Ptáme se

Tesař Petr Růžička: Lidé se často diví, proč to neřežu motorovou pilou

Petr Růžička je staromilec v dobrém slova smyslu. Věnuje se tradiční tesařině a jednou nohou je i na akademické půdě. Od sekyrky jsme se přes Aristotela dostali až k demokracii. Jak souvisí řemeslo s filozofií? Co může středověké tesařské know-how znamenat pro globalizovaný svět? Nejde jen o schopnost něco vyrobit tradičním způsobem. Podle Růžičky je to zásadní způsob myšlení, který osvobozuje hlavu i ruce a učí nás improvizaci. Schopnosti našich předků nám podle jeho slov mohou v době totality stroje ukázat, jak si poradit v nečekaných situacích.

Tesař Petr Růžička: Lidé se často diví, proč to neřežu motorovou pilou
Tesař Petr Růžička: Lidé se často diví, proč to neřežu motorovou pilou

Připravila: Kateřina Přidalová Foto: Tomáš Princ

S Petrem Růžičkou jsem se potkala na zámku ve Veltrusích, kde se letos v červnu konal další z řady kurzů Řemeslná obnova památek, které pořádá Národní památkový ústav (NPÚ). Tentokrát jsme zkoušeli zvládnout elementární základy tradiční tesařiny. Růžička nám povídal o dřevě, nástrojích, učili jsme se ruční řezání, jak opracovat kmen a vytesat jednoduché výrobky. „Sekyra je základní nástroj a dřevo je materiál materiálů,“ míní Petr Růžička. Proč zrovna dřevo?
Všechny civilizace stavěly nejdřív ze dřeva. I v Egyptě byla před civilizací kamennou civilizace dřevěná. Dřevo je vynikající isomorfní materiál. Kámen je sice tvrdý a vydrží, ale je možné z něj stavět pouze adicí podobně jako s upravenou hlínou – skládat cihlu po cihle. Jediný materiál, který lze vzájemně spojovat do prostorové konstrukce, je ale dřevo. Specifické vlastnosti dřeva od počátku určovaly stavební kulturu.

Na kurzu jste nám povídal, že dřevo je nejdokonalejší materiál: čím je starší, tím je kvalitnější. To ale platí jen pokud je dobře zpracováno. Znamená to, že když je opracované ručně, je pak méně náchylné k napadení biologickými škůdci?
Rozdíl mezi ručně a strojně opracovaným dřevem spočívá v tom, jakým způsobem je narušen jeho povrch. Když řežete kulatinu pilou, jsou povrchová vlákna dřeva přetrhána – povrch je chlupatý. Pokud to uděláte strojní rámovou pilou, přitlačovací válce navíc rozdrtí povrchové buňky. Na takovém povrchu se snadno uchytí plísně, které usnadňují napadení dřeva dalšími dřevokaznými škůdci. Pokud povrch přehoblujete elektrickým hoblíkem, který přetíná podélná vlákna jemnými příčnými žlábky, stav sice zlepšíte, ale na mikroskopické úrovni stále zůstává na povrchu mnoho otevřených cév. Naproti tomu sekera štípá – odtrhává vlákna od sebe a přetnutých, otevřených cév zůstává po tesání výrazně méně. Proto je povrch otesané kulatiny méně náchylný k napadení.

Kurz řemeslné obnovy památek (foto: Kateřina Přidalová)

Opracování je jedna věc, za základ kvality materiálu se považuje těžba. Hodně se mluví o kvalitě takzvaného měsíčního dřeva, které je vytěženo v zimě podle fáze měsíce způsobem, jakým to dělali naši předkové. Povídal jste nám také o výzkumu, kterého se aktuálně účastníte na Ústavu aplikované a teoretické mechaniky AV ČR. Jeho výstupem má být metodika výběru kvalitního dřeva. Naznačil jste, že význam měsíčního dřeva je spíše mýtus.
Dokud neskončí výzkum, a to bude za dva roky, nemohu k tomu nyní nic rozsáhlejšího říci. Snad jen to, že parametry výběru jsou velmi jednoduché. Základem úspěchu je u smrku volba hustého, na povrchu mírně pravotočivého kmene. Vybrat si dobré dřevo je základ a usnadňuje to práci. Z hlediska životnosti je ale důležité skladování. Velmi dobré je i delší ponoření do vody. Je potřeba zabránit tvorbě velkých výsušných trhlin, které v případě zatékání špatně vysychají a jsou hlavní branou pro napadení dřeva hnilobou. Proto je důležitá i správná orientace výsušných trhlin ve stavbě.

