Téma

Dešťovou vodu je třeba v našich městech zadržovat, a ne ji z nich odvádět. V Česku tento přístup chybí, ve Skandinávii jej úspěšně uplatňují

Pamatujete si ještě, co jste dělali během zdánlivě nekončících rozpálených letních dnů? Jak jste se cítili, když jste se museli pohybovat městem, ve kterém bylo horko až k zalknutí? Horko vystřídala zima a člověk by na to chtěl skoro zapomenout. Přesto víme, že četnost extrémních klimatických jevů bude v budoucnu stoupat.

Na rozdíl od tradiční sítě stok, zakopané výhradně pod zem, se prvky zeleno-modré infrastruktury budují převážně „na povrchu“, což má přímý vliv na život ve městě (foto: archiv autora)

Na rozdíl od tradiční sítě stok, zakopané výhradně pod zem, se prvky zeleno-modré infrastruktury budují převážně „na povrchu“, což má přímý vliv na život ve městě (foto: archiv autora)
Na rozdíl od tradiční sítě stok, zakopané výhradně pod zem, se prvky zeleno-modré infrastruktury budují převážně „na povrchu“, což má přímý vliv na život ve městě (foto: archiv autora)
Ilustrace ukazuje, jak je možné zajistit, aby vegetace byla zavlažována souvisle tak, jak to pozorujeme například v lesích. Dešťová voda svedená z okolních střech a cest by mohla namísto do kanálu stéct do lehce zahloubeného záhonu (zdroj: ateliér Edge)
Ilustrace ukazuje, jak je možné zajistit, aby vegetace byla zavlažována souvisle tak, jak to pozorujeme například v lesích. Dešťová voda svedená z okolních střech a cest by mohla namísto do kanálu stéct do lehce zahloubeného záhonu (zdroj: ateliér Edge)
Záhony mají schopnost tekoucí vodu zpomalit, zadržet a nasát jako houba. Rostoucí stromy, keře a byliny mohou v takovém případě vodu postupně čerpat a posléze vypařovat a zpříjemňovat tak městské ovzduší (ilustrační foto: Tåsinge Plads, archiv autora)
Záhony mají schopnost tekoucí vodu zpomalit, zadržet a nasát jako houba. Rostoucí stromy, keře a byliny mohou v takovém případě vodu postupně čerpat a posléze vypařovat a zpříjemňovat tak městské ovzduší (ilustrační foto: Tåsinge Plads, archiv autora)
Srovnání (kliknutím na obrázek se zobrazí celý nákres) vodního režimu v přírodním prostředí a prostředí města s prvky zeleno-modré infrastruktury a bez těchto prvků (zdroj: ateliér Edge)
Srovnání (kliknutím na obrázek se zobrazí celý nákres) vodního režimu v přírodním prostředí a prostředí města s prvky zeleno-modré infrastruktury a bez těchto prvků (zdroj: ateliér Edge)

Text: Martin Vysoký

Riziko, že naše města budou ještě méně a méně obyvatelná, se prohlubuje. Současným tuzemským městům totiž chybí schopnost resilience, tedy kapacita se s těmito extrémy vyrovnávat. Odpovědí na tento problém může být budování takzvané zeleno-modré infrastruktury.

Proč většina měst, co se jejich odolnosti vůči klimatickým extrémům týče, selhává? Problém tkví v tom, že většinu měst tvoří nepropustné, často tmavé, zpevněné povrchy, které velmi dobře jímají teplo a většinu dešťové vody odvádějí do kanalizačního systému. Změnu by mohly přinést nezpevněné extenzivně udržované povrchy s vegetací, které jsou uzpůsobeny tak, aby mohly jímat dešťovou vodu z okolních zpevněných ploch.

