Janeckého. Představuje hravé křišťálové objekty, situace a postavy. Na obou výtvarnících i výstavě samé je vidět, že si spolupráci velmi užívali. V Galerii Kuzebauch a ve Studiu Martina Janeckého na Kampě jsme si povídali o jejich tvůrčím procesu, společné výstavě i zálibě experimentovat a posouvat tak vlastní tvorbu stále o něco dál.

František Skála a Martin Janecký: Práce ruky je nenahraditelná
František Skála a Martin Janecký: Práce ruky je nenahraditelná

Text: Kateřina Ducháč • František Skála a Martin Janecký, Foto © Pepa Horák - Studio Janecký

Vaše společné dílo se poprvé objevilo na Mezinárodním sklářském sympoziu v Novém Boru na podzim 2021. Jak došlo k vaší spolupráci?
FS: Já vlastně nevím přesně... Asi to vzniklo tak, že jsme se s Martinem seznámili, což je teprve asi dva roky zpátky. Potom jsem viděl jeho práci ve sklárně a dohodli jsme se, že by bylo hezké udělat něco společně. Podnět vznikl od Martina a já jsem tomu byl velmi nakloněn.
MJ: Franta byl vždycky můj velký idol. Rád spolupracuji s takovými lidmi, už dřív jsem dělal například s Petrem Niklem nebo s Milanem Caisem. Skála byl pro mě další člověk, u kterého jsem věděl, že bych se s ním rád pracovně potkal, a nějak se to takhle hezky pospojovalo.
FS: Společně nás pak pozvali na Mezinárodní sklářské sympozium do Nového Boru (IGS – pozn. redakce). Tam jsme chtěli dělat něco jednoduchého, co už je trochu vyzkoušené, ale zároveň efektivní. Což ty kytary, které jsme nakonec udělali, jsou. Je to veliký kus skla, museli u toho pomáhat čtyři lidi, aby se to vůbec udělalo, je to těžké. Jednu jsme si zkusili předtím udělat u Martina ve studiu a pak už další tři přímo na Sympoziu.
MJ: Před IGS jsme si řekli, že si spolu uděláme takový cvičný den. Plánovali jsme vyzkoušet ty barevné kytary, ale nakonec jsme začali dělat i tyhle křišťálové postavy, které neměly s IGS nic společného a dominují výstavě.

Jak vznikl koncept společné výstavy? Oba jste v Galerii Kuzebauch už dříve samostatně vystavovali...
MJ: Ty věci jsme začali dělat bez toho, aniž bychom nějakou výstavu plánovali, jenom jsme si hráli.
FS: Koncept výstavy z toho pak vznikl přirozeně, Tomáš Hendrych z Galerie Kuzebauch viděl naši spolupráci na Sympoziu a hned řekl, že by z toho měla být výstava. Dokonce tam vznikl jistý tlak (smích), hlavně na ten čas, abychom to stihli. Tak jsme museli zvýšit aktivitu.

Téma jste si řekli hned?
FS: Idea byla, že budeme dělat spíš drobnější věci podle mých kreseb. Jsou to většinou i poměrně vtipné náměty, není to klasické závažné sklářské umění. Jde spíše o motivy, mnohdy žánrové, které jsem měl jako návrhy pro plastiky nebo obrazy už z dřívějška. Například Dancing face to face bylo z nějaké řady mých návrhů na sochu.

Dancing face to face • Foto © Gabriel Urbánek

A tyto sochy někdy vznikly?
FS: Nevznikly. Jedno léto jsem si dělal soubor návrhů, které jsem se chystal vyrobit ze dřeva jednoho obrovského kmene, který měl asi čtyři tuny. Pak jsem ale zjistil, že je ten kmen úplně sežranej houbou, takže z toho nakonec nic nebude. Později jsem si uvědomil, že tohle konkrétní sousoší by z toho dřeva asi stejně nešlo, to by muselo být z bronzu, jak je to složitější... Paradoxně ale šlo vyrobit ze skla, což jsem vlastně zjistil, až když jsem díky Martinovi viděl, jak se tyhle kombinované věci dělají. Vyrobí se jedna věc, ta se dá ohřívat do té pece - tzv. Garáže - a až potom se to lepí a skládá dohromady.

