Ptáme se

Rena Milgrom: Tělo je bohatý materiál

Tančí odmalička, ale možnosti lidského pohybu a tanec nezávislý na choreografiích objevovala postupně. Tanečnice a terapeutka Rena Milgrom pochází z Nového Města na Moravě. V Praze vede ucelený program Vědomé tělo i jednotlivé otevřené lekce. Její záběr je široký. Zabývá se analýzou pohybu, taneční a pohybovou terapií i etnickými tanci, spolu s tím vytváří site specific projekty a performance. „Naše společnost spěje k autentickému pohybu pomalu. Doufám, že se to změní," vystihuje tanečnice jeden ze svých aktuálních zájmů.

Rena Milgrom: Tělo je bohatý materiál
Rena Milgrom: Tělo je bohatý materiál

Co vás na těle a pohybu fascinuje?
Možnosti těla, jako možnosti lidského vyjádření, jsou tak široké. Tělo je bohatý materiál. Oproti zvířatům máme obrovskou výhodu, ale i nevýhodu.

Jakou?
Jako tvorové jsme slabí, nic, jako třeba krunýř, nás nechrání, rodíme se s nevyvinutým mozkem. Naší výhodou je, že se mozek ze dvou třetin vytváří až po narození. Zvířata se rodí už s hotovým motorickým systémem a postupně si upevňují své vzorce. Člověku to trvá tři roky, než si motorický systém vyvine. Ale potom, když ho kultivuje, má – oproti jiným tvorům jako jediný – potenciál pohybovat se s kvalitami jako žába, kůň, vítr nebo květina.

Jak jste se dostala k tanci?
Tančila jsem odmalička, ale nikdy jsem si nekladla za cíl dělat to jako povolání. Po porodu dcery jsem jednou měla představu, že budu tanečnice. Do té doby jsem dělala balet a break dance. Šla jsem za tím a chytlo mě to. Najednou ke mně přišel etnický tanec, který tady v době komunismu nebyl, a ve mně jako by se probudily staré kořeny rodu. Věděla jsem, že asi nic jiného už dělat nemůžu. Později jsem se dostala i k výcviku taneční terapie a studiu Labanovy analýzy v New Yorku. Měla jsem intenzivní potřebu vnímat tanec a pohyb jako něco, co se dotýká každodenního života. (pozn. red.: Rudolf von Laban, 1879 – 1958, byl světově uznávaný tanečník a teoretik. Je považovaný za zakladatele evropského moderního tance. Vytvořil systém zápisu pohybu lidské těla tzv. Labanovo písmo – Kinetography Laban a Labanovu analýza pohybu – Laban Movement Analysis, která umožňuje analyzovat pohyb těla a jeho význam a má široké uplatnění v dalších oborech.)

Klasické choreografie a formy si vás tedy moc nezískaly?
Choreografiím jsem se víceméně vyhýbala. Zajímá mě autentické vyjádření. Když se člověk učí nějakou formu, tak to taky vezme nějaké roky, aby v ní našel svobodu. Forma vyžaduje přesnost a jemnost nuancí, které mohou vznikat, má to samozřejmě něco do sebe. Člověk se v ní může zlepšovat klidně dvacet třicet let.

Přesto jste vytvořila vlastní choreografie, ve kterých tancujete. Jednou z nich je The Book of Hours z roku 2010, ve které vystupujete s manželem, bubeníkem Hearnem Gadboisem. Na začátku pracujete se svitkem papíru, který postupně rozmotáváte. Proč papír?
Papír mám ráda už jen proto, že se může určitým způsobem hýbat a že dělá zvuk. Books of Hours byly středověké ručně psané modlitební knihy. Vystoupení jsme dělali třikrát a v prvních dvou verzích jsem měla krásný svitek, který byl několikrát zamotaný ve stojanu, a já jsem postupně odlupovala jeho vrstvy. S tím nápadem přišel Hearn; viděl v nějakém snad ruském filmu, jak někdo jako rituální oběť odlupoval slupky z dřevěného objektu a dostával se tak hlouběji do jádra. V poslední verzi vystoupení jsem koncept trochu pozměnila. Chtěla jsem vyjádřit list nepopsaného čistého bílého papíru a jeho další vývoj. Papírem jsem se obalila, pak ho ze sebe sundala a díky tomu vznikaly další obrazy.