Co znamená pravotočivé dřevo?
Dřevná vlákna rostou buď přímo nahoru, nebo se stáčejí do spirály (jako závit) nalevo i napravo. Směr růstu vláken se často v jednom kmeni může kombinovat. Kromě pohybu slunce a rotace země růst stromu ještě ovlivňují lokální vlivy jako místo růstu, okolní vegetace, stupeň vlhkosti a podobně. Každý strom je proto individuální, ale jsou pravidla, podle nichž si můžete vybrat takové dřevo, které vás nebude zlobit. Naši předkové tato pravidla znali. Výzkum nám ukazuje, že v našem rakousko-uherském regionu je pozřela báchorka o měsíčním dřevu.

Kurz řemeslné obnovy památek (foto: Kateřina Přidalová)

Jak jste se dostal k tradiční tesařině? Povězte mi svůj příběh.
Jsem původně truhlář. Studoval jsem střední Uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově, tam jsem si vytvořil vztah k řemeslu. Měli jsme výborného mistra z první republiky, který nám dal vnitřní základy řemesla. Byl to typ chlapa, co si umí poradit v situacích, kdy nikdo neví, jak dál. To je vlastně esence dobrého řemeslníka. Umět si poradit i v situaci, kterou nikdy předtím neřešil. Na truhlařině jsem byl přesvědčený, že budu bytový designér. Měli jsme dalšího skvělého učitele, profesora Lukeše, který nás motivoval a vnutil nám představu, že my jsme ti, kdo budou určovat nábytkový design, jako to v té době dělal Alto nebo Mendini. Dlouho jsem tomu věřil. Od dětství jsem si vyráběl, co jsem potřeboval. Byl jsem jako Ferda Mravenec. Bavilo mě dělat věci důsledně od začátku až do konce, tedy od návrhu až po realizaci. Odtud se vzala moje touha dělat design nábytku.

Hlásil jsem se pak na architekturu; tam mě nakonec nevzali kvůli kádrovému profilu. Věnoval jsem se tedy čtyři roky projekčnímu řemeslu. Pak jsem byl správcem loděnice Domu dětí a mládeže. To byla dobrá praxe, při které jsem si udržoval řemeslné dovednosti. Opravoval jsem lodě a budoval zázemí loděnice. Tehdy byla velká část plachetnic dřevěných, takže tam byla dobře vybavená truhlárna. Pak se to zvrtlo a řekněme, že jsem sociálně degradoval a skončil jako noční vrátný na OPBH (pozn. red.: Okresní podnik bytového hospodářství).

To bylo dáno dobovým politickým režimem?
Ano. Nechce se mi rozebírat proč. OPBH byla za socíku největší zašívárna. Dostával jsem sice minimální plat, ale měl jsem poměrně dost volného času. Už tehdy jsem koketoval s lezením a skialpinismem a tahle práce mi to kvůli dostatku času umožňovala. Pak jsem si začal jako člen horolezeckého oddílu přivydělávat ve výškových pracích mytím a natíráním, tehdy to moc lidí nedělalo. Tahle zkušenost mě pak zavedla do vesnice Volenice, kde se řešila oprava kostela. Bylo už po revoluci a kamarádi si mě jako bývalého truhláře zavolali na opravu krovu. Šlo o vysoký věžní krov a bylo za to málo peněz, takže se pracovalo bez lešení. Pro mě to byl zlomový osobní i kariérní zážitek. Lidé tehdy v nově nabyté svobodě žili obnovou kostela, třetinu financí pokrývala místní sbírka. Většině pracovníků nešlo tolik o peníze. Já jsem si tehdy vydělal okolo 20,- Kč/h, instalatéři pro představu brali tehdy na melouchu víc než 50 Kč. Místní se o nás starali, nosili nám jídlo a velmi se zajímali o naši práci. Strávil jsem víc než půl roku na věži ve čtyřiceti metrech nad okolím, vnímal krajinu a prožíval zvláštní nadhled nad světem. Tehdy jsem si uvědomil, že chci dělat tuhle práci.

