Ptáme se

Petr Skořepa: Myši se spíše než do slaměného domu pustí do polystyrenu

Sedíme ve slaměno-hliněné jurtě, kterou přírodní stavitel Petr Skořepa před lety postavil se svými přáteli.„Naše tělo a jeho lymfatický systém jsou vytvořené pro stálý pohyb. Když jsme byli malé děti, stále jsme něco dělali, lovili. Pokud tělu ten pohyb nedám, přestanou se vylučovat odpadní látky a začnou se projevovat takzvané choroby z blahobytu,“ říká Petr Skořepa a přitom šermuje se svým dvouletým synkem Vítkem. Povídáme si o jeho cestě k alternativnímu stavitelství, o materiálech, které používá, ale i o tom, jak se rodí nebo nerodí ekoosada, a proč je dobré podstoupit terapii tmou.

Petr Skořepa: Myši se spíše než do slaměného domu pustí do polystyrenu
Petr Skořepa: Myši se spíše než do slaměného domu pustí do polystyrenu
„Když cestujete, tak víte, že oblast od oblasti se liší a žijí tam jiní lidé,“ zamýšlí se zkušený cestovatel. „Je to kolikrát vidět na budovách, detailech, čistotě, na všem možném. A ti lidé se samozřejmě liší i charakterově.“
„Když cestujete, tak víte, že oblast od oblasti se liší a žijí tam jiní lidé,“ zamýšlí se zkušený cestovatel. „Je to kolikrát vidět na budovách, detailech, čistotě, na všem možném. A ti lidé se samozřejmě liší i charakterově.“

Petr si práci s hmotou prožil radikálně. Už jako jedenadvacetiletý podnikatel s mobilními telefony vydělával statisíce měsíčně. „Sedm let jsem neměl žádnou dovolenou a jenom jsem pracoval v tom roztočeným koloběhu vyděláváním peněz. To člověka dokáže pěkně pohltit. Je to taková pyramidální hra, která mě upoutala natolik, že se z toho nedalo vystoupit,“ vypráví. Nakonec přišlo vysvobození ve formě pražských povodní. Petr o všechno přišel a následujících pět let žil ze tří tisíc měsíčně, protože mu zůstal dům na hypotéku, který musel splatit. Pronajímal ho studentům a sám žil jen v několikametrovém pokojíku bez okna, místo MHD jezdil na kole. V tomto období také začal cvičit a zajímat se víc o své tělesné i duševní zdraví. „Radikálně zchudnout, na tom není vůbec nic špatného. Naopak si člověk přeskládá životní hodnoty,“ zamýšlí se. „Nemáš majetek, nemusíš ho obhospodařovat, nemáš hmotu, o kterou se musíš starat. Samozřejmě, když pak člověk má rodinu, tak nějakou tu hmotu potřebuje. Je nutné v tom najít rovnováhu.“

Později se Petr Skořepa vypravil na cesty. Šest měsíců strávil v Indii a tři měsíce v Himálaji. Po návratu začal opět praktikovat japonské bojové umění Zanchinbudo a Kyusho jutsu. Věnoval se také studiu léčitelství u Dědka kořenáře Břetislava Nového a různým mentálním technikám.

„Učíme se jít od hmoty k duchu a s tou hmotou pracovat.“

Jak se k tomu všemu přidalo alternativní stavitelství? „Kamarádka mi řekla, že na Slovensku si kamarád postavil dům za třicet tisíc korun a to upoutalo mojí pozornost,“ vzpomíná dnes už zkušený alternativní stavitel. „Tak jsem se na to jel podívat a okamžitě jsem se do toho zamiloval. Začal jsem si nakupovat literaturu, navštěvoval kurzy, jezdil jsem po různých stavbách v Rakousku, ve Francii, kde je těch domů hodně. Potom jsem začal experimentovat. Pokus, omyl. Když mě něco baví, tak jsem v tom ponořený od rána do večera.“

Nejdříve se Petr začal zajímat o přírodní materiály. Zjistil, že z přírodních materiálů dokáže postavit dům za zlomek ceny klasického zděného domu. První takový dům, který Petr Skořepa vytvořil, měl čtyřicet metrů čtverečných užitné plochy. Jeho cena vyšla na sto padesát tisíc.„K alternativnímu stavitelství jsem se nedostal přes eko, ale přes logiku. Pro mě ten dům ze slámy a z hlíny vyšel logicky jako nejlepší řešení, a s eko to nemělo co do činění,“ odkrývá své oblíbené dělení slova ekologický na eko-logický.