Pracovala jste v nějaké další choreografii i s jiným materiálem?
Hlavně s textilií, s látkou, někdy s vodou, s pískem a s cukrem.

K čemu jste použila cukr?
Potřebovala jsem vytvořit bílý kruh, ve kterém by se dalo kreslit a psát.

Cítit se zas jak malé dítě a opět prožít zvědavost a hravou radost.

„První věc, kterou jsme se vědomě naučili o prostoru, byl čas. Jeho měření v prostoru, vzdálenosti, rovnou přímku. Teď si ovšem musíme uvědomit prostorovou křivku. Její měření je zakořeněno v multi-dimenzionalitě prostoru," říká jeden z citátů Rudolfa Labana, který uvádí na strákách své taneční a pohybové laboratoře DanceLAB Rena Milgrom.

Při vystoupeních na sobě míváte dost originální šaty. Navrhujete si je sama?
Nenavrhuju, ale mám dvě designérky, které jsou nesmírně talentované. S jednou se znám už dvacet let. Mám od ní překrásné kostýmy. Ale konkrétně na představení Book of Hours mi někdo doporučil další šikovnou návrhářku. Měla jsem pět metrů hedvábí ze staré sukně, kterou jsem už nenosila, ale ten materiál byl nádherný. Chtěla jsem jednoduché šaty japonského charakteru, aby to bylo něco jako bojovník a zároveň aby to bylo ženské. Vlastně to nejsou šaty, je to jen pruh látky, který se zamotá, připne a opásá.

Jak je pro vás důležitý oděv, který máte na sobě?
Hodně. Přestože mě víc a víc zajímá prolínání každodenního pohybu s tancem, je oděv stále součástí choreografie a chci, aby šaty byly nevšední a staly se součástí obrazu. Jdu za krásou.

Jakou roli hraje materiál, musí být příjemný na těle?
Ano, ale ne že by to bylo vždycky nutné. Jsem zatížená na hedvábí – krásně se hýbe. Skoro všechny moje šaty jsou hedvábné, ať už je to syrové hedvábí nebo jemné. Hodně látek jsem nakoupila na cestách, hlavně v Asii, kde je přeci jen dostupnější.

S tělem tančí i ta látka. Představuji si folklorní tance, když se ženy točí a sukně se točí s nimi. Vypadalo by to úplně jinak, kdyby na sobě měly legíny.
Etnické tance bych bez sukně ani nezatančila. Už samotný kostým dá tanečníkovi charakter. Na druhé straně jsem připravovala vystoupení s jednou malířkou. Zkoušky jsme si natáčely. Pak jsme se dívaly, jak to vypadá. Tančila jsem etnický tanec v kalhotách a v tričku. Jí se to líbilo. Vždy záleží na kontextu.

Muži v baletu tančí v přiléhavém trikotu, kde vynikne tělo, každý sval. To je velmi pěkné.
V baletu určitě. Na druhou stranu, když si představím byznysmena, který tančí, tak to má zase úplně jinou šťávu a je to taky super. V současném tanci je běžné, že tanečníci mají každodenní oděv a je to skvělé.

Co si myslíte o nahotě v tanečních choreografiích?
S nahotou problém nemám, ale na jevišti se nahota stala obrovským klišé. Byly doby, kdy se současný tanec bez nahoty neobešel a bralo se to za samozřejmost. Dneska se to už zas tak často nevidí právě proto, že toho byla přemíra. Někdy to má význam, často je to ale nesmysl.