To se vám hezky propojila horolezecká vášeň s truhlařinou.
Ano. Dřevo a výšky. Kromě mostu je věž z hlediska technologie vrchol. Zažil jsem tam pocit svobody, jak té společenské, tak pocit svobody v práci. Byla to má první a osudová stavba, s krásnou klasicistní věží na středověkém, rebarokizovaném kostele. Na věži nás navštívili dokonce i čápi. Sešly se tam neuvěřitelné situace a prožitky, včetně strachu a úzkosti z toho, že se to nepovede. Chtěl jsem pak dělat další věž. Druhá byla na kostele ve Slavonicích. Zde jsem byl postaven k problému vyměnit hrotnici, což je středový sloup krovu, na kterém je makovice a kříž. Sloup byl osmiboký a sbíhavý. Tehdy jsem to ještě dělal ze strojově řezaného dřeva, spoje občas nahrubo přiřezával i motorovou pilou a pak ručně dodělal načisto dlátem a hoblíkem. Situace mi ale ukázala, že to není správný způsob a že to musím dělat jinak. Začal jsem se zajímat, jak to dělali sekerami naši předci. Nějaké povědomí jsem o tom měl. Takže jsem si sehnal širočinu a později hlavatku (pozn. red.: specializované sekery, které se používají pro výrobu trámů) a způsobem pokus omyl začal tesat.

Neměl jste mistra, který vás vedl?
Žádný nebyl, i když jsem se po něm pídil. Dohledával jsem si literární prameny a na správné pohybové dovednosti jsem si musel přijít sám. Byla to zajímavá výzva. Díky tatínkovi, který byl historik, jsem byl vychovaný teoreticky a intelektuálně. Zároveň jsem v té době začal ještě studovat v Praze Filozofickou fakultu. Po těch Slavonicích jsem filozofii zasekl a řekl jsem si, že ze mě dobrý filosof nebude. Že ze mě má být dobrý tesař. Ale musím říct, že propedeutika je dobrá věc, dodnes se se svým učitelem Doc. Petrem Rezkem stýkám a vedeme spolu dlouholetý dialog o funkci a smyslu řemesla ve společnosti.

Kurz řemeslné obnovy památek (foto: Kateřina Přidalová)

Slavonice pro vás tedy znamenaly další zlom.
Ve Slavonicích jsem si poprvé naplno uvědomil výhody tradičních řemeslných postupů. Poprvé jsem tam objevil středověké krovy, které mě oslnily svou konstrukční elegancí, vznešeností a precizním zpracováním. Dodnes jsou pro mne vzorem. Další stavbu jsem si naplánoval tak, abych ji mohl dělat výhradně tradičním způsobem. Klíčové pro mě pak bylo setkání s Bohoušem Dragounem, archeologem ze severu Orlických hor, který v Deštném buduje a provozuje archeoskanzen. Ukázal mi cestu experimentálního bláznovství a nějaký čas jsem pro něj pracoval. Bavili jsme se o starých nástrojích a postupech. Nechal mi udělat repliku středověké sekery. A tak jsem začal experimentovat se středověkými nástroji a zajímat se o zaniklé stavební technologie.

Co si mám pod experimentálním bláznovstvím představit? Souvisí s užitím replik starých nástrojů?
Ano, jde o využívání dobových postupů a nástrojů. Bohouš je experimentální archeolog a v Deštném stavěl středověkou vesnici. On jediný, na rozdíl od jiných skanzenů, kde si hrajou na historii, stavěl opravdu tak, jak to dělali dříve. A protože jsem zkoumavý a experiment a věda jako taková mě taky zajímá, chytlo mě to. Zavedlo mě to k tomu, co dnes nazýváme stavebně-historickým experimentem.