První pokus Petra Skořepy: slaměný domek v Křižanech se zelenou střechou.V dalším stadiu se Petr více zaměřil na využití různých fyzikálních principů ve stavitelství, jako je větrání, vytápění a výroba energie. „Těch možností jsem objevil hromady, a většinu z nich jsem jich sám zkoušel,“ říká.

Dnes dělá semináře na cestu k soběstačnosti. V jurtě Petr dva roky se svou rodinou žil. Teď slouží jako místo k setkávání, cvičení a meditaci.

O hlíně, stlačené slámě a původu materiálů
Ze začátku to bylo bláto a sláma. „Teď na seminářích lidem vysvětluji, na co, jakou omítku, že je to taková alchymie. Není to tak jednoduchý, že vezmu bláto ze země a naplácám ho na stěnu. Když tu přírodní alchymii, která není náročná na finance, ale na informace, znáte, tak je to potom radost. Domy mohou vydržet dlouhá desetiletí, staletí.“ Dneska už Petr Skořepa umí udělat hliněné omítky, které jsou voděodolné. Dokáže vytvořit přírodní polymery na podlahy, do sprchy, které není potřeba napouštět žádnou průmyslově vyráběnou chemií. Odolnost hliněných omítek je poměrně velká i vůči povětrnostním vlivům. „Byly to částečně poskládané informace od našich předků, na které už jsme dávno zapomněli,“ vysvětluje, jak ke svým metodám došel, „hodně jsem naslouchal a sbíral jsem střípky do mozaiky.“

V oblasti, kde Petr žije, je většina domů z hlíny - z nepálených cihel. Ze slámy se tu staví teprve deset, možná dvacet let. Ale třeba ve Francii už dneska stojí dva tisíce slaměných domů. V Česku jejich počet Petr odhaduje na dvě stě, na Slovensku jich může být něco přes dvacet. Zákony u nás proti tomu nejsou, a to máme podle Petra jedny z nejpřísnějších stavebních zákonů v Evropě. Slaměné a hliněné domy se tu dají stavět, ovšem domy ze samonosné slámy ne. „Osobně myslím, že to ani není dobrý nápad,“ říká k tomu. „Vždycky je dobré, aby tam byla dřevěná konstrukce, jako kostra v mém těle, a slámu používám jako izolační výplň.“ Balíky slámy se pak zazdí do hliněných omítek, řeší se tím nehořlavost, neprůvzdušnost, akumulace tepla, vzdušnost, vlhkost, ale i problém s nechtěnými návštěvníky. Aby se do slámy nenastěhovaly myši, ptáci a vosy, je také třeba vědět, jak pracovat se stlačenými balíky a jak správně udělat konstrukci, aby tam nevznikala slabá místa, kudy by myši mohly chodit.

Tradiční dům z nepálených cihel, který se nachází nedaleko ekoosady. Výroba vepřovic (vpravo) během stavitelského kurzu.

Obavy z hořlavosti slaměných staveb vyvrátily rakouské, německé i české testy. Studie ukázaly, že hliněná omítka o tloušťce dva a půl až tři centimetry prohořela po sto třiceti sedmi minutách. To znamená, že je tam až devadesát minut na prohoření stěnou, a daly by se z toho podle Petra klidně stavět i administrativní budovy. Na rodinný dům podle aktuální legislativy stačí čtyřicet pět minut.

Slaměno-hliněný dům nabízí i optimální vzdušnou vlhkost
V takových domech je vzdušná vlhkost mezi čtyřiceti a padesáti procenty, přičemž padesát procent je ideální pro člověka. Samozřejmě to také záleží na teplotě, větrání a dalších aspektech. „Když se vysprchujete v klasické koupelně v paneláku, rosí se sprchový kout i okna. Vlhkost tam dlouho zůstává, vznikají tam potom plesnivé rohy. Já, když se vysprchuji v naší hliněné koupelně, tak se neorosí ani zrcadlo. Všechno absorbuje hlína a potom stačí nechat otevřené dveře z koupelny a ta vzdušná vlhkost se zase odvětrává do vzduchu.“

„Někdo říká, že nedoporučuje hlínu do koupelny, já zase říkám, vřele doporučuji.“