Podle čeho to rozlišujete?
Například když se tanečník k nahotě dostane tak, že se chce odkrýt, ukázat a jít až na dřeň – je to na místě. Ale jednou jsem viděla představení, kde byla nahota využita jako kostým. Pět tanečníků od počátku ve své nahotě tančilo choreografii, která pro mě byla velmi neemocionální. Byl to zajímavý choreografický záměr, ale pro mě to nebyl hezký pohled, přestože ta těla byla nádherná.

Převalit se do klubíčka z jedné strany na druhou a zase zpět.

Každoročně se účastníte Global Water Dances. O co jde?
Vzniklo to díky Marylee Hardenbergh, která asi v roce 2006 vytvořila projekt One River Mississippi. Rozestavěla choreografii po celé délce řeky, která má devět set kilometrů. Chtěla tím upozornit na důležitost pitné vody a na problémy s jejím nedostatkem. Pár let potom vznikl Global Water Dance. Koná se jednou za dva roky. My to děláme potřetí. Je to srdeční záležitost. Deset minut z té choreografie je společných se stejnou hudbou pro celý svět. Zbylých zhruba dvacet minut už záleží na lokálním choreografovi a místních tématech.

Věnujete se i jiným projektům, které jsou ušité na míru určitému místu. Jak vznikají?
Site specific je pro mě nová věc, která mě baví čím dál víc. Vystupování v divadle mě nikdy neinspirovalo, brala jsem to jako nutnost. Dneska mě zajímá tvorba v prostorech netradičních, ať už je to veřejný prostor nebo nedivadelní prostor. Ten prostor sám o sobě něco sděluje, nějakým způsobem se tam člověk cítí a k něčemu to podněcuje.

Chtěla byste tančit na nějakém konkrétním místě?
Plánuju choreografii reflektující pražskou architekturou. Ráda bych vybrala asi pět míst v Praze, která inspirují nějaký specifický pohyb, příběh, tanec. To je plán na příští nebo přespříští rok s partnerskými zeměmi z Labanovy komunity.

Jak se dá se architektura prožít skrze lidské tělo? Ať už pro tanečníka nebo pro diváka. Divák architekturu třeba lépe pochopí, když uvidí, jak se v daném prostoru pohybuje tělo.
To mě zajímá. Protože každý architektonický styl má specifika, dynamiku, vlastnosti. Všechny tyhle kvality s sebou nese, ať už to jsou ornamenty nebo robustnost, rytmika, hrany, geometrie. To všechno se dá v pohybu krásně vyjádřit. Praha je tak unikátní bohatostí architektury.

Může se ale zdát, že architektura a tanec jsou dvě naprosto odlišné disciplíny.
Velmi to spolu souvisí. Protože tak, jak se staví dům a vymýšlí se, jak bude vypadat a co tam všechno bude, tak zrovna tak se může stavět tanec. Architektura má určitou dynamiku a všechno by se dalo převést do toho pohybu: lehkost, záměr, zastoupení některých prvků, ať už to jsou okna, křivky, zaoblenost. Dá se to brát jako výchozí materiál pro tvorbu, jako skóre. V pohybu nebo tanci se člověk může inspirovat čímkoli.

Vytvořila jste vzdělávací program Vědomé tělo. O čem je?
Shrnula jsem to do tří směrů a polovina výcviku se orientuje na hlubokou tělesnou zkušenost: jak funguje tělo, jaké pohybové vzorce tělo vytváří, v jakých vzorcích jede. A druhá složka programu je tělo ve vztahu s prostorem a s dynamikou.

Co si pod tím mám představit?
Jde například o to, jakým způsobem vezmete hrnek kávy a vypijete ho, těch způsobů je milion. S dynamikou je hodně spojeno autentické vyjádření nebo expresivita člověka. Třetí složka programu je terapeutická.

Co hezkého vám to přináší?
Mám spoustu nádherných vzpomínek, kdy klienti začali cítit, uvědomovat si svět jinak. Asi ten posun vnímání je to, co mě zajímá nejvíc a co mě motivuje lidem něco předat nebo je k tomu povzbudit.

