Ptáme se

Kutění se zrodilo na pozadí emancipace žen a zlaté ručičky nejsou jen doménou Čechů, říká Petr Gibas

Říká se, že Česko je země kutilů. Přitom kutilství je staré jako průmyslová revoluce a do Evropy se dostalo z USA. Dobře se zahnízdilo v zemích Východního bloku a často je interpretováno jako nutnost v době nedostatku věcí. Jak je na tom kutilství dnes a jak se vztahuje k současnému fenoménu makerství, které se profiluje jako bastlení v době nadbytku?

Kutění se zrodilo na pozadí emancipace žen a zlaté ručičky nejsou jen doménou Čechů, říká Petr Gibas
Kutění se zrodilo na pozadí emancipace žen a zlaté ručičky nejsou jen doménou Čechů, říká Petr Gibas

Povídali jsme si s antropologem Petrem Gibasem, vedoucím výzkumného projektu zaměřeného na tuzemské kutilství, který se nyní řeší pod hlavičkou Sociologického ústavu Akademie věd ČR. „Překvapilo nás, že se u nás doposud nikdo podobným výzkumem nezabýval. Populární kultura a lidová estetika je dnes hodně zajímavá pro spoustu oborů. V zahraničí najdeme reflexi této materiální kultury v umění, estetice, společenských vědách. Je pravda, že trendy zájmu k nám přicházejí se zpožděním. Ani jsme nevěděli, že jsme první,“ popisuje Gibas.

Připravila: Kateřina Přidalová • Úvodní foto: Tomáš Princ

V jednom z našich rozhovorů vás zmiňovala antropoložka Karolína Pauknerová. Pojí vás společný zájem o věci, vztahy lidí k věcem a materiální kulturu obecně. Váš zájem o tato témata se nyní uplatňuje ve výzkumu s názvem Kutilství a jeho význam pro českou národní a kulturní identitu. Jste hlavním řešitelem projektu a kolegyně Pauknerová je součástí výzkumného týmu. Proč jste se spolu s dalšími kolegy pustili právě do kutilství?
Dřív jsem se zabýval zahrádkařením a chtěli jsme zkusit nějaké další téma materiální kultury, které se vztahuje k národní kulturní identitě. Náš výzkum je totiž financovaný ministerstvem kultury (MK), které má grantové schéma NAKI – program národní a kulturní identity a kutilství se tedy skvěle nabízelo.

Je fenomén kutilství, spojovaný s dobou reálného socialismu, specifický pro Čechy, potažmo země Východního bloku?
Je několik typů odpovědí. Je zde rovina nedostatku nejen ve smyslu, že věci se dělaly svépomocí, protože nebyly. Ony totiž nebyly v takové kvalitě, v jaké je lidé očekávali nebo potřebovali. Kutilství je tedy taženo neuspokojením nějakých potřeb. To vede k činnosti, k určité materiální kultuře, která je v zemích Východním bloku podobná. Nicméně je třeba si uvědomit, že kutilství je starší než socialismus, s nímž je často spojováno. Kutilství překračuje dichotomii Západ a Východ. Ano, máme nějaký společný východní nebo socialistický typ kutilství, ale zároveň máme společný i evropský typ kutilství.

Naznačil jste, že jde o starší fenomén, odkud se bere?
Podle historických studií se kutilství objevuje v USA v 19. století. Na přelomu 19. a 20. století se proměňují způsoby práce, vzniká volný čas, mění se pojetí soukromého a veřejného, emancipují se ženy a mění se genderové role. Žena tradičně pečovala o domácnost, zatímco veřejná sféra byla mužská záležitost. Tohle se s emancipací radikálně mění. Objevují se takzvaní „handymen“, američtí kutilové.