A jaký je původ materiálů využívaných při stavbách? Petr má úplně nejraději, když se může rozhlédnout na místě stavby a použít to, co se nachází v její blízkosti. „Když to jde, rád lidem navrhnu stavět z toho, co se nachází v okolí. Je přece nesmysl stavět dům z ytongu, když je stavební parcela obklopena široko daleko jen stromy. Proto se v každém místě stavělo jinak. Někde jsou domy z kamene, někde z hlíny, jinde ze dřeva.“ Radí také recyklovat vše, co jde, ze starších staveb. „Koupíte starej barák za dvacet tisíc korun. Rozeberete si starý cihly nebo pálený tašky. Kolikrát ty pálený tašky krásně zvoní a můžou klidně vydržet několik desítek let. Proč to nevyužít, proč to vyhazovat.“

U materiálů, které musí Petr Skořepa při stavbě nakoupit, si ověřuje, jak a z čeho se vyrábí, jaká je jejich skutečná životnost, údržba a dopad na zdraví lidí, kteří ve stavení budou žít. „Některé materiály nakoupíte lehce na místě, jiné ne. Jsem vybíravý, ale ve světě mnohdy zjistíte, že na výběr vlastně moc není - přesto, že nám v reklamě ukazují velký výběr bezúdržbových věcí. Pak se musíte držet ověřených dodavatelů, protože jsou jediní,“ dodává.

Alternativa a klasické stavitelství?
Na otázku, kde vidí problém v současném klasickém stavitelství, Petr Skořepa odpovídá: „Nemyslím, že je tu nějaký problém. Co lidi chtějí, to mají. Osobně bych určitě nepoužíval spoustu materiálů, které se dnes hojně využívají jako třeba polystyren.“ Skořepa nevidí klasické stavitelství a alternativní stavitelství jako dva oddělené světy. „Určitě se to dá promíchat,“ říká a připomíná fakultu architektury vysokého učení technického v Brně, kde je stavění z přírodních materiálů volitelným předmětem. Podle něj je ale bohužel spousta fakult, kde se už vůbec neučí, jak stavět, ale pouze jak využívat průmyslově vyráběné materiály a komponenty. Po přednášení v akademické sféře netouží: „Nejraději dělám placené víkendové semináře a tam je jasné, že přijdou lidé, kteří tyto informace opravdu chtějí.“

Jiné alternativy. Mongolská jurta v Evropě? Dům z odpadu?
Co se týče jiných alternativních staveb, které se ve střední Evropě začaly objevovat, zdůrazňuje Petr Skořepa, že je důležité si uvědomit, odkud pochází, jaké je tam podnebí a krajina a k jakým účelům tam tyto stavby lidé používají. „Plátěná jurta v Mongolsku může vydržet několik desítek let, protože je tam sucho a větrno. Plátěná jurta v Čechách vydrží tři až pět let. Je tu vlhko, a zase ne tak větrno. Materiál degraduje mnohem rychleji.“ Jurty přitom také vyrábí. „Jurta je stan pro kočovníky. My se lidí ptáme, na co to chtějí. A když jurtu chtějí na trvalé bydlení, tak jim radíme, ať si trochu připlatí, a postavíme jim nízkoenergetický kruhový slaměný nebo dřevěný a stále stěhovatelný dům s úplně jiným komfortem a životností. Samozřejmě, že ten stan bude o něco levnější.“

Kriticky se staví i k domům z odpadu: „S odpadkama je to dneska výhodný byznys, normálně se s tím obchoduje.“ Ovšem když je využití nějakého materiálu pro danou stavbu účelné, nebrání se tomu. Například první patro slaměno-hliněné jurty, ve které sedíme, je postavené z pneumatik, což zabránilo poškození domu při tání sněhu – voda protekla mezi pneumatikami. Celý dům by si tak ale Petr Skořepa nepostavil: „Raději ten odpad nechám zpracovat někde jinde, na něco plodnějšího než na svůj domov.“

Možné využití pneumatik při stavbě – základy pro slaměno-hliněnou jurtu.