Takže převodem do skla se přeci jen návrhy trochu změnily...
FS: To je v podstatě normální tvůrčí proces, který nutně ovlivňuje i technologii, jak se to bude dělat, což je na tom to zábavné. Původní návrhy jsou vidět na kresbách, které jsou v Galerii také vystaveny. Někdy se to tedy vzdálilo poměrně hodně, hlavně ty poslední objekty, Torzo nebo Krychlič. To jsme zkoušeli vyloženě jinou metodu. Martin tam měl na stole takovou kostku, která byla z nakrabaceného skla. Já mám hrozně rád, co dělá vždy ten samotný materiál. Co by člověk z jiného materiálu zkrátka neudělal. Jsou tam vidět procesy, které vznikají jen tím, že se sklo naleje do nějaké bedny a vznikají tam ty faldy, které jsou nádherné. Člověk hledá, jak udělat něco, co doteď nikdo nedělal, aby to bylo zajímavé. Vede vás materiál i technologie. Mnohdy to jsou nestandardní postupy. Jinak převod z kresby do plastiky je vždycky něco jiného. V tom je obrovský podíl Martina, že on to opravdu podle té kresby udělá. Já to můžu nakreslit, ale kdybych to chtěl udělat úplně přesně, tak bych od toho musel udělat třeba model a podle toho to dělat.

To je klasický postup například u tavené plastiky.
FS: Na tu se chystám taky, už léta. Mám nějaké návrhy u Zdeňka Lhotského, že bych si něco zkusil, tam to zase chce něco trochu jiného. Musím udělat model ze sádry, formu...

Jak vypadal váš společný tvůrčí proces s Martinem?
FS: Nejprve jsem přinesl hromadu různých kreseb. Já zkrátka kreslím, kreslím, kreslím, je tam deset nebo patnáct variant od jednoho motivu. A pak jsme společně vybrali, který je nejlepší, a ten zkusili udělat.
MJ: Těch návrhů bylo asi tisíc, takže bylo z čeho vybírat. Vždy jsme vybrali nějakou věc, u který jsem si byl jistý, že tam nebudu muset dělat žádné kompromisy, jestli to je vyrobitelné.
FS: Ale Martin byl nadšen. Říkal, že by se vlastně dalo dělat cokoliv. To, co vzniklo teď pro Galerii, je vlastně jen zlomek. Zatímco Martin ve Studiu u pece pracoval, já jsem kreslil pořád dál a dál. Při procesu výroby jsem jen občas korigoval, jak to vzniká.
MJ: Franta mě hlídal hlavně u těch proporcí, tam já občas uletím.

Jak jste si tedy nakonec stanovili měřítko?
MJ: Snažili jsme se to dělat v menším a spíše se soustředit na detaily, nedělat nějakou dvacetikilovou obludu.
FS: Řekli jsme si, že to uděláme tak takhle velký (se smíchem ukazuje rozpětí prstů jedné ruky). Důležité to bylo například u Dancing face to face, což je jeden z největších objektů. Nejdřív vznikla “paní Mrkvičková”, potom si ji Martin změřil a až podle toho dělal jejího partnera. Chtěl jsem, aby byla v jeho rukou křehká, spíš, než aby byli stejně velcí. Řekl jsem Martinovi, že musí vypadat vysoustružená, tak, jako se dělaly hračky ve 20. a 30. letech. Taková modernistická stylizace. Kontrast, kdy tenhleten měkkej chlap drží v rukou vysoustruženou loutku a vlastně neví, co s ní.

Hornman, Triklik, Torzo, Krychlič a kresby Františka Skály • Foto © Gabriel Urbánek

Shodli jste se ve všem, nebo musel při spolupráci někdo ustoupit?
FS: Martin řešil ty technologické věci. Nechával jsem na něm hlavní výběr toho, co konkrétně budeme dělat. Nějaké jsem vyloženě chtěl, třeba to Dancing Face to Face neboli “Tanec s paní Mrkvičkovou” jak tomu říkám. Také by se to mohlo jmenovat “První rande”, jak na ní zírá... smích).

Přizpůsobovali jste nějak techniku?
MJ: Až na pár výjimek jsou všechny objekty plné, takže to je zase trochu jiné, než co dělám normálně (Janecký je nejvíce známý pro svou techniku tvarování skla zevnitř vyfouknuté žhavé baňky, tzv. inside bubble sculpting – pozn. redakce).
FS: U téhle složité věci – Dancing Face to Face – se nám stalo, že jsme ji dělali celý den a pak spadla a zničila se. Byla z plného skla, a ještě na soklíku. Zjistili jsme, že to je moc těžké a že se tedy musí změnit technologie. Martin to vyfouknul, aby to bylo lehčí. Napodruhé už se to povedlo a teď stojí už přímo na zemi.