Později jste se podílel na obnově střechy na Karlštejně. Vznikalo to výhradně tradičními tesařskými technikami?
Pan architekt Mrázek hledal někoho na opravu Karlštejna. Chtěl to udělat tradičně a ve dřevě. A tak jsem od roku 1999 sedm let opravoval Karlštejn. To byla velká komplikovaná stavba plná závažných rozhodnutí a nestandardních postupů. Bylo to na hranici průseru. Za pochodu jsem si vyučil nějaké kluky, spolupracoval s Vítkem Mlázovským, s nímž jsem dodnes v tvůrčí dvojici. Mluvil jsem se dvěma starými tesaři, u kterých jsem si ověřil nějaké praktické věci, co jsem znal jen z teorie.

Problém byl, že na Karlštejně nebylo možné použít těžkou strojní techniku. Nešlo tam přivézt jeřáb. A nebo ano, ale za hrozných podmínek lokální devastace. Jeřáb, který by obsloužil velkou karlštejnskou věž, by stál tři, čtyři miliony. Na to NPÚ neměl finance. Mlázovský vymyslel, že se tam těch osmdesát dvanáctimetrových trámů dopraví „Golesem“ – tehdy u nás největší mobilní jeřáb s 90m ramenem – a pak se to vše ručně vytahalo pomocí lanových hup-cuků. Karlštejn byla škola manipulací a byl jsem na ni připraven. Po Karlštejně jsem začal snít o tom, že si udělám celodřevěnou tradiční stavbu. A podařilo se mi to na hradě Krakovci, kde jsme stavěli most. Byla to úžasná souhra uzlových náhod, které se nikdy nezopakují. Věci, které jsem chtěl a toužil po nich, byly najednou otevřené a možné.

Nic se neděje náhodně.
Nevím, těžko říct. Jsem spíš pragmaticky založený. Ale sejdou se určité okolnosti, kterým Řekové říkají kairos. Je to významný okamžik, jiný způsob vnímání času. Zrovna v této době byly hrady Křivoklátska na krátkou dobu experimentální samostatné pracoviště NPÚ. Paní ředitelka NPÚ byla osvícená a vyslyšela naši nabídku, že most na hradě Krakovci postavíme starou technikou – že to bude od začátku až do konce ručně tesané a vázané. Kromě kácení stromů to byla čistě ručně dělaná novodobá stavba.

Na Krakovci jsme narazili na stejný problém jako na Karlštejně. Použití soudobé techniky by bylo příliš komplikované a drahé. A tak jsme podle dobových středověkých pramenů kvůli stavbě mostu postavili první dřevěný jednoduchý jeřábek. Ukázalo se to jako šikovné a úsporné řešení, a tak jsme si následně prosadili stavbu velkého jeřábu pro obnovu věže na hradě Točník.

Oprava mostecké věže (foto: archiv Petra Růžičky)

Takže jste se od tesařiny s replikami středověkých nástrojů dostal až ke stavbě replik středověkých strojů.
Ty stroje jsou na tom nejzajímavější. Je to výzva. Když máte stavět v těžko dostupném místě, zamýšlíte se nad tím, jak najít řešení. To byl i případ Točníku. Musíte improvizovat. Bohouš mě naučil, že v rámci experimentu je třeba zapomenout na novodobé způsoby řešení konstrukce. Udělal jsem stroj podle dobového obrázku. V té době jsem si dělal průzkumy historických krovů, studoval prameny, a tak jsem si dokázal představit, co ty věci na obrázku znamenají. Středověké obrázky jsou zvláštní. Dnes to vypadá jako nějaké fantasmagorie, ale ony jsou to spíše kubistické obrazy. Zachycují realitu specifickým způsobem. Věci jsou sice neproporční, ale ty detaily jsou absolutně přesné.