(Foto: archiv Petra Gibase)

Jedna z interpretací říká, že se v této době kutilství objevuje právě proto, že ženy začaly chodit do práce a péče o domácnost se musí dělit mezi obě pohlaví. Muž má specifické schopnosti z trhu práce a tyhle schopnosti uplatňuje v nové sféře, v péči o domácnost typicky mužskými činnostmi při úpravě domu. Tím si ustavuje určitou autonomii. Dovoluje mu to zůstat mužem a zároveň pečovat o domácnost. V USA kolem kutilství vznikl velký trh, který ho podporuje.

Po druhé světové válce se tento trh rozšiřuje do západní kapitalistické Evropy, protože do socialistické východní to nejde. Je to dobře zmapované třeba v Německu. Zde se v padesátých letech objevují první hobbymarkety. Trh ovlivňuje, proč to lidé dělají a jak to dělají. Kolem kutilství se objevuje celá řada publikací, časopisů, návodů na výrobu a tohle všechno se začne sdílet. V devadesátých letech fenomén hobbymarketů přijde z Německa k nám a dále se to rozšiřuje.

Mluvíte o genderových rolích a v anotaci k výstavě o kutilství, kterou jste připravili pro chebské Retromuzeum, píšete, že se o kutilech mluví hlavně v mužském rodě, ale ve skutečnosti je kutilství i ženská aktivita.
Historicky se trh obrací na muže kvůli jejich nové roli v domácnosti. Je to bráno jako maskulinní aktivita. To jsou ty garáže, dílny, kde si chlapi kutí. Ale když se člověk zamyslí nad tím, co všechno kutilství obnáší, tak je důraz na kutilství jako mužskou věc neudržitelný. Ženy taky dělají podobné činnosti. Vyšívají, pletou, dekorují byt... V zásadě v tom tedy rozdíl není. V češtině lze slovo kutil přechýlit do kutilky a objevuje se to třeba v 60. letech. Pro srovnání ve slovenštině ženská varianta není, tam je „master“ výhradně muž. Sice tam kutí i ženy, ale sémanticky to mají definované jinak.

(Foto: Petr Gibas)

Co je cílem výzkumu a jak postupujete?
Kutilství lidé u nás obecně považují za rys naší národní identity. Češi by o sobě řekli, že jsou národ kutilů, a kdekdo zná rčení „zlaté české ručičky“. Obecně sdílený narativ je, že za socialismu se kutilo, protože se muselo, a pak to po revoluci přestalo. Jednou z našich hlavních otázek je, zda jsme pořád národem kutilů a zda je to pořád součástí naší identity.

Takže sledujete historickou linii. Dělali jste také antropologický výzkum v regionech?
Dělali jsme výzkum v severozápadních Čechách. Sbírali jsme příběhy věcí a lidí, dělali rozhovory. Byla to v něčem trochu specifická práce. Když jsem dělal výzkum zahrádkářských osad a potřeboval jsem udělat rozhovor se zahrádkářem, věděl jsem, kde ho najdu a že ho poznám. U kutilů to takhle není.

Udělali jsme si tady typologii míst, kde bychom na kutili, kutilky a jejich výtvory mohli narazit. Nejsnáze je najdeme tam, kde jsou zahrádkové, chatové osady a domy se zahradami. Procházeli jsme ta místa a na základě toho, co jsme viděli z ulice, jsme odhadovali, zda lidé, kteří tam sídlí, kutí, nebo ne. Poznávali jsme to podle různých projevů, jako jsou svépomocně vyrobené ploty, přístavky u domů a podobně. Když jsme něco takového našli, tak jsme zazvonili a začali se jich ptát.

Jakou to mělo odezvu, byli ochotní se s vámi bavit?
Většinou byli otevření. Lidé si rádi povídají o tom, co dělají. Kvůli výstavě jsme získali i přísliby, že nám své výrobky na výstavu zapůjčí. Dokumentovali a připravovali jsme to rok.

A proč jste se vydali zrovna do severozápadních Čech?
Představa byla, že pokud socialistické kutilství bylo taženo ekonomickou nutností, tak v chudých regionech, což severozápad Čech dnes je, najdeme kutily podobné těm za socialismu spíše než v bohaté Praze. Očekávali jsme, že zde najdeme lidi, kteří budou podobně jako za socialismu kutit z nutnosti.