Co bylo inspirací pro jednotlivé objekty?
FS: Nic konkrétního, to zkrátka vzniká v hlavě. Hodně to ovlivňuje i samotný proces tvorby. Přinesl jsem papíry, na kterých byly ovály, různé motivy, které se dál rozvíjejí a posouvají. V podstatě šlo o návrhy na obrazy nebo menší obrázky. Třeba ženské figury, různě propojené. Samo se to utváří. Jedna kresba iniciuje druhou. Když tam něco vznikne, v té další se to posune zase někam dál. V žádném případě to tedy není konceptuální práce, že bych si něco konkrétního předem vymyslel. Tímhle způsobem já i maluju. Proces člověka někam vede, vznikne něco, k čemu nevíte, jak jste došel, to je ten zázrak tvorby. Někdy se samozřejmě stane, že nevíte jak dál, jste na slepé koleji a musíte skončit.

Takže příběhy jednotlivých postav vznikají také až v průběhu tvorby?
FS: To je na tom to nejzábavnější. Například Triklik. Podle mého návrhu opravdu ten chlap dělal klik, ale jak mu tam přitom viselo přirození, tak jsme ho na něj nakonec postavili a nohy má ve vzduchu, čímž vznikla ta nejlepší idea. To bych si nevymyslel. Druhý případ je Euforik - chlap, který se houpe na břiše a má dva obličeje, jeden obrácený dovnitř a druhý ven, což také původně nebylo. Až při výrobě jsem říkal Martinovi: “Hele tak mu udělej ten obličej i na druhý straně, ať může hezky koukat...”

Samozpyt a Euforik • Foto © Gabriel Urbánek

Jak vznikaly názvy figurek?
FS: Já bych slovo figurky raději nepoužíval. To se dělají ty malé ze skla, a to je něco jiného. Kdybych to měl nějak nazvat, tak to jsou různé motivy. Třeba motiv rohu já mám na jednom obrazu, který se jmenuje Pijáci ticha. Jsou to takové letící figury, které sedí na těchhle rozích a jenom do nich nahlíží... Názvy jsme dělali až dodatečně, většinou je vymýšlíme s Evou (žena Františka Skály – pozn. redakce). Jsou důležité, i když pro mě ne zas tolik. Mám rád, když je ta interpretace široká, že si v tom každý najde to svoje. Co člověk, to jiná struna, která se v něm rozezní.

Už jste podobnou spolupráci dříve zažili?
FS: Pro mě to bylo něco nového, i ta práce se sklem. Já jsem dokonce Martinovi ve Studiu říkal, že jsem z toho vlastně dost nesvůj, když to nemůžu dělat přímo, protože jsem zvyklý, že si všechno dělám sám. Navíc u toho skla se musí člověk kolikrát rozhodovat okamžitě. Jak je to horké, nemůže nad tím půl hodiny přemýšlet, jestli tak nebo tak. Musí to být hrozně rychle, což mě znervózňovalo.
MJ: Já už jsem měl podobných spoluprací víc. Například s Evou Eisler, asi před čtyřmi lety, to bylo také na IGS. My bydlíme s Eislerkou vedle sebe, máme se rádi a jsme přátelé mnoho let. Tak jsme si plánovali, že někdy společně něco uděláme. Když jí vybrali na IGS, vznikla série Bohyní, na kterou jsme také využívali barevné sklo v Ajetu (Sklárna Ajeto v Novém boru, kde se každoročně IGS koná - pozn. redakce). Nebo jsem pracoval ještě s Milanem Caisem, když měli Tatabojs velikou výstavu v Doxu. To jsem pro ně ze skla dělal postavičky z Nanoalba.