„Zeměloď, to je technologie z Nového Mexika, kde svítí slunce po většinu roku i v zimě. U nás v zimě i tři měsíce slunce téměř vůbec nesvítí. Myslíte si, že bychom tady byli schopní mít soběstačný dům závislý jen na slunci? Nejde to. Nebo možná ano, ale ne za ty peníze, které jsem ochotný do toho domu investovat,“ zamýšlí se Petr. „Já mám rád jednoduchý funkční věci, který lze lehce a dobře opravovat. Proč budeme hledat inspiraci v Americe? Že si myslíme, že naši předci byli hloupí? Naši předci stavěli domy, které fungovaly mnohem lépe než moderní výstavba.“

Jak se k sobě má stará chalupa a alternativní stavitelství
I když Petr Skořepa plánoval pro svou rodinu stavbu nového domu, nakonec to dopadlo tak, že bydlí v chalupě, která na pozemku už stála. Chalupu rekonstruují podle zásad alternativního stavitelství: „Používáme přírodní materiály a fyzikální principy na větrání, takže dům funguje výborně, i když je to starý dům. Už první zimu se k nám chodili sousedi dívat, protože jsme za zimu protopili pět kubíků dřeva, na rozdíl od jejich patnácti.“ K vytápění používá pec na dřevo. Aby docházelo k proudění vzduchu, je důležité, aby podlahy a stropy byly mimo úrovňové. Krom toho jsou zdi opatřené otvory a pode dveřmi jsou průduchy.

Izolace ze začátku řešil pouze slaměnými balíky, které byly naházené na povale podobně jako za starých časů: „V pasivních domech se dneska předhánějí, kolik mají izolace ve stěnách. Ale dříve lidi měli domy tepelně zaizolovaný lépe než dneska. Na povale měli dva metry sena pro zvířata a uvnitř akumulační pec, kde stačilo zatopit ráno a večer. Takováto pec se nahřála a dokázala krásně vyhřívat dům, i když měl neutěsněná okna a neizolovaný stěny. Byla srdcem domu.“

Otázkou je, jaký tepelný komfort opravdu potřebujeme. Podle studií, které Skořepa zmiňuje, vychází, že ideální teplota doma, aby bylo tělo zdravé, je čtrnáct až šestnáct stupňů. A dodává: „Teplo z kamen mám moc rád. Můžu si na tom uvařit, ohřát se. Pec používáme jako mikrovlnku,“ dodává.

V současnosti jsou stěny zaizolované ještě dřevovláknitými deskami, aby byly difuzně otevřené. „Protože je to starý dům, tak se musí dávat pozor, aby to člověk neuzavřel polystyrenem,“ rozvádí Petr. „Polystyren je pro mě nesmysl. Po celou dobu svojí životnosti sublimuje, uvolňuje karcinogenní látky. Lidi se mě často ptají na myši ve slámě. Tam, kde jsem použil polystyren, například na sokl domu, kvůli vlhkosti, nebo při izolaci studny, tam mám problém s myšmi.“

K prevenci proti hlodavcům Petr doporučuje kombinovat sypané izolace, sypaný papír nebo konopné pazdeří. Všechny tyto principy detailně popsal v knize „Jak na soběstačný dům“, kterou připravuje k vydání.

Jak se rodí i nerodí ekoosada
První tendence vytvořit ekoosadu měl Petr Skořepa před více než deseti lety. „Chtěl jsem propojovat podobně smýšlející lidi,“ říká. Tehdy vznikla na Liberecku skupinka nadšených lidí s podobnou vizí, která se ovšem nepodařila zrealizovat. Proč? „Když se sejdou tihle lidé v hospodě u pivka nebo u čaje v čajovnách, rádi si povídají o tom, jak by to bylo krásný, kdyby mohli tvořit nějakou osadu a společně žít a stavět ty přírodní domky a podobně. Všichni si myslí, že jedou ve stejném autobuse a jedou stejným směrem. Až teprve když se jde do praxe, když se má vytáhnout sto tisíc z kapsy nebo vzít do ruky motyka, zednická lžíce nebo krumpáč a něco vytvořit, tak osmdesát procent lidí odpadá. Většina těchto osad, které se snaží takto uměle vytvořit, nevznikne.“

Petr Skořepa se tedy rozhodl zkusit jinou cestu ověřenou historií. Našel si se svou rodinou místo, které splňuje jejich představu o životě, a začal realizovat své nápady bez snahy do toho nutně od počátku zapojit větší množství lidí. „Veškeré vesnice i města vznikaly spontánně tak, že se na nějaké místo někdo nastěhoval, začal tam něco tvořit, a svým myšlením a jednáním přitahoval podobně smýšlející lidi, anebo ho to přitáhlo do takového prostředí, kde tito lidé byli.“