Nashromážděná voda se z nich může postupně vypařovat zpět do atmosféry. Právě tento proces je klíčový pro přirozené ochlazování městského prostoru. Je fakt, že zelené plochy, obvykle parky či květinové záhony, máme ve městech již dnes. Jejich slabinou je, že nemají domyšlené hospodaření s dešťovou vodou. Když dnes ve městě zaprší, tak většina vody odteče rovnou do stoky, čímž se ochuzujeme o cenný zdroj. Ve městech tak dochází k takzvané likvidaci dešťové vody, jejíž zásoby pak dlouhodobě chybí i v půdě. Ve výsledku jsou města čím dál sušší a méně obyvatelná.

► Ukázky promyšleného využití vlastností terénu a dešťových srážek najdete ve fotogalerii na začátku článku

Možná se pamatujete na chvíle, kdy během rozpálených suchých dnů letošního léta náhle přišel krátký, ale velmi intenzivní déšť. Během chvíle spadlo hned několik desítek milimetrů vody. Při tak silném dešti se obvykle i běžně propustné povrchy k naší škodě stanou nepropustnými. Voda po nich teče příliš rychle a bez šance, že by se mohla vsáknout. Nemá prostor, kde by mohla zpomalit a doplnit potřebnou vláhu v půdě. Výsledkem této situace jsou například bleskové povodně, se kterými se setkáváme čím dál častěji. Kanalizační systém totiž není obvykle připraven na tak velké množství srážek v tak krátkém čase.

Prvoplánová reakce na tento problém může vypadat tak, že si řekneme, že je třeba navýšit stávající kapacity stokové sítě (například v podobě výměny potrubí o mnohem větším průměru). Toto řešení by však našlo své využití pouze během přívalových dešťů. Celkově to není výhodný městotvorný zásah, protože tyto naddimenzované vodohospodářské prvky, které by byly využity jen ojediněle, by zabraly velkou část prostoru na úkor jiné městské vybavenosti.

Při plánování měst je třeba mít na paměti i to, že prostor (nad povrchem i pod povrchem) je podobně jako dešťová voda jedním z nejcennějších zdrojů, které máme, a je potřeba s ním co nejefektivněji nakládat. Sehrává totiž klíčovou roli v uplatnění jakýchkoliv dalších změn. Velká část investic se v rámci setrvalého rozvoje měst doslova zakopává pod povrch (mluvíme-li například o rekonstrukci nebo výstavbě stokové sítě). Pokud však jsou do těchto činnosti zahrnuta i zeleno-modra řešení, tak se tyto investice stávají rázem viditelnými a mají širší pozitivní efekt. Což může být výhodnější jak pro obyvatele města, tak i pro jeho pokladnu. Peníze, které by bylo jinak třeba utratit zvlášť do zeleně (například při tvorbě rekreačních ploch) a zvlášť pro odvodnění, lze tak spojit v jeden záměr.

S touto strategií pracují například ve Skandinávii (a v jiných částech světa), kde si uvědomili, že pokud čelíme takovým výzvám jako změna klimatu a rostoucí zalidňování měst, je třeba koordinovat plánování měst, tak aby vznikly podmínky pro tvorbu řešení, která mají multifunkční charakter.

Když je v národním zájmu osvobození vod ze stok

V Dánsku museli v roce 2011 po ničivých povodních přehodnotit svůj přístup k hospodaření s dešťovou vodou, kterou povýšili na národní zájem. Místní samosprávy začaly své oblasti působení rozlišovat na povodí, aby pochopily, jak a kudy voda teče, a dále hlavně si ujasnily, jakým socioekonomickým rizikům čelí se stávající městskou infrastrukturou. Do tohoto procesu se zapojili politici, úředníci, investoři, dopravní inženýři, vodohospodáři a krajinářští architekti. Při pravidelných setkáních se shodli na tom, že je finančně mnohem náročnější tato rizika ignorovat nežli zaujmout aktivní přístup a současnou městskou infrastrukturu přizpůsobovat klimatickým změnám. Hledání vhodného nového přístupu vyústilo ve využití prvků zeleno-modré infrastruktury, která má schopnost řešit komplexní problémy celistvě, flexibilně a efektivně.

