Téma týdne

Letošní bienále architektury umí říznout do bolestivých míst

Jmenuje se Rem Koolhaas a letos určil téma bienále architektury v roli kurátora. Pochází z intelektuální holandské rodiny, maminka byla spisovatelka a otec uznávaný novinář. Je profesorem architektury a urbanismu na Harvardově univerzitě. Vystudoval filmovou akademii v Amsterdamu, architekturu v Londýně a na Cornell University v Ithace.

Rem Koolhaas ve svých sedmdesáti letech dobyl skrze architekturu svět.

Rem Koolhaas ve svých sedmdesáti letech dobyl skrze architekturu svět.
Rem Koolhaas ve svých sedmdesáti letech dobyl skrze architekturu svět.
Různé druhy fasád z výstavy Elementy: Curtain Wall od architektů Herzoga a de Meurona.
Různé druhy fasád z výstavy Elementy: Curtain Wall od architektů Herzoga a de Meurona.
Rostlinná fasáda Greenwashed ze studia MAQL-adiu.
Rostlinná fasáda Greenwashed ze studia MAQL-adiu.
Betonová fasáda Sin and Redemption ze studia LAN.
Betonová fasáda Sin and Redemption ze studia LAN.
Membránovitá fasáda z recyklovatelného PVC od Wilkinson Eyre Architects.
Membránovitá fasáda z recyklovatelného PVC od Wilkinson Eyre Architects.
Další fasáda Making of the Mask od Herzoga a de Meurona.
Další fasáda Making of the Mask od Herzoga a de Meurona.
Vodotěsná fasáda Face-sealed envelopes od Kieran Timberlake.
Vodotěsná fasáda Face-sealed envelopes od Kieran Timberlake.
Fasáda z písku, hlíny, vody a rostlinných vláken z ateliéru Francis Kéré, Matteo Brioni Accademia di Architectura di Mendrisio.
Fasáda z písku, hlíny, vody a rostlinných vláken z ateliéru Francis Kéré, Matteo Brioni Accademia di Architectura di Mendrisio.

Je ředitelem společnosti Office for Metropolitan Architecture, kterou v roce 1975 pomohl založit. V roce 2000 získal Pritzkerovu cenu za architekturu. V roce 2008 ho časopis Time zařadil do svého celosvětového žebříčku stovky nejvlivnějších lidí. Je otcem dvou dospělých dětí. Dcera Charlie je fotografka a spolupracovala s ním na knize o hnutí metabolismus v Japonsku. Syn Tomase je filmař. Manželka, spoluzakladatelka OMA, Madelon Vriesendorp je výtvarnice a ilustrovala jeho knihu Třeštící New York. Rem ovšem nežije se svou ženou výtvarnicí, ale s přítelkyní Petrou Blaisse, majitelkou studia Inside Outside z Amsterdamu, která vytváří pro jeho stavby interiéry a zahrady. Rem je podle hodnocení ostatních uzavřený, až autistický, chytrý, vzdělaný a nesmírně tvrdě pracující. Nejraději pracuje na sedadle 1A v Boeingu.

Klíč k lepšímu pochopení letošního bienále architektury poskytuje právě on a jeho ateliér OMA a výzkumná kancelář AMO, které mají za sebou desítky realizací po celém světě. Na webu OMA denně přibyde nová informace, které soutěže se ateliér účastní, kterou vyhrál, kde se začalo stavět. Chystá se nová budova nakladatelství Axel Springer v Berlíně, dokončuje se knihovna v Caen, staví se zážitkový dům Samsung v Singapuru, připravuje se plán pro zástavbu v Miami Beach USA, ředitelství burzy v Shenzen v Číně, či masterplan pro zástavbu v Bogotě, to jsou jen ilustrační příklady. Mezi nejslavnější stavby od OMA patří věž CCTV v Pekingu.