Pracujete i s profesionálními tanečníky v Drážďanech, kde vedete na konzervatoři předmět Labanova pohybová analýza. V čem je tahle práce specifická?
U tanečníků je vnímavost těla na vysoké úrovni. Už odtančili svoji kariéru na jevišti a tělo a vnímání mají dávno zvládnuté. Labanova analýza je pro ně kouzelná v tom, že je naučí propojovat souvislosti, které by sami nikdy nepropojili, a učí je dívat se na svět jiným způsobem. Stačí jim dát jeden podnět a oni ho jsou schopni zkoumat hodiny a neustále nacházejí milion možností.

Co je k tomu třeba?
Vyžaduje to určitou vyzrálost, člověk do pětadvaceti let má potřebu adrenalinově pracovat s tělem a vlastně nic moc ho nezajímá, jenom to maso. Kolem třicítky se tanečník už začíná zajímat o hlubší souvislosti, to je pak mnohem zajímavější. Jde do nevědomých procesů, do toho, co to znamená přítomný okamžik.

Ne všichni si všímají svého těla. Někdo si občas zasportuje, ale jinak nic. Druzí tancují odmala a pak mají pohybový náskok. Znají pak své tělo lépe?
Ve většině případů náskok mají, trénované tělo je probuzené a umí nacházet možnosti. Zdaleka ne každý tanečník má ale zájem propojit to do nějaké širší souvislosti, není to úplně jednoznačné. Na druhé straně mám spoustu netanečníků, kteří sice neumí tělo natolik ovládat, nejsou trénovaní, ale mají tak bohatý vnitřní intuitivní svět, že dokážou nádherně pracovat v autentickém vyjádření, i když to tělo nemá takový rozsah.

Takže to spíš záleží i na dalších složkách – intuici, uměleckém zaměření…
Umělecky zaměřený člověk má větší citlivost nebo je otevřený větší škále podnětů, a tím pádem reaguje i tělo. Nechci kategorizovat, kteří lidé jsou na tom lépe. Je ale jasné, že člověk s uměleckým či estetickým cítěním, smyslem pro tvořivost či změnu je většinou i více otevřený tomu, aby do toho zapojil i tělo. Společnost spěje k autentickému pohybu zatím jen pomalu. Nejde to tak rychle. Taneční formy člověku poskytují jakési zotavení, uvolnění a vybití, kdežto zkoumání vědomého či nevědomého pohybu je práce na sobě. Češi nejsou v autentickém pohybu doma. Jako by se neustále báli, že se buď ztrapní, že udělají nějakou chybu, nebo jako by se neustále báli na sebe něco prozradit, protože samozřejmě tělo prozrazuje všechno. Bohužel jsme národ, kde jsme v tom těle hodně svázaní. K emocím nemáme zdravý přístup. Zatím neumíme emoce v těle zpracovat či je tělem vyjádřit. Doufám, že se to změní.

Pohybovat se prostorem.

Dost jste cestovala po světě, liší se hodně zacházení s tělem napříč různými kulturami?
Liší se to, čím více na východ, tím líp. Ale zase Američané jsou oproti Evropanům mnohem tělesněji zaměření a většina těchto somatických systémů pochází z Ameriky. Tam je pokrok v tomto oboru třicet let před námi.

Jde o tu proslulou americkou spontánnost, kdy se všichni hned objímají, i když se vidí poprvé v životě?
Myslím, že tady je propojeno několik faktorů a faktů. Zaprvé to vždycky byla země různých imigrantů z různých kultur a tam byla kreativita vždycky obrovskou výhodou a dosud je. Tam to nebylo o tom škatulkování, ale naopak, když jsi vybočil z nějakého směru nebo konceptu, tak to bylo dobré a každý to ocenil. A jelikož byla v 50. letech po obrovském ekonomickém boomu v rozkvětu a Američané byli nesmírně bohatí až do nějakých 80. let, než přišel do vlády Reagan. Tím pádem měli umělci prostor pro tvorbu a zkoumání a ty metody vznikly v této době, v 50. a 60. letech, kdy umělec v New Yorku mohl být v práci dva dny v týdnu a zbytek týdne mohl pracovat na sále a zkoumat a pracovat sám na sobě. To dneska už není ani náhodou možné. Dnes vlastně taneční výzkum neexistuje. Ten byl vymyšlen před třiceti lety a dneska se z toho pořád čerpá. Aktuálně je situace úplně jiná, tanečník v New Yorku má nesmírně těžký život a často nemá čas pro tvorbu a zkoumání. Naopak má aspoň tři práce, aby vůbec přežil.