(Foto: Tomáš Princ)

Kutilství má nejrůznější podoby. Je to plot, výšivka, boudička, přístavba k domu nebo sekačka. Myslím, že v každé rodině je aspoň jeden člověk, který si s vášní vyrábí věci svépomocí. Dnes se mluví o takzvaných makerech, kutilech 21. století, kteří kromě řemesla a starých postupů těží z možností nových digitálních technologií. Zvažujete ve svém výzkumu i tyto současné projevy svépomocné tvorby?
Zajímá nás, kam se socialistické kutilství vyvinulo. Proto jsme v terénním výzkumu sledovali trajektorii lidí, kteří kutili za socialismu a pokračují i dnes, nebo to mají v rodině a nebo to dělají z nějaké nutnosti. Tohle si pod kutilstvím představujeme. Myslím, že makeři a subkultura DIY (Do It Yourself, pozn. red.) nejsou v obecně sdílené představě totéž co kutilové. Můžeme se bavit o tom, jaký mají tyto současné fenomény vztah ke kutilství a zda obecná představa není špatně. Často se stává, že to, co si myslíme, není vlastně pravda.

Ano, makerstvím se zabýváme také. Paralely s kutilstvím nás zajímají. Upřímně, na severozápadě Čech asi moc makerů není nebo se nám je nepodařilo najít. Makerství více souvisí s městským prostředím. Praha a velká města jsou samozřejmě mnohem bohatší a mají jiný kulturní kapitál. Žijí zde umělci, technologové, co vymýšlejí 3D tiskárny a dělají bastl instrumenty a podobně.

Promítne se tento současný proud do vašeho výzkumu?
V projektu jsme lehce za půlkou. Příští rok budeme dělat další výstavu, která by měla být k vidění v Národním muzeu. A ta by se měla zaměřit právě na současné trendy ve svépomocné výrobě nebo tvorbě. Bude nás zajímat i DIY, makerství, dále půjčovny věcí, sdílené dílny, kam si někdo může přijít něco opravit, a podobné projevy. Představí se tam hlavně městské svépomocné aktivity. Je zjevné, že se tyhle věci se dějí hlavně ve větších městech.

Není v rozlišení mezi makerem a kutilem také i rozdíl generační?
Hlavní rozdíl je v sadě motivací. Původní kutilství je o tom, že si chlap vyrobí sekačku z motoru od pračky, protože není sekačka. Nebo si sám postaví pergolu nebo si udělá stůl se slunečníkem. Kutilství je někde na pomezí, kdy člověk tvoří z nějaké potřeby a kvůli volnočasové zábavě. Nachází se to mezi těmito dvěma póly. Je to o nějakém napětí. To, že to musíte udělat, protože nemůžete sehnat sekačku, neznamená, že vás to nebaví.

(Foto: Tomáš Princ)

Kapitalistický trh to podporuje, protože to generuje zisk. Socialistický trh to taky podporuje, protože má určité nedostatky plánované tržní ekonomiky. Makerství a DIY k nám přichází ze Západu, je to odlišný způsob přemýšlení o věcech, jak se tvoří a jak fungují. Součástí subkultury DIY je subverze a představa, že je třeba dělat věci svépomocí, protože to je ekologičtější, než když se kupují, a protože nechceme být závislí na trhu a státu. Kutilové za socialismu to nedělali jako subverzi a nebylo jejich primárním cílem chovat se programově ekologicky. Věci a materiály recyklovali, protože nechtěli plýtvat, a ne proto, že by chtěli šetřit planetu. V kutilství hrál taky podstatnou roli volný čas, který bylo třeba nějak smysluplně naplnit.

Makerství na rozdíl od DIY není v principu subverzivní.
Ano, makerství trh kooptuje a nakonec i DIY praktiky se stávají zpětně součástí trhu.