Je to vysoký, štíhlý, asketický typ, dominantní muž. Budí respekt. Rozhodně nepůsobí žoviálně a upovídaně. Tmavý svetr, tmavé kalhoty, holá hlava a zvýrazněné uši. Nechce se líbit. Je svůj. Mluví jasně a racionálně. Vypadá, že je přísný na sebe i na svoje okolí. Je unavený z práce architekta, potřeboval si odpočinout od dennodenních tlaků a stresů, které se na něj valí ze všech stran. Bienále mu poskytlo čas zastavit se. Společně s kolegy zanalyzovat vybrané oblasti, získat data, informace, které by mohly poskytnout řešení pro budoucnost architektury. Baví ho společná práce na tématech, chce sdílet, diskutovat a provokovat.

Jeho podmínky pro přijetí role kurátora byly následující: bienále bude připravovat dva roky, ne jen jeden rok jako jeho předchůdci, bude mít možnost tematicky inspirovat i národní pavilony, bienále potrvá šest měsíců, do programu se aktivně zapojí výtvarníci, tanečníci, hudebníci a školy z celého světa a umělci. Žádná oslava architektů ani současná přehlídka architektury se nekoná a konat se pod jeho velením nebude. Hlavní téma bienále Fundamentals nabádá k sebezpytování, k potřebě poučit se z minulosti a určit, kdy nastaly body zlomu. Kde se architektura nachází dnes a předpovědět, kam se bude architektura ubírat do budoucna. K tomu mají pomoci tři podtémata, která se vzájemně prolínají.

Elements of Architecture

První z nich zpracovává výstava Elements of Architecture v centrálním výstavním pavilonu v Giardini. Expozice zahrnuje výčet všech základních stavebních prvků, které architekt denně používá ve svých návrzích již po tisíciletí. Na jejich výčtu se toho příliš nezměnilo, obsah se proměnil poněkud více. Není jisté, že k lepšímu. Výstavu připravily kanceláře OMA a AMO. Každá místnost se věnuje jednomu z prvků: strop, podlaha, zeď, střecha, dveře, okno, fasáda, balkon, chodba, ohniště, záchod, schody, eskalátory, výtah, rampa.

Hned první místnost věnovaná stropům je jakýmsi výsměchem dnešním podhledům, které skrývají rozvody instalací. Nad nimi kopule paláce, s freskami. Kontrast vyznívá absurdně. Záchody od středověkých kamenných přílepků, přes malované porcelánové mísy, dospěly k japonským robotickým záchodům, které člověku umyjí zadek, navoní ho a osuší. Schody jsou čím dále nižší, protože lidstvo tloustne a neumí se pohybovat. Okna byla krásná, výtvarná díla, dnes aluminiová funkční monstra. Fasády mohou být dnes tak různorodé, že místnost fasád ukazuje jen extrémy – textilní fasády, ze skla, z rostlin z keramiky. Zdi, od jurty, přes stěnu z vepřovic po dnešní všudypřítomné sádrokartony…

Monditalia v Arsenale

Druhé téma Monditalia se nachází v Arsenale. Případová studie o Itálii – o zemi, která hostí bienále. Na výstavě lze shlédnout čtyřicet jedna příběhů, zpracovaných italskými školami a ateliéry. Itálie pod pohledem dnešních třicátníků a čtyřicátníků je zobrazena mnohem kritičtěji. Megalomanské a nyní opuštěné stavby z dob vlády Berllusconiho, vily smetánky šedesátých let, mezi které patří sídlo herečky Monicy Vitti a Michelangela Antonioniho, rozpadající se architektura z padesátých až sedmdesátých ekonomicky zázračných let Itálie. Dnes si Italové s tímto dědictvím nevědí rady – rekonstruovat či bourat?

Výstava nabízí osmdesát dva projekcí slavných filmů, které jsou živě doplněné tancem, hudbou a divadlem. Jak je Itálie vykreslena pod dirigentskou taktovkou Rema Koolhaase? Země s velkými ambicemi, které byly často promarněny. Není to typický obraz všech zemí Evropy za posledních sto let, ptá se Rem Koolhaas? Většina evropských zemí prožila dvě světové války, dělení teritorií, vznik a zánik mocenských paktů, kriminální politické režimy, místní války, revoluce, změny politických režimů, prohry a vítězství, nadšení a zklamání… Stoletá historie Evropy nás všechny spojuje víc, než jsme si byli doposud ochotni připustit, vyznívá hlavní motto výstavy „o Itálii“. Dějiny Evropy jsou naše dějiny – a to platí i vice versa.