Slováci jsou na tom s tělesností podobně jako my? Rudolf Laban pocházel ze Slovenska?
On se narodil ještě za Rakouska-Uherska v dnešní Bratislavě. Na Slovensku se toho děje mnohem víc a zajímavější věci. V Bratislavě je škola Body-mind Centering™ a odkaz Labana tam byl probuzen díky Martě Polákové, která vystudovala Labanův institut v New Yorku a má možnost Labana v Bratislavě obrozovat.

Tělo smršťovat a natahovat, posouvat se po podlaze jako améba.

Různé formy uměleckého nebo autentického projevu jsou často o vyjadřování emocí, takže ať už namaluji obraz, zatančím nebo zazpívám, ten princip je pořád podobný.
Ano. Každý druh umění je nádherný v tom, že poskytuje tuto možnost. Ale když se podíváme na současnou experimentální a autorskou tvorbu u nás, tak jí tady moc není. Možná jsme malá země, jenže pořád tu jedeme v kolejích klasické hudby a divadla. Nevím, jestli je to tím, že se umělec neodváží nebo nemá inspiraci nebo že se bojí, že by to publikum nepřijalo.

Proč bych se měla zabývat svým tělem a jeho pohybem?
Když už jednou jsem, mám tělo, tak je dobré poznat život co nejvíc do hloubky. A já to nemůžu zpracovat jinak než v těle. Každá informace se v těle ukládá. Každý jsme tělem a v těle se ukládají i nevědomé procesy. Je důležité, abychom je zpracovali a propojili s těmi vědomými, aby došlo k jejich integraci a neovládalo nás právě to nevědomí. Pohyb nám tuhle možnost dává.

A proč bych měla tančit?
Člověk měl od svého počátku potřebu tančit komunitně. A společný rytmus a rituální pohyb ho buď přivedl ke změněnému stavu vědomí, nebo ho připravil na boj, anebo mu poskytl posvátný zážitek. Tance byly od pradávna součástí lidských komunit, jejich vyjadřovacím prostředkem, umožňovaly jim přežití a fungování ve světě. Myslím si, že tak to musí být dodnes. Tanec a pohyb (nemyslím sport, ale pohyb nějak posvátný, vědomý či umělecký) pomáhá člověku k přežití. Málokdo si to uvědomuje a tanec je víceméně na posledním místě. Nehledě na společenský rozměr, který s sebou nese. Vypadá to, že člověk jako druh fyzicky upadá a slábne. Tělo je slabší kvůli tomu, jak se mění způsob naší práce a obživy. Je důležité nejen tělo angažovat v pohybu, ale také to propojit s nějakou duchovní, estetickou záležitostí, aby to mělo i další rozměr – spirituální nebo společenský.

Naše těla slábnou, souvisí to s průmyslovou revolucí. Už nepracujeme sehnutí na poli, ale sedíme v kancelářích ve městě.
A přitom se náš věk zvyšuje! Díky farmaceutickému průmyslu. Jenže v jaké kvalitě lidé přežívají? Pokud není pohyb spojen se smysly a vnímáním prostoru, vůní, barev, tvarů, příběhů a emocí, tak to je úplně k ničemu. Člověk, který si začne hlouběji uvědomovat tělo a dokáže s ním pracovat efektivně a zajímavě, s tím pak může už naložit jakkoliv. Je jedno, jestli bude umývat nádobí, sportovat nebo tančit.

Připravila An Puobišová (absolventka FHS UK, nyní studuje arteterapii) , foto: Veronika Nehasilová (Ateliér fotografie, VŠUP)