Jak tyto prvky vypadají v praxi? Jde například o zelené střechy, vertikální zelené stěny, dešťové záhony či parky s lehce zahloubeným povrchem. Najdeme je na stávajících i nových budovách, v ulicích či na náměstích. Nově vznikající prostory a struktury obvykle dokážou nejen efektivně regulovat dešťovou vodu (její kvalitu a kvantitu) a městské klima, ale zároveň do města přinášejí příležitosti k rekreaci, více biodiverzity či nové estetické kvality.

Některé dánské samosprávy, jako například Kodaň, kde byly zmiňované povodně opravdu ničivé, zaujaly velmi progresivní přístup a kromě mapování a vyhodnocování klimatických rizik si pořídily analýzu CBA (Cost-Benefit Analysis). Jde o komplexní studii, ze které místní autority získaly ucelené pochopení toho, na kolik finančně nákladné by bylo zůstat pouze u budování tradičních vodohospodářských řešení a ignorovat adaptaci na klimatické extrémy za pomoci zeleno-modré infrastruktury. Do této studie byly započítány i náklady na zavedení řešení a jejich provoz, v potaz byly brány i benefity, které zeleno-modrá řešení generují; patří mezi ně například pročišťování ovzduší a vody či zvýšení hodnoty okolních nemovitostí.

Tato studie úspěšně prolomila skepsi vůči těmto novým řešením, což byl klíčový impulz k tomu, aby Kodaň politicky a urbanisticky začala podporovat zeleno-modrou infrastrukturu, kde jsou tradiční vodohospodářské prvky (jako například vodovody nebo velké retenční nádrže) zastoupeny v mnohem menším měřítku, tedy obvykle pouze v situacích, kde je to nezbytně nutné. V Kodani dnes doslova vidíme vyrůstat první adaptační projekty a více než tři stovky dalších jsou na cestě.

Udržitelné hospodaření s dešťovou vodou se stalo součástí strategických rozvojových plánů Kodaně. První výsledky ukazují pilotní projekty. Patří mezi ně i Tåsinge Plads. Vedle toho, že tento prostor zadržuje dešťovou vodu, je i místem setkávání.

Lidé tu mohou pít kávu a čaj z přilehlé kavárny a děti si mohou hrát. Poměrně velkorysý prostor umožňuje pravidelné konání trhů a jiných akcí, které si místní organizují přes facebookovou stránku.

Sankt Anne plads je příklad citlivé integrace zeleno-modré infrastruktury v centru města, která respektuje historický kontext Kodaně. V tomto případě jde o reprezentativní prostor s rekreační funkcí. Trávník ve středu prostoru je lehce zahlouben, tato úprava funguje jako bezpečnostní opatření při extrémních deštích.

Sankt Annae plads pojme až dvacet jedna milionů litrů vody a v rámci svého povodí bude v budoucnu propojen s dalšími chystanými adaptačními projekty.

Dešťové záhony ve švédském Vellinge na ulici Rondelgatan jsou uspořádány tak, aby zklidnily provoz motorových vozidel. Zároveň jsou dimenzovány k zadržení až 20 mm srážek (pro představu: 95% srážkových událostí, které se zde v průběhu roku vyskytnou, má srážkový úhrn pod 20 mm).

Pro případy vydatnějších dešťů jsou pod záhony vybudované tak zvané porózní podpovrchové vrstvy, které navyšují jejich celkovou kapacitu. Toto pokročilé řešení dokáže flexibilně reagovat až na čtyřicetiletý déšť. (foto: Adam Linde, ateliér Edge)

Dešťové záhony s porózními podpovrchovými vrstvami v kombinaci s biouhlem (neplést s takzvaným systémem prokořenitelných buněk) byly využity i v Uppsale. Jde o inovativní metodu vytvořenou ve spolupráci švédské konzultační společností EDGE a inovační organizace Vinnova. Tato řešení zadrží více vody a zároveň jsou efektivnější v jejím pročišťování. Autoři řešení uvádějí, že zachytí 70–90 % ze všech kontaminantů.