Celek uzavírá třetí expozice s názvem Absorbing Modernity 1914 - 2014, což je hlavní téma, které Koolhaas vybral pro národní pavilony. Poprvé za celou historii bienále dostaly i národní pavilony jednotné téma ke zpracování. Forma byla libovolná. Jednotlivé země dostaly za úkol odpovědět na otázky: Jaké klíčové okamžiky ovlivnily posledních sto let v architektuře? A jak vznikla moderna? Co přinesla dobrého a špatného?

Československý pavilon zmapoval struktury osídlení za posledních sto let v Česku a na Slovensku v osmi zastaveních. Počínaje baťovými domky v Zlíně a konče sídelní kaší kolem Prahy v novém tisíciletí. Mladí architekti – manželé Hejlovi z ateliéru Kolmo kromě expozice připravili i knihu, kde rozmlouvají s jednotlivými tvůrci sídlištních struktur či s pamětníky.

Z ostatních pavilonů stojí za zmínku Spojené státy americké, které ve své expozici zmapovaly všechny stavby, které američtí architekti postavili za posledních sto let v zahraničí. Ohromující sbírka hlavně svým počtem.

Švýcaři se pod vedením Hanse Ulricha Obrista vracejí do 60. let k osobnosti Cedrica Price a švýcarského ekonoma Luciuse Burckhardta. Švýcarský pavilon je skoro prázdný a poskytuje prostor k performancím, diskusím, dílnám. Ne nadarmo je „Program v čase“ hlavním mottem pavilonu. Na střeše pavilonu je mock-up konstrukce voliéry pro ptáky od Cedrica Price ze ZOO v Londýně, dole archiv děl Cedrica Price a stolky s plakáty jeho Fun Palace.

Němci vystavují bungalov, který sloužil k reprezentaci a přebývání německých kancléřů od roku 1964. Takzvanou budovu Kanzlerbungalow v Bonnu navrhl architekt Sep Ruf. Historie této stavby kopíruje historii Německa. Zánik Bonnu, jako hlavního města Německa v roce 1999, přinesl i zánik života v bungalovu. S podobnými počiny se nabízí další otázka. Jak je a byla spjatá architektura s politikou? Velké zakázky nezadává už jen stát, jako tomu bylo dříve, ale mocní jednotlivci nebo globální korporace, a to doslova napříč kontinenty. Jedná se o změnu paradigmatu? Jaká je role architekta v této nově vzniklé situaci, kdy investor je neznámý a všemocný? Rem Koolhaas upozorňuje, že architektura je vždy v něčích rukách. Měli bychom bděle sledovat, jaké ruce to jsou. Architektura bez investora neexistuje a investor se mění.

Rem Koolhaas se svými spolupracovníky nenabízí povrchní, líbivou výstavu architektury, ani tento složitý obor nijak neglorifikuje, spíš vyzdvihuje možná nebezpečí, snaží se odhalit případná úskalí a problémy. Vjemy z bienále se skládají jako puzzle z jednotlivých vstupů. Každý pavilon, každá expozice je součástí jedné velké výpovědi o tom, kam se architektura dostala a kam se bude ubírat do budoucna. Bienále přináší vrstvení dat, informací a názorů.

Na každý pád je letošní bienále architektury jiné. Na první pohled není moc líbivé ani optimistické. Výstava nutí přemýšlet, srovnávat a syntetizovat zlomkovité informace. Je spíše platformou pro výměny názorů s cílem posunout se dál. Revoluční koncept výstavy osloví analytické a racionální osobnosti. Výstava neklouže po povrchu a se snaží říznout do bolestivých míst. Názory na letošní bienále se budou asi různit. Tak jako se různí názory na osobnost Rema Koolhaase. Málokdo však popře, že Rem Koolhaas ví, jak přitáhnout k architektuře pozornost a vzbudit diskuzi.

text: Lucie Havlová, foto: Tomáš Hendrych