Nakreslit si projekt na život
Soustředil se na priority rodiny.„Lidi píší projekty na spoustu kravin a málokdo si napíše projekt na vlastní život, jak by chtěl vlastně žít. Když už si chcete tvořit dům nebo představu o vlastním životě a žití, tak si to napište, nakreslete. A najednou v tom začnete škrtat, začnou se vám v tom zdát některý věci nedůležitý a necháte tam jenom ty důležitý věci. Dělat to ve dvou je taková terapie, je velmi zajímavé nacházet společnou cestu.“ Petr se ženou Zuzkou měli jasno. Na jejich společném obrázku byla farma se zvířaty, domeček na bydlení, různé alternativní stavby, studna i sousedi, s kterými by se měli rádi a pomáhali si.

Pak bylo ještě třeba vybrat to správné místo: „To už člověk cítí, tady se mi líbí, tady se mi nelíbí, lidi, vesnice a podobně.“ Ty správné pocity se objevily zde, v Bílých Karpatech. Ani nehledali v realitních kancelářích, seznámili se se sousedy a slovo dalo slovo. „Mnohdy stačí takzvaná náhoda. Jenom jsem se zeptal jednoho pána, jestli náhodou o něčem neví… V realitách je na prodej to, co se neprodá po známých, po sousedech, po příbuzných. U většiny slušných lidí je pravidlo, že to nejdříve nabídnou sousedům a známým.“ Když našli své místo, zjistili, že je to přesně to, co si nakreslili a napsali. „Soused tady dělá prírodné staviťelstvo, tedy něco podobného jako já. Žijí tu fajn lidi. Není náhoda, že nás to sem přitahovalo.“

V současnosti na Skořepovic pozemku krom jejich zrekonstruované chalupy stojí několik neobvyklých staveb: slaměno-hliněná jurta, domeček zahrnutý hlínou na pobyty ve tmě, mobilní minigarsonka a slaměno-hliněný domek ve tvaru srdce. Na tom posledním z výčtu ještě pracují dobrovolníci ze školy přírodního stavitelství, kterou Skořepa vede.

Ve škole přírodního stavitelství měli účastníci možnost naučit se, jak pracovat se slámou a hlínou pod vedením proslulého přírodního stavitele Toma Rijvena z Holandska.

Ústraní a terapie tmou
S velkými projekty tohoto typu ale stavitel pomalu končí.„Necítím v tom teď pro nás tu potřebu. Chci se věnovat rodině, zvířatům a pozemku. Toho množství práce, které jsem si navalil, je třeba se zbavit,“ vysvětluje.

Hodlá se věnovat i terapii tmou – záměrnému dlouhodobému pobytu ve tmě za účelem vnitřního léčení či rozvoje. Pro terapii tmou je speciálně upravený domeček u lesa zabudovaný ve svahu a rozestavěný domek se střechou ve tvaru srdce. „V naší společnosti je spousta balastu a šumu, který upoutává naši pozornost. Když omezíme sluchové a zrakové vjemy, tak můžeme více cítit hmotu i energii člověka v prostoru,“ rozvíjí Petr hlavní východiska metody, která pochází z Tibetu.

„Jsou lidé, kteří si potřebují chvilku odpočinout, zastavit se, uvědomit si, co je pro ně důležité. A pak jsou lidé, kteří dělají nějaká duchovní cvičení, tak ti tam chodí kvůli tomu, aby měli bez vnějších vjemů čas na meditaci.“

Domek se střechou ve tvaru srdce bude určený na běžné pobyty ve tmě i pro společné terapie ve tmě, které zatím u nás nikdo jiný nenabízí, kromě meditace se během nich lze věnovat například bezkontaktnímu boji.

Tvar stavby ovlivňuje koncentraci různých energií, například již zmiňovaného tepla. Petr k tomu říká: „Velmi záleží na tom, jaký materiál použijete na střechu a jaký bude její sklon.“ Podobně funguje i slaměno-hliněná jurta, která však na terapii tmou neslouží. V kruhovém prostoru velmi dobře proudí energie. „Jsou lidé, kterým se zde spí a odpočívá výborně, a jsou lidé, kteří tady spát nemohou,“ směje se.