Vedle toho vzniká dostatečný prokořenitelný prostor pro stromy. Nejspodnější vrstva tohoto systému napodobuje funkci podzemní vody, funguje totiž jako vodní rezervoár, který může přijít vhod během delších suchých období. Ta ostatně letos postihla značnou část jižního Švédska. (foto: Rasmus Elleby)

Deichmans gate je jeden z pilotních projektů, kde se město Oslo soustřeďuje na zkvalitnění stávajících veřejných prostorů a udržitelné hospodaření s dešťovou vodou. Ulice je uzpůsobena jako takzvaný „shared space“, což znamená, že motorizovaná doprava je minimalizována ve prospěch maximálního využití prostoru pro odpočinek, snadný pohyb lidí či městské zahradničení. Dnes tu najdeme například dešťové záhony, které sbírají dešťovou vodu z přilehlých střech a zpevněných ploch.

Odvodňovací žlaby vedou dešťovou vodu z okapů a zpevněných ploch do dešťových záhonů. Vidíme pěkně ztvárněné technické detaily jako například netradiční řešení komplikovaného zpomalení a odklonění rychle proudící vody.

Ensjøbyen je megaprojekt. Obří nová a stále se rozvíjející čtvrť v Oslu je v rámci plánování zeleno-modré infrastruktury téměř světový unikát, který s jednotlivými prvky pracuje komplexním způsobem. Různorodé dešťové prvky tu jsou vzájemně propojeny tak, aby zajišťovaly oběh vody v zastavěném prostředí.

Jedním z použitých prvků je tato vodní plocha, která zachytává dešťovou vodu především z místních střech. Přebytek vody posléze díky gravitaci stéká dál do městského potoka, který volně protéká novou čtvrtí.

Zmiňovaný městský potok je další prvek, který dešťovou vodu zpomaluje, pročišťuje a propojuje napříč prvky budované infrastruktury. Celý systém přirozeně navrací dešťovou vodu do malého vodního cyklu.

Městský potok jemně odděluje pěší od motorizovaného provozu, bez toho, aby tvořil vizuální bariéru.

Příklad zeleno-modrého elegantního oddělení soukromých prostor od polosoukromých.

Příklady dobré praxe i naše zkušenosti posledních let ukazují, že je třeba opustit zastaralé způsoby myšlení, které nás vedou k tomu, že pro každou funkci, kterou od města očekáváme, tvoříme systém zvlášť. Je třeba uvažovat komplexně a ve vztahu ke změnám, které se odehrávají. Jednu z možných reakcí představuje plánování v rámci zeleno-modré infrastruktury. Její výhodou je, že ji můžeme budovat v rozličných kontextech. Od historického centra až po periferii, která pokračuje dále do otevřené krajiny.

Pokud chceme vytvářet města, která budou udržitelná a životaschopná, je výše popsaný přístup nepostradatelný. Tedy minimálně od Osla přes Malmö, Singapur, Melbourne, Portland až po New York to tak berou za své. Vlak se již rozjel a ti, co se již vezou, postupně užívají prvních výhod z rozmanité a bezpečné jízdy. Čekat a nic nedělat může být více prodělečné, než jednat. I ty zdánlivě vyspělé státy se o tom musely přesvědčit samy. Budeme muset i my?

Martin Vysoký vystudoval zahradní a krajinářskou architekturu na Mendelově univerzitě v Brně. Jeho zájem a zvědavost po celistvém poznání řešení globálních problémů jako například klimatické změny jej zavedly do Švédska, Dánska a Argentiny, kde naslouchal a učil se od místních profesionálů z praxe. Švédsko se mu nakonec stalo druhým domovem. Zde aktivně pracuje jako krajinářský architekt v konzultační společnosti EDGE v Malmö, ve kterém se věnuje projektování zeleno-modré infrastruktury. Baví ho cestování, poznávání rozmanitých kultur a profesí. Rád poznává hluboká údolí a vysoké štíty hor – ve světě i v životě. Nejraději je v kontaktu s přírodou, a to na lyžích, na surfu nebo dlouhém hikeu na fjällu.