Nevadí vám, když témata nevolíte samostatně?
MJ: Pro mě to je odpočinek od toho, co dělám normálně pro sebe. A ještě navíc mám ty lidi rád. Takže je to pro mě svátek. Autorsky se jim do díla nepletu, dělám podle návrhu, co po mně chtějí, jsem při tom jako jejich prodloužené ruce.
FS: Martin je špičkový řemeslník, asi bych to ani s nikým jiným realizovat nemohl. Například u Hornmana je hrozně důležité udržet proporci kresby. Já jich nakreslím několik a pak u jedné řeknu, že se mi líbí nejvíc právě proto, že tam je nejlepší ta proporce a jak ten roh zrovna uchopuje, jestli je ohnutý… Udržet proporci a udělat to přesně je hrozně těžké. V tom já hrozně obdivuju Martinovu zkušenost. Navíc to dělá všechno nejdřív v čirém skle, které zkresluje, a přesto v tom vidí tu plasticitu. Já vůbec ne. V té fázi výroby nedokážu vlastně vůbec posoudit, jestli to je dobře nebo špatně, když to v tom nevidím.

František Skála a Martin Janecký při práci ve Studiu na Kampě • Foto © Pepa Horák - Studio Janecký

Je ve skle možná improvizace? Spontánnost?
MJ: Spontánní nápady sice mám, ale stejně to musí být naprosto precizní. Já chci mít nad tím materiálem kontrolu. Když mám nějakou představu, tak to k ní co nejvíc směřuji. Když tu věc dodělám, tak tam musím mít pocit, že už tam je všechno, co jsem tam potřeboval dát, jak výrazově, tak pocitově… Že bych v půlce třeba tu sochu překopal, to moc nejde. Jsem na sebe přísnej u tohohle, což je občas kontraproduktivní. Dost často ztratím mnoho času tím, jak se snažím do toho dostat. Tenhle proces, který člověk má i nemá rád, je prostě součástí tvorby.
FS: U některých umělců na sympoziích je to hodně spontánní. Ty naše věci jsou ale poměrně konkrétní a je potřeba udělat je přesně podle kresby.

Co si představit pod názvem výstavy Kaleidoskop?
FS: S tím názvem vlastně přišla Sylva Petrová, kurátorka výstavy. Odkazuje to na nekonečnou řadu těch figurek – teda figur! Nebudu to slovo používat. Jedné mojí kamarádce se říká figurka. Ona je právě ze skla dělá...
MJ: Já jsem nikdy neřešil koncept nebo jak by se to mělo jmenovat, to je na Frantovi a paní Petrové. Pro mě jde o čistou radost, že s tímhle člověkem můžu pracovat. Vzácné chvíle. Jsem v ten moment takový voják. Užívám si napojení v práci.

Objekty často balancují připomínají různé klauny či akrobaty…
FS: Je to tak. Týká se to i balancování námětů. To je celé dáno tím, že z něčeho v kresbě se může vyvinout něco úplně jiného. Hrozně důležitá je imaginace. Člověka vede určitým směrem a, když má otevřenou mysl, zavede ho do končin, kam by se jinak nedostal. Navíc je důležité to propojení s rukou. Návrhy i obrazy kreslím vždy rovnou, lineárně. Eva to vždycky obdivuje. Není tam žádné skicování, žádné gumování. Vzniká jedna kresba, která je uzavřená, a vedle ní vzniká další. Stejně jako to sklo, které se pomalu taví. Postupuje to dál a dál. Ten proces je důležitý. Když ta ruka postavě protáhne nos, u toho nosu se najednou může objevit kapka…

Všechno kreslíte rukou…
FS: To je strašně důležité, to jinak ani nejde. Na počítači tyhle věci nemůžete dělat. Práce ruky je nenahraditelná, i v souvislosti s řemeslem. Jak je sklo měkké a tvaruje se, je hrozně podobné práci ruky, když něco kreslíte... to spojení je důležité.

Dancing face to face • Video © Pepa Horák - Studio Janecký

Děláte si také nějaké skici, Martine?
MJ: Mám jen hodně jednoduché, spíš kvůli proporcím. Vždycky jsem víc pracoval ve třech rozměrech než ve dvou. Nejsem úplně bravurní kreslíř, ve škole bych dostal přes prsty. Ale občas si dělám hliněné modely, abych věci líp viděl. Zvlášť když to pak skládám z různých částí, tak aby to celé fungovalo, a věděl jsem, kam se co lepí. Části se spojují ještě za horka a občas to je špatně vidět, tak je dobré mít je hotové – studené, a pak si udělat takový předtvar, který vám ukáže co, kam a jak. Co má být delší nebo kratší, aby ta věc pak fungovala jako celek.