To je běžný jev, kdy subverzivní a alternativní proudy trh v určité formě přivlastní a využije pro komerční zájmy.
Makerství v kontextu Maker Fairů je exemplární příklad. Zde je představa kutila úplně jiná. Když tam přijedete, jsou tam hlavně 3D tiskárny a ty jsou tam právě proto, že je na trhu několik hráčů, kteří ty tiskárny dělají a propagují. Pro nás je kutilství obsahově založené na tom, že když se něco vyrábí nebo opravuje, není to vytvářené za účelem zisku. Může to být součástí směny, ale zisk tam nehraje roli. V kutilství chybí tržní přemýšlení. U makerů je to jinak. Někteří to dělají neziskově, ale jiní se přetvářejí ve start-upové firmy. V tomhle bodě se kutilství s makerstvím rozchází. Což ovšem neznamená, že makerství a kutilství nemá jiné styčné plochy.

V makerství a kutilství se rozpadají dichotomie mužské a ženské, práce a volný čas. Když třeba pracujete s CNC frézou, tak si tam pro sebe něco vyfrézujete, když zrovna nemáte v práci co dělat. V obojím se snoubí nutnost, zábava a tvoření pro tvoření.

(Foto: Tomáš Princ)

A co roviny individuální a kolektivní. U makerství se zdůrazňuje komunita, sdílení, open-source princip, který umožňují digitální technologie.
To ano, ale zároveň jsou tu pořád makeři, individuální géniové. Když se podíváte na promovidea z amerických Maker Fairů, tak se tam prezentují právě ty individuality, které vymyslely něco skvělého v garáži. To, že je makerství vědomě a explicitně komunikováno jako odlišné od kutilství, ještě neznamená, že to tak je. Například v Chomutově je ve volnočasovém centru svépomocně postavená autodráha, která zde vznikla v 70. letech. Nedělal ji jeden člověk, dělali to v rámci klubu, ale nijak explicitně se to neříká.

To souvisí se západními trendy a diskurzem, který k nám přichází. Mnohdy mám pocit, že jsou to jen nová slova pro staré, lokální fenomény, kterým současná globálně propojená generace lépe rozumí. Najednou už nemáme zahradničení, ale komunitní zahradničení, nemáme kutila, ale máme makera a mnoho dalších.
To asi ano, ale ten problém je v tom, že kutilství, které tu bylo za socialismu, není totéž co makerství. Nové slovo s sebou přináší nový obsah. Mezi kutilstvím a makerstvím nelze udělat přísnou dělící linii a zároveň nelze říct, že je to to samé. Vyžaduje to komplexnější zamyšlení. Na Maker Fairech jsou bezpochyby i kutilové stejně jako ti, co se hlásí k makerství.

Co můžou věci, potažmo svépomocné vytváření věcí, vypovědět o člověku a době? Jakou zprávu kutilství podává o době normalizace?
Na to se dá odpovědět v různých rovinách. Nedávno jsme tu měli na workshopu kolegyni z Ruska, Zinaidu Vasilyevu, která zkoumá, jak se dneska vnímá ruské kutilství skrze různé výstavy. Zaměřila se na to, co výstavy ukazují a jak promlouvají o tom, jak kutilství tehdy vypadalo. Její zjištění jsou v nějaké míře platná i pro nás a normalizaci. Současní lidé mají tendenci vnímat socialistické kutilství ve dvou rovinách. Jedna je: podívejte se jak jsme byli šikovní, když jsme něco potřebovali, tak jsme si to vyrobili a druhá: podívejte se, co museli lidi dělat, protože v té době nic nebylo. Obojí je samozřejmě zpětné zjednodušení, které více vypovídá o nás dnes než o kutilství v té době.

Výstavy o kutilství, o které se Vysilyeva zajímá, jsou výrazem toho, jak si socialismus představujeme, jak se k této době dnes vztahujeme. Často je tato doba vnímána jako šedá. Když se ale podíváte na ty kutilské výrobky, vidíte, že to šeď nebyla, jsou to zajímavé barevné věci, něco mezi kýčem a radostí. Na rovině materiální kultury nám to nabourává stereotyp o normalizaci jako době šedi. Takové držáky na vánoční stromky, to je fascinující a formálně velmi rozmanitý žánr.