Jak to dopadlo se strojem pro Točník?
Nápad postavit jeřáb pro Točník byl velmi odvážný a tehdy se na NPÚ dost báli. S Mlázovským jsme si sehnali sponzora. Přesvědčil jsem kamaráda na vysokém postu v bance, aby náš projekt podpořili. Shodou okolností byla na Pražském hradě výstava Karla IV. a organizátoři přišli, zda bychom tam neudělali nějakou doprovodnou stavební akci. Navrhli jsme jim, že tam postavíme jeřáb. Chytli se toho a přímo na Hradě jsme stroj ručně stavěli. Při tomto projektu jsme chtěli i ručně kácené dřevo. Vyšli nám vstříc a káceli jsme na Hluboké. Hajný se tehdy divil, ale ukázali jsme mu, že to jde snadno a rychle. Líbilo se mu to, protože tato těžba je tichá a neruší zvěř tak jako motorové pily.

Jeřáb na Pražském hradě (foto: archiv Petra Růžičky)

Projekt na Hradě měl nakonec velkou popularitu. Do médií jsme uvedli, že se pak jeřáb přesune na Točník. Další šťastnou náhodou jsme se v té době dostali k zakázce osadit sochy na pražskou Mosteckou věž. NPÚ na to měl málo peněz, takže nešlo použít drahou soudobou techniku, tak jsme to udělali postaru s dřevěným lešením a na míru postaveným portálovým jeřábem. To bylo také mediálně úspěšné a kameníci byli navíc rádi, že se nemusí bát, že jim hrubá moderní technika poškodí kamenné prvky. Naše řešení bylo z hlediska manipulace velmi šetrné. Tyto dvě mediálně úspěšné akce nakonec přesvědčily NPÚ, abychom použili náš jeřáb i pro obnovu Točníku.

Mediální popularita pomohla NPÚ zbavit se strachu.
A nejen to. Jak na Mostecké věži, tak na Točníku, nebo později na hradu Rožumberok nebo v Kutné hoře se ukázalo, že v náročných situacích je atypické řešení levnější, ekologičtější a energeticky méně náročné. Poznání, že se technické problémy dají vyřešit jednoduše lidskou silou, považuju za největší zisk mého angažmá v tesařině. Řemeslo ale není důležité jen v účelných činnostech. Spoléhání na vlastní schopnosti má velký rozměr svobody. Člověk není odkázaný na stále složitější a jednoúčelová příruční jsoucna, o kterých mluví Heidegger, jež omezují jeho možnost volby. Svoboda totiž také je, když můžete s minimem univerzálních prostředků realizovat rozmanité cíle. Sekerou si totiž můžete, s nadsázkou řečeno, udělat jak lžíci nebo postel, tak i postavit dům.

Obecně mě zajímá vývoj protikladu řemesla a tovární výroby. Na tomhle se dá ukázat, že podstata našeho zásadního problému s demokracií není v rozkladu demokratických institucí, ale v tom, že naše myšlení se devalvuje proto, že jsme zcela přitakali tovární strojové výrobě, která je totalitární. Skoro vše se děje na principu předem naplánovaných postupů nebo připravených návodů, to je základ ekonomického nivó naší společnosti. Většina z nás tráví víc než polovinu bdělého stavu v prostředí totalitního gruntu. Člověk se chtě nechtě podřizuje, prakticky přestává dělat vlastní rozhodnutí, za které by nesl plnou zodpovědnost. Bylo by zvláštní, kdyby se tohle pracovní nastavení nepromítlo i do zbytku našeho života. Pokud tomu nechcete podlehnout, znamená to úsilí a vzdor. Jsme čím dál pohodlnější společnost. V tradičním řemesle je tomu právě naopak.

Kurz řemeslné obnovy památek (foto: Kateřina Přidalová)

Myslíte, že jsme s průmyslovou revolucí přišli o svobodu? Častěji je to vnímáno naopak.
Přišli jsme o intelektuální svobodu. Aristoteles mluví o různých formách rozumu. Nejznámější je sofia-moudrost, pak jsou tři další. Nejdůležitější je fronésis, což je praktický rozum, který Aristoteles převzal od Platóna. K praktickému životu a morálce je třeba praktický rozum, jenž řeší situace, které jsou konkrétní.