Je pro vás důležité místo, kde tvoříte?
FS: V tomhle případě ani ne. Spíš bylo důležité, že u Martina ve Studiu byla skvělá atmosféra. Akorát pak ke konci jsem tam toho už moc nenakreslil, protože už tam byla vždycky nějaká společnost. Ve sklárně na IGS to bylo zase něco jiného, to je taková atraktivní prezentace, kde je spousta lidí. Já jinak pracuju sám v ateliéru a nejsem zvyklý, že mi někdo čumí pod ruce, když maluju. Kdežto ti skláři na to zvyklí jsou. Tam není čas na hrdinství, tam je holt sklo žhavé a Martin v tu chvíli musí dělat a nemůže se ohlížet, jestli na něj někdo kouká nebo ne. Ale samozřejmě ho to může někdy znervózňovat. Když tam přijde parta deseti lidí a zároveň u toho popíjej, koukají na něj a mají nějaký kecy… To bych já nesnesl, já bych je vyrazil.
MJ: Pro mě bylo strašně důležité otevření vlastního studia na Kampě, což bylo před dvěma a půl lety, těsně před covidem. Předtím jsem lítal hodně po světě a ty poslední tři, čtyři roky v Americe už jsem byl takovej cirkusák. Různě jsem jezdil, učil a předváděl a už jsem si říkal, že se potřebuju někde zavřít a pracovat taky na sobě a na svých věcech. Jsem hrozně rád, že jsem to udělal. Už jsem doma a nemusím lítat po letištích a po sklárnách.

Pořád ještě ale v zahraničí občas učíte. Plánujete do budoucna dělat nějaké workshopy i ve svém Studiu na Kampě?
MJ: Po dvou letech teď zase budu učit v červnu v Pilchucku (Pilchuck Glass School v USA ve státě Washington je jednou z nejvyhlášenějších sklářských škol na světě – pozn. redakce). Teď si beru třeba jednu nebo dvě školy za rok, i kvůli covidu se toho hromada zrušilo. Ale spíš jsem si říkal, že ty první dva tři roky budu hlavně tady ve Studiu, aby se zaběhlo. Workshopy jsme tady původně chtěli, ale pořád mám zatím dost práce, i sám se sebou. Takže teď hned je úplně neplánujeme, během pár let bych něco takového určitě rád zkusil.

Tvoříte primárně pro sebe, co chcete, nebo na objednávku?
MJ: Teď zrovna dělám věci na velikou výstavu do Uměleckoprůmyslového muzea, ale není to zakázkově. Většinou věci dělám pro sebe. Výjimkou byla třeba teď busta Karla IV. pro jednoho sběratele, ale to byla zase taková výzva pro mě, tak jsem se do toho pustil. Teď se Karel válí nahoře (ukazuje na ochoz ve svém Studiu). Ale to tam nepište (smích).

Kam byste rád posunul vlastní tvorbu?
MJ: To se uvidí. Musím právě už zase začít pracovat na svých věcech. Jestli se povedl nějaký krok vpřed, to uvidíte v květnu na výstavě v UPM. Budou to klasické věci, co dělám, ale zkusím ještě všechno rozvětvit. Vystavené by měly být věci za poslední čtyři roky. Něco už je hotové z dřívějška, ale větší část budou nové věci.