Máme tu taky dost zjednodušenou představu o tom, jak fungoval socialistický trh. Neznamená to, že nefungoval vůbec. Černobílý pohled na dobu socialismu neodpovídá žité zkušenosti tehdejších lidí. Je třeba se na historickou zkušenost podívat detailněji. Není to jen doba nedostatku a útlaku, ale i doba kreativity a každodenního života, který může být zajímavý. Všechny ty významové roviny nám může výzkum kutilství zprostředkovat.

(Foto: Tomáš Princ)

Kreativita je étos dneška. Požaduje se ve školách, na trhu práce. Říká se, že tvořivost je vrozená schopnost každého, kterou mnohdy zabíjí škola a systém. Takže potřeba tvořit nemusí být nutně navázána na politický systém.
Ano, podobně jako fenomén zlepšovatelského hnutí, kterým se zabývá moje kolegyně. Zlepšovatelské hnutí bylo za socialismu v každém zaměstnání od padesátých let. Poskytovalo lidem prostor přicházet se zlepšováky různého ražení, za které brali odměny. Mohlo to mít různou podobu, od návrhu na zlepšení podoby pracoviště až po návrh na zlepšení výrobního procesu. Dnes se mluví o inovacích a kolegyně se ptá, jaký je v tom rozdíl? Komplexní pohled na materiální kulturu nám pomáhá zbavovat se předporozumění, které vede ke zjednodušujícím, černobílým představám o minulosti.

Pokud se v tomto kontextu diskutují věci a projevy každodennosti, je to téma otevřené širokému publiku.
Když kutilské artefakty dáte na výstavu, každý se k tomu dokáže vztáhnout a zařadit do své žité zkušenosti. V tomhle spatřuji velký přínos výzkumu. Navíc mluvíme s lidmi a o věcech, který je zajímají a baví. Díky výstavám pak téma můžeme zprostředkovat nejširší veřejnosti.

Hlavním výstupem výzkumu jsou tedy výstavy?
Ano, grant od MK je na aplikovaný výzkum, takže naše poznatky mají na konci promlouvat k veřejnosti. Hlavní důraz je na výstavách, ke kterým vycházejí publikace. Zmíněná výstava v Chebu, která tam bude k vidění do dubna 2020, má nabořit genderový stereotyp a ukázat, že formy socialistického kutilství stále přežívají. Chceme ukázat, že se jim věnuje hodně lidí. Pokud chceme porozumět tomu, jak lidé žijí v každodenní realitě, tak bychom kutilství neměli přehlížet.

(Foto: Tomáš Princ)

Design věcí pro vás důležitý není?
Podobu věcí neřešíme, jsme společenští vědci a posuzování kvality výrobků nám nepřísluší. Pro nás je klíčové, že se to líbí lidem. Zabývali jsme se jen typem nejčastěji používaných materiálů, na jejichž základě jsme si objekty rozčlenili. Objevují se tam kovy, dřevo, látky, provazy... Chtěli jsme, aby se co nejvíce těchto materiálů objevilo na výstavě v Chebu.

Materiálové dělení sloužilo i jako kurátorský koncept?
Ne, to byla jedna z os. Výstava je rozčleněna na devět oddílů: morálka, zdraví, tvořivost, nutnost, inspirace, schopnosti, postupy, prostory, a právě ty zmíněné materiály…

Překvapilo vás při výzkumu něco?
Hodně zajímavá nám přišla otázka morálního rozměru kutilství, která vyplynula z našich rozhovorů. Práce jako morální hodnota byla pro dotazované hlavním pilířem jejich činnosti. Kutilskou práci si definují jako hodnotu, která je víc než zahálka. A která v sobě obsahuje také zábavu, fakt, že neplýtvají, nevyhazují, recyklují a tvoří, protože je to baví.