Máte na mysli tu improvizaci a schopnost si poradit?
Ano, dokážete něco vyřešit tak, aby to bylo dobře pro tu situaci. Tuto schopnost získáváte aplikací zvyků a návyků. A je jedno, zda je to v morálce, nebo v řemeslném díle. Jejich aplikací a ověřováním v různých reálných situacích si vytváříte schopnost vidět za obzor. Vidět to, co ještě nebylo. To je ta intuice.

Pokud ale máte v práci zkušenosti jen cyklické a stereotypní a jedete podle závazných postupů, tak k rozvoji praktického myšlení nedochází. V tradičním řemesle se rozvíjíte nejen myšlením, ale každým pohybem. V každé ráně sekery se člověk rozhoduje, kam povede úder. Dělá to sice z valné části podvědomě, ale není to stereotyp. Žádný strom není stejný. Hustota dřeva, stáčivost vláken, suky, křivost kmene a další věci, to vše je proměnlivé a nutí tesaře pružně reagovat a poskytuje okamžitou zpětnou vazbu o tom, jak úder „dopadl“. Je to neustálá psychofyzická a mentální reflexe, která je základem správné volby. Říká se, že máme řemesla, na která je třeba navazovat. Ale problém současných řemesel je v tom, že už nemáme tradiční řemeslníky, ale jen dělníky, instalatéry a montéry. To jsou jen služebníci tovární výroby, kteří ztratili vnitřní svobodu každodenně se rozhodovat.

Takže tradiční řemeslo ve vašem pojetí je nadčasová univerzální schopnost. Jakýsi modus operandi. To by znamenalo, že když se montérovi vypne elektrický proud, tak si neporadí.
Jasně, řemeslo a taky tradiční obdělávání půdy, chování hospodářských zvířat, ovocných stromů a další dovednosti jsou podle mne vývojovou výhodou. Už teď je po necelých dvou desetiletích vidět, jak je mladá, nastupující „smartphonová“ generace nešikovná. Stejně se mluví o tom, že díky průmyslu 4.0 bude přebytek nezaměstnaných. V některých oblastech by mohli práci místo strojů zase dělat lidé a bylo by to více udržitelné. Ukazuje se, že už i v lese, natož na poli, traktory neustále pěchují půdu a ta rychle ztrácí schopnost dobře vsakovat vodu. Je to velký problém, a bylo by proto užitečné se vzhledem k akutní hrozbě sucha např. vrátit k šetrné těžbě dřeva. Kdyby lidstvo bylo rozumné, tak řekne: „zpátky ke koňům a k lidem.“

Hlavní problém euroatlantické civilizace vidím v tom, že sice horuje pro svobodu a demokracii, ale většina společnosti je současně vnitřně líná, bojí se bolesti z námahy, myšlení a zodpovědnosti. Nechá si snadno vnutit pomyslné výhody a nekriticky přitakává plíživé, ale rychlé fabrikaci nových oblastí lidské společnosti. Prefabrikace pronikla do většiny pracovních oborů, jako je zemědělství, stavebnictví, lesní hospodářství a další. Ale je i součástí vědy, péče o zdraví, vzdělávání, cestování, a dokonce i trávení volného času. Za socialismu jsem měl naději, že za hranicemi na západ je to jinak. Teď je naděje v čem?

Říkáte zpátky ke koním a lidem. Nebrání tomuto uvědomění právě fakt, že náš globální systém je nastaven lineárně, že se vyvíjí převážně s vírou v technologický pokrok a to, co požadujete, by bylo vlastně zpátečnické?
Ano, přesně tak. Mně to říkají pořád, když mě vidí někde sekat. Lidé se často diví, proč to neřežu motorovou pilou. Říkám jim, že je to blbost. Rozumnější lidé zbystří a začnou se ptát, a ti natvrdlí jdou pryč. Pro mě je zásadní třeba to, že mi neřve motorová pila do ucha. K tradičnímu řemeslu jsem vlastně směroval taky proto, že mi vadí hluk.