Překvapila vás nějak práce se sklem Františku?
FS: Já všude říkám, že se zabývám spirituálními vlastnostmi materiálů. U všech těch nestandardních materiálů, se kterými pracuju, se vždycky snažím vytěžit schopnosti, které mají, aby se prezentovaly ve svojí nejlepší formě. Sklo je samozřejmě už dávno objevené a kolikrát se autoři, co s ním pracují, naopak brání, aby vypadalo jako sklo. To zas já takhle extrémní nejsem. Například Kurt Gebauer se na Sympoziu snažil, aby jeho věci ze skla vypadaly jako shnilé brambory... To bylo cíleně až hnusný. Já jsem třeba nadšený, jak se dá sklo zmatnit kyselinou, do toho “frostu”. To, co s tím pak udělá světlo, to jsou úžasné věci. Úplně se to rozzáří.
Pro mě je sklo nová disciplína, i když k těm materiálům se to pořád váže. Materiály mě zkrátka celý život pronásledují. Ostatně jsem i kmotrem pražské Knihovny materiálů matériO. Já pracuji v takových cyklech, nebo příležitostech. Někdo řekl, že “příležitost dělá Skálu” – asi jako se říká, že “příležitost dělá zloděje” (smích). Jsem neustále oslovován různými materiály a dalším úžasem nad věcmi, které mě vždy někam vedou. Mnohdy tu objevenou žílu zdaleka ani nevytěžím a plánuji, že se k tomu později vrátím. To mě baví, protože to je vzrušující dobrodružství. V mém případě, když to dělám já sám, tak se přitom učím i nějaké nové řemeslo. Zjišťuju například vlastnosti nějakého materiálu, který se vůbec nepoužívá pro umělecké účely. Takhle to bylo v případě Sustamidu 66, což je tvrdý plast, který jsem opracovával sekerou. V matériO mi z něho sháněli desky. Na výstavě v Jízdárně jsem z něho měl průsvitné pěstní klíny, které se blížily právě sklu. Když se to dobře nasvítilo, tak se to v té sekerou zpracované hraně rozzářilo. Materiály, které jsou transparentní, se v mé práci objevují často. Vnitřní světlo je strašně důležité. K Sustamidu se ještě vrátím, ještě pořád jsem ho nevytěžil. Stále se otevírají další a další dveře a možnosti, je to velké dobrodružství.

Co je vaše oblíbená věc z výstavy Skleněný kaleidoskop?
MJ: Pro mě Hornman. Franta má nejradši “Paní Mrkvičkovou”.

Bude vaše spolupráce dál pokračovat?
FS: Každopádně. Ale až někdy na podzim, protože Martin teď bude mít svou velkou výstavu. Je tam spousta možností. Mně se strašně líbily některé barvy, se kterými Martin ve Studiu pracuje. Teď jsou barevné jen ty kytary. Abychom udrželi alespoň jakousi jednotu v rámci téhle výstavy, tak jsme dělali figury jenom čiré a zmatněné kyselinou.
MJ: My to neděláme z jiného důvodu, než že nás to spolu baví. I když samozřejmě to zase nějakou výstavou někdy skončí. Je to hrozně fajn, on tady sedí, kreslí, já dělám s tím sklem... Frantovi přitom ukazuju různé další techniky, co se s tím sklem dá dělat, a on na ten popud něco vymýšlí. Příště se vrhneme na nějaké barevnější věci.

František Skála vystudoval řezbářství na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze a filmovou a televizní grafiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Je zakládajícím členem skupiny TVRDOHLAVÍ, skutečným členem tajné organizace B.K.S., komturem Řádu Zelené berušky a kmotrem Knihovny materiálů matériO Prague. Jeho široký tvůrčí záběr přesahuje hranice výtvarného umění, hraje a zpívá v Malém tanečním orchestru Univerzal Praha a ve skupině Finský Barok. Je členem divadla Sklep a vokálně tanečního tria Tros Sketos. Podílel se na filmových, divadelních a architektonických realizacích, například interiéry Paláce Akropolis. Ilustroval přes dvacet knih, z nichž mnohé získaly prestižní ocenění. Zúčastnil se více než 140 kolektivních a 50 samostatných výstav doma i v zahraničí. Jeho díla jsou zastoupena v mnoha sbírkách. Českou republiku reprezentoval na 45. Bienále v Benátkách. Je držitelem Ceny Jindřicha Chalupeckého, Arte Giovani di Europa či Ceny Ministerstva kultury za přínos ve výtvarném umění.
Martin Janecký se sklem začal pracovat už ve svých třinácti letech ve sklárně svého otce v Poděbradech. Po absolvování Střední průmyslové školy sklářské v Novém Boru získával zkušenosti například v Jižní Africe, Švédsku, Nizozemsku, a především v USA, kde studoval na Pilchuck Glass School u Richarda Royala a Williama Morrise. V současné době učí a vystavuje svá díla po celém světě. Byl hostujícím umělcem a lektorem v mnoha sklářských programech, jako například ve Studiu Muzea skla v Corningu, sklářské škole v Pilchucku, Penlandské školy řemesel, Univerzity v Tojamě. Je známý především díky skvělému zvládnutí technologie tvarování skla zevnitř žhavé baňky, tzv. inside bubble sculpting, jejíž pomocí vytváří jedinečné skulptury. V roce 2019 založil na pražské Kampě vlastní sklářské studio – Janecký Studio.